Ilustrační foto: Lenka Grossmannová, MRK

Nejdřív cena pro Šustovou, pak staré fotky a vzpomínky

28. 12. 2009 / Pavel Pečínka

Vůbec první cenu Muzea romské kultury (MRK) v historii převzala 3. prosince redaktorka Českého rozhlasu Jana Šustová. Stalo se tak v MRK na veřejné besedě pamětníků -- zakladatelů Svazu Cikánů-Romů (SCR), jenž se začal formovat před 40 lety.

Ocenění Šustová dostala proto, že muzeu obstarala za své prostředků množství cenných a uměleckých předmětů -- např. díla romských výtvarníků z Francie a Belgie nebo šperky rumunských Romů. Ředitelka MRK Jana Horváthová při předávání ceny vyzdvihla, že zatímco řada majetných firem sponzorství muzea odmítá, Šustová jako rozhlasová redaktorka je největší mecenáškou instituce. Pro Romy zapálená redaktorka obdržela výšivku od romské výtvarnice Markéty Šestákové s motivem dívky v přírodě. "V Osvětimi zemřela moje židovská babička, od té doby vím, co nás spojuje," vysvětlila svoje motivy. Večer pokračoval za účasti asi 50 lidí vystoupeními pamětníků, který doprovázela cimbálová kapela Eugena Horvátha, skupina Bagárovci, houslista Jan Gašpar Hrisko a zpěvačky Anna Fečová a Zlatica Poulíčková. "Sešli jsme se tenkrát v Dělnickém domě, bylo mně 23 a dělala jsem servírku v restauraci Bohéma. Škoda, že jsme věc nemohli dotáhnout do konce. Jsem ráda, že nám gádžové mají co závidět," vzpomínala Margita Lázoková. Bělovlasý Ignác Zima přispěl řadou pikantností z vnitřního života SCR: "Nepamatuju si, že by v historii byl nějaký podobný pokus. Jen za Masaryka byl aktivní Daniel, ten psal a chtěl, aby Romové měli samosprávu."  

"Chodili jsme do Slávie a diskutovali, jak využít toho euforického pocitu roku 1968. Říkali jsem si, když těm lidem nedáme vedení, společenský pohyb z toho nebude. V čele SCR stáli tenkrát komunisté, byli vzdělaní, ale znali svůj stín. My to nemůžeme hodnotit z pozice dneška, šlo o slavné období, ale s mantinely," objasňoval Karel Holomek. Na otázku Anny Koptové jak to, že byl tehdy povolen název Svaz Cikánů-Romů, řekl: "Nic nedovolili. My jsme to navrhli a oni to museli akceptovat."

Skutečnost, že ve svazu našlo uplatnění vícero lidí, vyhozených po roce 1968 z míst učitelů a novinářů, ocenil Václav Kovář. Realita v SCR podle něj ale také nebyla jednoduchá: "Naše cesty po jednotlivých odbočkách SCR v republice byly dvojího druhu. Lambarene -- když tam všechno klapalo, a Scotland Yard, když byly u pracovníků Nevodromu průšvihy." Podle něj Vasil Biľak připodobňoval romské hnutí k rozvoji sionismu.

Margita Lázoková se přenesla až do roku 1952, kdy v základní školy nezažila, že by rodiče odmítli posadit dítě "vedle Cikánky". Vysvětlovala to krátkou dobou, která uplynula od války.

Na formy manipulace v SCR a zastrašování jeho členů vzpomínal 83letý učitel romské mládeže Miroslav Dědič. "Na závěrečném shromáždění bylo 300 romských aktivistů, přesvědčovali je, že SCR je zbytečný. Když potom padla otázka -- kdo z vás je pro zrušení, zvedl se les rukou, protože se báli. Vstalo 15 statečných chlapů, jeden za druhým odešli a práskli dveřmi."

Účastníci se v závěru věnovali dohledávání neznámých tváří na promítaných archivních fotografiích z akcí SCR. Na jedné z nich byl mj. rozpoznán Evžen Erban.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 28.12. 2009