Co ví ministryně financí o prašivých dluhopisech?

20. 9. 2021 / Jiří Hlavenka

čas čtení 12 minut
 
Slíbil jsem v předchozím článku (viz odkaz pod textem) druhý díl seriálu, které je daleko závažnější a ničivější. Tady totiž nejde o jednu a půl miliardy, kterou svěřili opravdoví naivové jednomu šizuňkovi, ale mnoho desítek miliard korun, “investovaných” do dnes už stovek dluhopisových emisí, které se na rozdíl od zmíněného tváří velmi slušně a příčetně. Přičemž obvykle je za nimi i skutečný podnikatelský záměr, který někde vyjít může, jinde sice je naivní a nejspíš nevyjde, může ale jít i o plánovaný podvod od samého začátku. Do těchto dluhopisů nainvestovaly dle mého odhadu už stovky tisíc občanů země částky, které představují i citelnou část jejich celoživotních úspor. A mnoho z nich během pár let o svoje peníze přijde.

 

O co tu jde a v čem je problém
 
Firemní dluhopis je to, co říká - je to dlužní úpis. Vy firmě půjčíte peníze a ona vám je dluží, přičemž se zavazuje je jednak po uplynutí dané doby (tři až pět let) všechny vrátit, jednak vám vyplácet průběžně výnos (není to “úrok”, ale něco velmi podobného). Dluhopisy jsou spolu s akciemi neobvyklejšími investorskými nástroji všude na světě - dluhopisy vydávají korporace, dluhopisy vydávají státy. “Stocks and bonds”, tedy akcie a dluhopisy, to je alfa a omega investorských trhů. Dluhopisy jsou navíc považovány za poměrně bezpečnou investici, s předem daným (nevelkým) každoročním výnosem a pak vrácením celé částky.

V čem je tedy problém? Protože není dluhopis jako dluhopis. Pokud dluhopis vydá stát, je téměř vyloučeno, že byste NEDOSTALI svoje peníze zpět - stát má čím ručit, nezmizí. Pokud jej vydá firma “Za lepší budoucnost s.r.o.”, která včera vznikla a kromě nádherného profilu plného foteček na Facebooku a Instagramu, řekl bych, že je téměř vyloučeno, abyste DOSTALI peníze zpět. (Virtuální) firma poletí pár let v Ponziho schématu - úroky bude platit z nově vydaných emisí - a pak se pošle do insolvence. Je “s ručením omezeným”, zkrachuje zcela legálně a majitelům jejich dluhopisů pak právník vysvětlí, že přišli o svoje peníze, nenávratně, nezvratně… a zcela legálně. Peníze skončí v něčích kapsách nebo se promrhají na nesmyslném podnikatelském záměru.

Dluhopisy vydávají i korporace (velké, zavedené firmy) a zde je riziko také poměrně malé - musely by zkrachovat, což korporace obvykle nedělají. Platí, že čím vyšší risk, tím větší je roční výnos dluhopisu; u těch nejbezpečnějších (státy a korporace s vysokým ratingem) jsou výnosy malé - a naopak. S těmito typy dluhopisů lze též volně obchodovat - tedy potřebujete-li rychle hotovost, můžete je prodat dál.

Dveře k problematickému investičnímu “kouzlení” u nás se otevřely v roce 2012, kdy ČNB spolu s ministerstvem financí rozvolnila pravidla pro vznik těchto firemních dluhopisových emisí. Zjednodušeně řečeno, jakékoli firmě - třeba i nově vzniklé za tímto účelem - stačí zaregistrovat si u ČNB svoji emisi (do celkové výše cca 25 mil. Kč), emise nepodléhá žádným podmínkám a schválení, jen musí být “formulář správně vyplněnýž”, a už je možné jít prodávat. Do koktejlu se přidá agresivní marketing na sociálních sítích, podpořený “pohádkou” o nějakém zázračném produktu, který firma hodlá vyrábět a prodávat, zaangažovat do toho síť tzv. investičních poradců, kteří tyto nezajištěné dluhopisy prodávají, a finanční kola se roztočí. Pokud je první emise vyprodána - což se stává hodně často - emitent hned vygeneruje další firmu a ta vydá další emisi vydá další, takže vlastně tím prostince obchází limit centrální banky. Když nemůže být jeden velký, tak se udělá deset malých!
Dluhopisy z těchto “malých emisí” jsou naprosto nezajištěné. Ničím, nikým, nijak. Ani majetkem emitenta, ani akciemi či obchodním podílem firmy, a už vůbec ne majitelem firmy.

