(I)relevance miliardové podpory pro Afghánistán

26. 7. 2012 / Eva Andersen

8. července 2012 byla světová veřejnost obeznámena s výsledkem mezinárodní dárcovské konference, která se konala v Tokiu a kde se projednával rozvoj Afghánistánu v nejbližších letech. Mezinárodní společenství se zavázalo poskytnout Afghánistánu finanční podporu ve výši 16 miliard dolarů v letech 2015-2017. Na oplátku se afghánský prezident Hamíd Karzáí zavázal k tvrdému potírání korupce a ke zvýšenému úsilí o zlepšení stavu v oblasti dodržování lidských práv. Tato ekonomická podpora a Karzáím přislíbené iniciativy mají přispět k vyššímu stupni bezpečnosti a stability v zemi po roce 2014, kdy bude započato postupné stahování mezinárodních jednotek z Afghánistánu. Výsledek této konference byl mimo jiné popsán jako "solidní" a jako jasný důkaz podpory světového společenství afghánské společnosti.

Ale... Pokud vezmeme v potaz dosavadní vývoj a situaci v zemi v posledních letech, zjistíme, že není mnoho důvodů (pokud nějaký) k tomu, abychom považovali výsledek tokijské konference za úspěch a hleděli na nejbližší budoucnost optimisticky. Cílem prezentované dohody je totiž "zamezení něčemu", přesněji zamezení tomu, aby se z Afghánistánu po roce 2014 stala nestabilní a nebezpečná země řízená narkobarony, extrémisty a různými regionálními, na Kábulu nezávislými vojenskými veliteli. Tato "solidní" miliardová podpora chce ale zamezit vytvoření něčeho, co již bohužel je vytvořeno a částečně i konsolidováno -- nestabilního a nebezpečného Afghánistánu, kde korupce jen kvete a kde potlačování lidských práv je na denním pořádku. Není tedy jediný důvod k tomu, aby tokijská dohoda byla označována jakýmkoliv pozitivním predikátem, jelikož je jen další z dlouhé řady "příliš málo - příliš pozdě" iniciativ ze strany světového společenství. Nekritičnost světových lídrů a mezinárodních dárců k vývoji v Afghánistánu po pádu talibánského režimu znamená ignorování skutečností a mechanismů, které, mírně řečeno, ztěžují realizaci konferencí definovaných cílů.

***

Pokud se rozhodneme nepřihlížet k faktu, že boj proti korupci by měl výrazný dopad i na Karzáího nejbližší rodinné příslušníky, je zde zejména jeden faktor, který znemožňuje splnění Karzáího slibů, a tím je charakter afghánského právního systému. Nezávislý a efektivní právní systém je jedním z nejdůležitějších předpokladů pro úspěšný boj s korupcí a pro zajištění dodržování lidských práv. Podle International Crisis Group považuje afghánské obyvatelstvo tamější formální právní systém za korupční, drahý, elitářský, neefektivní a často přímo či nepřímo kontrolovaný místními vojenskými veliteli. Důvěryhodnost právního systému je ve velké míře oslabována afghánskou mocenskou elitou, která odmítá respektovat zákony země a institutce dohlížející na jejich dodržování. Jako příklad chápání zákona ze strany mocenské elity může posloužit pokus o zadržení generála Dostuma v únoru 2008. Dostum, uzbecký velitel a dřívější vůdce strany Jumbish, měl být zadržen kvůli brutálnímu týrání svého bývalého poddůstojníka, který se provinil proti Dostumovým principům. Když se policie pokusila Dostuma zadržet, bylo jí v tom zabráněno generálovou ochrankou . Tato epizoda byla vzápětí tvrdě odsouzena prezidentem Karzáím a Dostum se odebral do exilu. Karzáího rozhořčení ale nemělo dlouhého trvání. Celá událost byla rychle zapomenuta, když se Dostum v následujícím volebním roce vrátil do Afghánistánu a velice aktivně podporoval Karzáího prezidentskou kandidaturu a vyzýval své přívržence k tomu, aby hlasovali pro Karzáího.

Ani stav, který vládne v afghánské policii nezadává důvod k optimismu. Organizace Human Rights Watch již několikrát poukázala na to, že to jsou právě příslušníci afghánské policie, kteří pod rouškou noci páchají krádeže, naprosto otevřeně ignorují nejzákladnější lidská práva a fyzické násilí na obyvatelstvu ze strany policie je prakticky každodenní záležitostí. Afghánská policie je zároveň poměrně nejasná entita, která vykazuje vysoký stupeň proměnlivosti co se zaměstnaneckého poměru týče. Členové policejního sboru totiž sami ve velké míře rozhodují o tom kdy a do jaké míry chtějí být zaměstnanci policie. V některých částech Afghánistánu dosahuje dočasná absence členů místních policejních sborů až 40 procent. V září 2007 bylo například zjištěno, že 35 procent ze sedmi tisíc policistů v jihovýchodním Afghánistánu existuje víceméně jenom na papíře.

***

Neblahý stav afghánského právního systému, jeho centrálních institucí a všudypřítomnou korupci lze připisovat hlavně vnitrostátním faktorům a to zejména chybějícímu zájmu afghánské mocenské elity o vybudování bezpečného, stabilního a silného státu. Zároveň by ale neměl být marginalizován podíl světového společenství, zejména hlavního aktéra operace Enduring Freedom, na tomto smutném vývoji.

