"Pobyt v Pontinganské kartouze mi připadal jako na někdejším zámku 'českých spisovatelů' na Dobříši. Je to v některých evropských zemích ještě tak trochu znepokojujícím pozůstatkem, že se s univerzitními učiteli zachází, jako by to byla nějaká starobylá šlechta. Je to neodpustitelné elitářství," píše autor. Nevím, možná tím chtěli jenom dát najevo, že si váží lidí, kteří se věnují intelektuální práci a přinášejí pohledy na oblasti výzkumu, jež je mohou inspirovat. "Vynikající ubytování v luxusním, nádherném, historickém prostředí kláštera, mnohachodové snídaně, obědy a večeře v klášteře anebo ve vybraných restauracích ve městě, posluhování od mlčenlivých a dokonalých 'sloužících'...," pokračuje autor. Nevím, ale měli snad ubytovat historiky na oprýskané koleji, dát jim stravenky do menzy a k tomu ještě občas před jídlem pro jistotu pár facek, aby si uvědomili, že jsou úplně normální lidé?

Zúčastnil jsem se v poslední době v Itálii několika akcí včetně jedné konference, a mohu poznamenat, že se ke mně chovali přiměřeně tomu, za koho mne považovali. Fakt, že jsem se zúčastnil několika recepcí, kde byly rovněž Čulíkem zmiňované "koláčky" (bylo to zejména na té v benátském Dóžecím paláci v rámci konference o vztahu islámu a Evropy), že jsem byl ubytován hned vedle proslulé Akademie (nebyl to pravda na Benátky právě luxusní hotel, ale měl jsem pro sebe tři pokoje s výhledem na lagunu) jsem přisuzoval tomu, že takové způsoby zkrátka patří k přednostem středomořských národů, proslulých svým hostitelstvím. Považuji tento hostitelský rys za součást kulturního projevu národa, kterému vskutku nechybí civilizační odkaz, hodný pozornosti. Svědčí to i dnes o tom, že úcta, laskavost a dokonce i úslužnost nemusí být jenom mezi kategoriemi, které už mají místo pouze v zaprášené almaře, prolezlé moly.

Jistě se může stát cokoliv -- zvláště, když je 2. června v Itálii státní svátek (a konají se v ten den například vojenské přehlídky nebo pacifistické demonstrace) -, ale skutečnost, že nefunguje připojení na internet či přehrávač DVD, bych neviděl jako zásadní problém. To, že řidič nemá právě drobné a sveze cestující zadarmo, má mnohem blíže k fanfarónství, než k projevu siláckého buranství. Jenom si představte, zda by se vám to stalo v Čechách (možná na Moravě, kde ještě někde najdete pozůstatky obstarožního furiantství). V hlavním městě Praze byste možná na letišti za takové situace ani nenastoupil a možná dostal i ránu pěstí. A to už vůbec nekomentuji taxikáře...

Úcta k intelektuálnímu dědictví Italům, kteří o antické památky zakopávají na každém kroku, opravdu nechybí. O to více je šokující si v Čulíkově článku přečíst větu, která se autorovi vloudila snad jenom nedopatřením či v nezřízené touze po (tak trochu české) originalitě. "To, že mají ve Florencii bulvár pojmenovaný po komunistickém předáku Antoniu Gramscim je asi tak překvapující, jako kdyby v Praze byla třída Klementa Gottwalda -- a na ní byly ty nejluxusnější kapitalistické obchody..."

Přikláním se k prvé variantě, protože Jan Čulík jistě ví, že Antonio Gramsci (1891-1937) má s Klementem Gottwaldem společného asi tolik jako Paroubek s Mussollinim -- i když si to myslí v Čechách jedna obstarožní bývalá zpěvačka. Pan Čulík jistě ví, že odkaz Gramsciho (po němž jsou pojmenovány v Itálii ulice nejen ve Florencii, v Římě sídlí dokonce na 61 Via Gramsci, pozor: The British School at Rome - neslyšel jsem, že by to mezi britským personálem vyvolalo nějaké zděšení z představy třeba komunistického puče) nelze redukovat pouze na jeho působení v Komunistické straně Itálie (KSI).

Šéfredaktor Britských listů jistě ví, že Gramsciho odkaz patří k mnohem širšímu dědictví. Jeho přínos tkví v celé řadě pojmů, jimž obohatil intelektuální hned několik vědních disciplín. Jeho jméno je dnes součástí každé seriózní učebnice sociologie, komunikace, médií, politologie či kulturních studií. To, že vyrůstal pod vlivem Karla Marxe by nemělo bránit tomu, abychom si všimli, že mezi jeho učitele patřil i Benedetto Croce. Bývalý generální tajemník KSI a Mussoliniho vězeň (zemřel v roce 1937) rozhodně nebyl nějakým konformním aparátčíkem, který vykonával nařízení Moskvy. Jeho osud je spojen s rozbouřenou předválečnou Itálií, jeho intelekt vysoce převyšoval svou dobu. Zasazoval se o výchovu a vzdělání, kritizoval hrubý ekonomismus a proti represivnímu státu vyzdvihoval roli občanské společnosti. Hned několik marxistických tezí napadl z vulgarismu -- v polemice s historickým materialismem inklinovat pod Croceho vlivem spíše k historickému relativismu. Redukovat jeho myšlení na srovnání s Gottwaldem je fackou do tváře dědictví nezávislého evropského myšlení. Nemusíte přece s Gramscim souhlasit v mnohém (často účelově spojeném s politickou praxí), ale to neznamená, že byste si neměli všímat i dodnes velmi živých myšlenkových konceptů. Například Gramsciho koncept "kulturní hegemonie" je přesnou ukázkou toho, jak vládnoucí aparát dokáže veřejnosti vnutit "společenský konsensus".

Britské listy, které si zakládají na intelektuální nezávislosti, by měli možná mnohem více Gramsciho na svých stránkách hýčkat. Těm, kteří o tom pochybují, nabízím základní odkazy, kde se mohou přesvědčit a třeba i dozvědět, kdo to ve skutečnosti Antonio Gramsci byl:

http://www.gramsci.it/

http://www.italnet.nd.edu/gramsci/

http://en.wikipedia.org/wiki/Antonio_Gramsci

http://soc.qc.cuny.edu/gramsci/

http://www.theory.org.uk/ctr-gram.htm