Komentář pro Literárky

Krajina po bitvě

31. 1. 2013 / Lenka Procházková

Také mediální masáž a přehnaný verbuňk přívrženců "knížete" Karla vyvolaly silnou protiofenzívu. Poslední nerozhodnutí se rozhodli, když jako diváci televizního duelu byli svědky toho, jak údajný pokračovatel tradic TGM arogantně zareagoval na dotaz válečného veterána. Stařičký letec vybojoval v přímém přenosu svou zásadní bitvu a historické povědomí diváků v tomto okamžiku pravdy zafungovalo. Takzvaný génius národa, posčítaný v sobotu odpoledne ze všech jednotlivých hlasů, tedy snad opravdu existuje a to je důvod k optimismu. Méně radostné je, že někteří intelektuálové a umělci, kteří veřejně horovali pro Karla Schwarzenberga, se s výsledkem demokratických voleb nevyrovnali. Jejich post volební kampaň, kterou prý motivují obavy, že nový prezident není dost důstojný pro státnickou roli, obsahuje možná i obavy o jejich vlastní role ve společnosti. Takový strach musíme pochopit, protože už dnes se někteří stali terčem posměšků a výčitek. Předejít těmto situacím by teoreticky šlo, pokud by vítěz voleb a i poražený dali vlastní velkorysostí příklad a doporučili svým příznivcům, aby už složili zbraně. Pokud to neudělají ani dodatečně, musíme smysl přímé volby prezidenta obhájit my, občané.

Když se dnes podíváme na krajinu po bitvě, ne šilhajícím okem televizních kamer, ale když si ji pěšky projdeme, narazíme na každém kroku na zraněné. Mladí vášniví rekruti se žlutými plackami na klopě, kteří ani nemohli (kvůli našemu zdevastovanému školství, kde dějepis je zbytkovým předmětem) rozeznat, o co v těchto volbách šlo, budou nespíš svou vybuzenou energii chtít uplatnit i dál. Pro mnohé z nich to byl životní zážitek. Měli bychom aspoň zpětně chápat jejich nadšení a víru, že bojují za svatou věc a měli bychom si uvědomit, že tito naivní mladí lidé, tak jako jiní naivní lidé v jiné době, byli zverbovaní k jednomu použití, tedy vnímat je jako oběti. Při procházení krajinou po bitvě bychom se měli chovat spíš sanitárně než urážlivě. I tehdy, pokud sami jsme se v průběhu kampaně stali kvůli svobodně vyjádřenému názoru předmětem odsudku nebo dokonce výhružek, neoplácejme teď stejnou mincí. Výsměch nevede k pokoře ani ke smíru. Neobjektivní média by ovšem bylo moudré pár týdnů ignorovat, což ale nejspíš nevydržíme, protože budeme chtít vidět, jestli a jak provedou názorový veletoč. K tomu by však deníky musely změnit vlastníky, nikoliv šéfredaktory, kteří plní zadání. Při procházení krajinou po bitvě také narazíme na houf praporečníků sociální demokracie, kteří neradostně ale přece vedli své voliče k vítězství Miloše Zemana, čímž splnili svou povinnost k demokracii a nezradili svůj stranický program směřující k sociálně spravedlivějšímu státu. Jejich rozhodnutí bylo v některých případech výrazem velké osobní statečnosti, s níž v zájmu země překonali i úzkost z odvety muže, který má sloní paměť na staré křivdy. Ráda bych věřila, že čestné rozhodnutí těchto praporečníků svou vpravdě státnickou velikostí zmírní u nového prezidenta chuť užít si slast pomsty ještě po deseti letech.

V krajině po bitvě by měl vítěz našlapovat opatrně a zlehka. Nebude snadné stát se prezidentem sjednotitelem a rozhodně to nepůjde rychle. Jedním z prvních kroků, který by ocenili i mnozí z tábora poražených, by mohla být prezidentova ústavní stížnost podaná na přijatý zákon o církevních restitucích a jmenování takových ústavních soudců, kteří by tento a podobné protiústavní zákony ubrzdili. Miloš Zeman je znalec a zastánce Masarykových demokratických principů, a proto se dá předpokládat, že tyto kroky bude nový český prezident vnímat jako svou povinnost ke státu.