Americký institut RAND je toho názoru, že minimální hodnota externích investic by měla dosahovat výše 100 dolarů na obyvatele, pokud má mít země sužovaná krvavým konfliktem reálnou šanci na zajištění bezpečnosti a vytvoření stability pro své občany. Zatímco země jako Bosna, Kosovo a Východní Timor obdržely během prvních let po ukončení konfliktu finanční podporu, která mnohonásobně převyšovala RANDem doporučenou minimální hodnotu, nachází se Afghánistán s 52 nebo 57 dolary na obyvatele (záleží na pramenech) hluboko pod touto hranicí. Tato nízká hodnota ekonomické pomoci je sama o sobě problematická, ale bohužel jsou zde i jiné externí faktory znesnadňující stabilizaci země. Důležitá je i kvalitativní stránka věci - tedy jak jsou / byly tyto ekonomické prostředky použity v rámci operace Enduring Freedom a "osvobozování" Afghanistánu.

Šest dní po teroristických útocích na Světové obchodní centrum a Pentagon získala CIA řadu nových pravomocí a zároveň jí byly přiděleny výrazné finanční prostředky, jež měly podpořit její činnost v rámci těchto nových kompetencí. Podle některých pramenů byla až 1 miliarda dolarů určena na tajné operace, které byly přímo spjaty s operací Enduring Freedom a s pronásledováním členů Al-Káidy. Podle experta na Afghánistán Ahmeda Rashida byla velká část těchto prostředků použita k dobru centrálních afghánských aktérů. Například vůdce skupiny Shura-i-Nazir a pozdější ministr obrany nové po-talibanské vlády Mohammed Fahim před zahájením vojenské intervence obdržel nejméně 1 milion dolarů jako takzvané "goodwill money". Dalších pět miliónů rychle následovalo v rámci samotné vojenské operace, kdy i ostatní opoziční vůdci, jako Abdul Rasul Sayyaf a již zmíněný Rashid Dostum, nepřišli zkrátka a ekonomicky si výrazně polepšili.

Propojení mezi CIA a finančními prostředky určenými na rozvoj Afghánistánu hrálo důležitou roli i v letech, která následovala po svržení talibanského režimu, jelikož rozhodnutí o financování rozvojových projektů a organizací v Afghánistánu se děla na základě jejich relevance v honbě na Al-Káidu. To pocítila mimo jiné i USAID, když žádost jejího šéfa Andrewa Natsiose o navýšení prostředků určených ke stabilizaci byla zamítnuta jak ministrem obrany Rumsfeldem, tak šéfem CIA Georgem Tenetem, kteří byli podle Ahmeda Rashida " rozhodnuti ignorovat, ne-li ochromit program USAID, pokud by byl v protikladu s jejich vlastní strategií. CIA chtěla, aby cílem všech programů bylo nalezení a chycení bin Ládina a aby byli posíleni váleční magnáti. Neměla zájem o rekonstrukci země.". V tomto světle by mělo býti viděno i zamítavé stanovisko americké vlády vůči podpoře nebo přímé účasti Američanů na odzbrojování různých vojenských vůdců a jejich milicí, jelikož absolutní většina z nich byla na výplatních páskách USA a byla považována za nenahraditelné v boji proti bin Ládinově Al-Káidě.

*** Světové společenství samo přispělo k smutnému vývoji v Afghánistánu a k současné tristní situaci, jelikož v letech po svržení Talibanu zde byly vytvořeny podmínky, v nichž nová mocenská elita mohla hájit své vlastní zájmy na úkor stability a pozitivního vývoje. Mise v Afghánistánu se od samého počátku vyznačovala chybějící připraveností a nerealistickou vizí. Navíc světové společenství nebylo schopno prokázat potřebnou jednotu, protože prvotním a naprosto centrálním cílem USA byl boj s Al-Káidou a polapení nejvyšších představitelů tohoto uskupení. Jelikož USA tomuto cíli podřizovaly vše, podrývaly tím mimo jiné snahu OSN o vytvoření jistého stupně stability a bezpečnosti. Zároveň však bohužel naprosto nepřipravená OSN automaticky sáhla po svém rozvojovém modelu typu "one-size-fits-all" (standardním pro všechny), aniž by vzala v potaz v mnoha směrech výjimečné afghánské podmínky a právě tak výjimečný kontext.

Světová obchodní banka hodnotí situaci v Afghánistánu jako extrémně vážnou a Brookings Institution je toho názoru, že jenom v situace v Somálsku je horší. Podle Failed States Index se navíc situace v zemi rok od roku zhoršuje, což potvrzují i údaje již zmiňovaného Brookings Institution, jejichž každoročně vydávané zprávy o vývoji v zemi hovoří o hodnoceném roce vždy jako o tom "doposud nejkrvavějším". Dokud ale světové společenství a světoví lídři budou považovat situaci v Afghánistánu za tu pověstnou sklenici, která je zpola plná místo zpola prázdná, dokud nebudou ochotni vidět skutečnost, dokud ani světové společenství ani afghánští aktéři (každý ze svých důvodů) nebudou ochotni dlouhodobých závazků a velkých obětí, bez nichž vytvoření stabilního a silnějšího státu nemá nejmenší šanci na úspěch tak jsou bohužel veškerá ekonomická pomoc a přísliby jen jakousi záplatou, která nedokáže zabránit další destabilizaci, jež nakonec povede k tomu, že se Afghánistán (opět) stane nejnebezpečnějším místem na světě.