Například v USA vlastní velké procento obyvatelstva akcie a většina si také platí na důchod v nějakém penzijním fondu, který jejich peníze opět ukládá do akcií a jiných cenných papírů. Jednotliví podílníci sice nemají přímý vliv na řízení podniků, vlastněných fondy, ale jejich rostoucí zisky se promítají do výnosů těchto fondů a podílníci mají tudíž velkou motivaci, aby dané podniky maximalizovaly zisk, což správci fondů ví a chovají se podle toho. Je tudíž v zájmu penzistů, aby podniky vydělávaly. Rostoucí zisky např. amerických firem skončí v kapse většiny Američanů, i když ne všech a ne vždy stejnou měrou.

Zajímavé je tvrzení, kdy se autor snaží dokázat, že se kapitalisté snaží spojit s vládami, aby tak posílili svoji pozici i moc a eventuelně svět zavlekli do války. K tomuto opravdu dochází, ale spíše mimo baštu kapitalismu v USA. Hlavním cílem nebývají zájmy několika jednotlivců. Zatímco Francie se snaží budovat své národní šampióny hlavně kvůli tomu, aby v těchto firmách zabránila propouštění francouzských zaměstnanců (často k velké nelibosti ostatních evropských zemí a jejich zaměstnanců), tak vláda USA nechá klidně propustit desítky tisíc pracovníků automobilky General Motors. Kromě vyšších sociálních nákladů ji ke dnu stáhl především špatný podnikatelský záměr - výroba velkých aut s vysokou spotřebou, které Američané sice milují, ale na jejichž provoz už nemají. Management GM se zmýlil, protože neodhadl cenu ropy a vlastníci akcií i zaměstnanci na to doplatili.)

Globalizace je především proces globálního vyrovnávaní životní úrovně. V Číně existují velmi tvrdé pracovní podmínky, neexistují fungující odbory, ani nezávislé soudy. Číňané přesto podporují současnou vládu, protože ekonomika roste a práce i v příšerných podmínkách nebezpečných manufaktur je pro ně pořád lepší, než hladovění na vlastním políčku v polopoušti vnitřního Mongolska. Stabilitu Číny udržuje "americký sen" stovek milionů velmi chudých Číňanů, že se budou mít lépe. Pokles hospodářského růstu, tzn. v současnosti pokles zahraničních investic a omezení exportu, by Čínu značně destabilizoval a jejich vládce by zřejmě přivedl k myšlence, že nemají co ztratit. A co by pak Čína asi udělala? Evropa tudíž teoreticky může na svých hranicích vybudovat protekcionistické bariéry z vysokých cel, ve snaze uchovat si svoji životní úroveň a sociální výdobytky, ale je otázkou, jak se s tím smíří okolní svět. Obávám se, že právě to by byla nejlepší cesta k válce.

Chtěl jsem jen polemizovat s představou, že za války může spiknutí kapitalistů s národními vládami. Politické a ekonomické důsledky dotovaného vývozu zemědělských přebytků z Evropy i USA na okolní svět, které jsou v podstatě také klasickým Protekcionismem, jsou obecně známy. Mimo jiné se jedná o jeden z hlavních důvodů, proč jsou USA tak nenáviděny v Latinské Americe. Tento protekcionismus je alespoň v Evropě také prioritně zdůvodňován sociálními a ekologickými ohledy.

Mnoho neklamných známek konfliktů v tomto světě není podle mého názoru projevem boje "kapitalistů" s "pracujícími", ale spíše bojem "obyčejných lidí s jinými obyčejnými lidmi napříč zeměkoulí o svůj díl z globálního koláče. Konkurence je neúprosná a zdrojů málo. Že mnoho konfliktů značně "zapáchá", je nabíledni. Nesouhlasím ale s tím, že by je prosazovali a podněcovali a priori ti mocní. Skutečnou příčinou je strach a obavy těch obyčejných občas manipulovaných, občas omylných, toužících po jednoduchém řešení, kterému Ti mocní jako jejich často volení zástupci vycházejí vstříc.

Tyto konflikty mají dle mého soudu tyto základní příčiny. Je to jednak obrovský nárůst obyvatelstva, spojený s nárůstem množství pracovní síly (i kvalifikované), který tlačí na pokles ceny práce a který se skokově zvýraznil otevřením po desetiletí uzavřených komunistických ekonomik světu. Druhým je omezené množství zdrojů surovin na zeměkouli, které nedostačuje potřebám a vede k růstu jejich ceny. Třetím je nárůst negativních především ekologických externalit, spojených s ekonomickým růstem i růstem počtu obyvatelstva. Technologický pokrok a růst produktivity práce tyto problémy sice řeší, ale je velkou otázkou jestli dostatečně. Mnohé společnosti mají velký problém nové výzvy zvládnout a důsledky jsou často velmi špatné. Např. arabské země trpí obrovským nárůstem počtu obyvatelstva a zároveň se brání novým technologiím a uspořádání společnosti, které jediné (zatím) tyto problémy alespoň částečně řeší.

Domnívám se, že žádný rozumný jedinec se dobrovolně nevzdá jistot. Mladý krásný a zdravý nikdo nebude věčně a mít za zády solidní jistotu, že nezůstane v nouzi na holičkách, není k zahození. Nic proti výdobytkům sociálního státu. Vše ale něco stojí a je otázkou, jestli na to jsou zdroje a v jaké míře. Především o tom podle mého názoru byly letošní volby.

Polovina národa si myslí (případně podlehla propagandě, chcete- li), že zdroje jsou a že není potřeba se výše zmíněnému tlaku (zatím) přizpůsobovat, eventuálně je možno další zdroje získat od těch bohatších. Druhá polovina si myslí (případně podlehla propagandě, chcete-li), že je důvod ke znepokojení, že zdroje nejsou a je nutno na to reagovat. Ponechávám stranou problematickou důvěryhodnost našich politických stran a motivace jejich čelných představitelů. I to, že paleta důvodů, proč volit ty nebo ony, byla jistě širší, šlo mi o jádro věci.

Oba názory jsou legitimní a jejich oprávnění prokáže teprve budoucnost. Je dobré si ale uvědomit, že vše něco stojí a za chyby (a pohodlí) se platí.