Bodláky Václava Duška

Evropské pohádky

10. 9. 2015 / Václav Dušek

čas čtení 3 minuty

Tak nám semka, paní Müllerová, lifrujou utečence. Řeknu jim, už neplatí, že každý Maďar může za to, že je Maďar. Jakpak to, vážený? Nu, teď už každá Maďarka může za to, že je Maďarka. Milá osoba, kameramanka, vědí, ona pomáhala policii a vyhodili ji z práce, chuděru, a pak pomáhajte, že?! Nakopala dětem, je jich stejně jak kobylek, běženců jakýchsi ! Pak podrazila muži nohy, on jako na potovoru nesl dítě v náručí, praštil s sebou a dokumentaristicky založená žena se mohla asi potrhat smíchy... 


Lidi mají rádi surovosti všeho druhu, pokud se nedějou zrovna jim.  Jo, s tou kameramankou - neuvěříte, ale policie vyčuchala kdesi v davu, a nebyla to náhoda, dva teroristy. Nu, náhoda není nehoda. Říkal politický odborník v šenku: ty kluci maďarský nezahálejí, jako u nás doma! Hned se dokážou obrnit taktickým výkladem dobra a zla. Připomíná to čas, kdy v tramtárii údajně měli atomovku - a pak ji nemohli zelený mozky nalézt. A tehdy říkal kamarád z Anglie - však mi ji najdeme, i kdybysme ji tam měli dovézt. 

Vědí, paní Müllerová, svět chce bejt klamanej. My lidi lžeme, že se nám až od huby práší. Vymyslíme cokoli, abysme si vyfutrovali i největší blbosti, jako objevy století. 

Všichni přihnědlý chytráci připomínající pyrotechnické škrtátko v  trenkách potřebují cvičení - zkrátka, budeš tejden běženec,  pak uvidíme, co budeš mluvit, chrapoune. Ona i láska má svoje meze! A naše meze jsou těsný. Nebudeme vítat běžence, budeme jim tam domů posílat finanční pomoc, což jim hodně pomůže, ale jak je zbavíme hrozby žoldnéřů Islámského státu, kteří baží po krvi, sakra?!

Pře pár lety sháněl Kristomilec po zhlédnutí reportáže v ČT o cikánské osadě, kde matka samoživitelka pekla na plátech kamen placky z mouky vymíchané vodou finanční podporu. Přemluvil podnikatele, aby věnoval peníze spolku píšících chytrolínů - peníze vykořisťovatel dal, pak se dozvěděl pravdu, že hotovost spolek i jeho jménem pošle potřebným na východ od ráje. Začal se durdit, ale pak řekl: no, hlavně, že nepotáhnou k nám! Potrefený prozaik se namíchl, peníze jsme si měli nechat, co nám po cikánech?! Chtěl vydat vynikající dílo, které mohlo v Karáčí vzbudit literární průjem čtenářstva. Peníze chudým lidem pomohly, i dům si koupili... ale běženci nepotřebují peníze, zbraně... Stačí pochopení, méně ostrých slov - hrotit cizí něštěstí je neskonalá ubohost!  Paní Müllerová, i vy paní Vajštingrová a vy pane Uculenej, uměj si představit, jak utíkáme? Jak čučíme, že jsme lidem ukradený?! Jak o nás kdejaká nicka otře hubu a tváří se bojovně? 

Evropské pohádky na pokračování se chystají. Jaká nádhera!

0
Vytisknout
8405

Diskuse

Obsah vydání | 11. 9. 2015