Jedeme ve velkém

Podle kvalifikovaných odhadů odborníků, kteří se na finančních trzích pohybují, dosahuje celkový objem prodaných nezajištěnch dluhopisů 100 miliard Kč (zdroj: předsedkyně Asociace pro kapitálový trh Jana Brodani, odkaz č. 2), a nadále tempem cca 20 miliard ročně roste.

Jakým způsobem získávají emitenti důvěru nebohých zákazníků?

1) Neobyčejná bohulibost záměru. Jedná se velmi často o “výzkum léku” proti závažné chorobě (emotivní apel: můžete jí ve stáří trpět i vy!), web se jen hemží jmény “profesorů”, kteří na výzkumu údajně pracují. I kdyby to nevyšlo, pomohli jste dobré věci!
2) Super high technologie. Nové materiály, nanotechnologie - s těmi se vůbec roztrhl pytel. Prostě vynález, jaký tu ještě nebyl. Ekologie - lidí kteří to myslí s přírodou vážně tu je víc než dost. To nemůže selhat! Cokoli co zní sexy.
3) Stabilní firma s dlouholetou tradicí, s velkým majetkem. To zní dobře, ne? Nejhůř se můžeme hojit na ní! Akorát že ve skutečnosti vlastní emisi vydává pětikačkové eseróčko vzniklé loni - prázdná schránka, ze které ta “stabilní firma s dlouholetou tradicí” vysaje peníze a pak ji odhodí.
4) “Dluhopisy schválila ČNB”. To je vlastně nejčastější a nejsilnější blud, který se objevuje vlastně ve všech (nejen) prašivých dluhopisech a který vytváří falešnou realitu, že centrální banka na to vše dohlíží a potvrzuje, že je vše v pořádku. Nic není dál od reality. ČNB nic nekontroluje (jen to že emise splňuje formální náležitosti, tedy “že je formulář správně vyplněn”), nic neověřuje, na nic nedohlíží. Je to jen poštovní schránka, která přijme oznámenío emisi.
5) Vysoký výnos. To je to hlavní lákadlo. “Vaše peníze ztrácejí na hodnotě, podívejte se na tu inflaci! Investujte!”. Proto strůjci těchto emisí nabízejí výnos pohybující se okolo deseti procent ročně (rozptyl je cca 7-12%). Říkám hned a na rovinu: je velmi málo reálné, aby si na toto začínající firma byla schopna vydělat, tedy dluhopisy splatit.
6) Prodejci. Zde vidím - a musím to říci takto tvrdě - největší “svinstvo”. Je známé, že největší úspěch mívají podomní a osobní prodejci, kteří využívají převahy na své straně: informační, osobního charizmatu a vytrénovaným obchodním praktikám, a též tomu, že “přemlouvání” se děje osobní, ústní formou, takže už nikdo později není schopný dokázat klamavé praktiky. Nejčastějším používaným klamem je právě zneužití jména ČNB: prodejci (jistě že ne všichni) jsou schopní tvrdit, že tyto dluhopisy jsou “zaručené ČNB”. To je základ prodeje - pokud si zákazník myslí, že nemůže o své peníze přijít (tedy “nejhůř budu na nule, ale můžu pěkně vydělat”), tak je úspěch zaručen.

Proč jsou vysoké výnosy málo reálné
 
Počítejte se mnou. Tříletý dluhopis (za tři roky je povinnost celou částku splatit) na 25 mil. Kč znamená: zhruba desetiprocentní provizi pro prodejce, deset procent každý rok; dluhopis slouží k zainvestování, tj. “utracení”, znamená to že během tří let musí firma vytvořit zisk (po zdanění!) ve výši 35 mil. Kč, který pak celý odevzdá.

Pokud se jedná o startup, tedy začínající firmu, je to prakticky nereálné - šance, že začínající firma bude schopná po pár letech vytvářet takto vysoký zisk je hrozně malá, dokáže to tak jedna firma ze sta.

Pokud se jedná o zavedenější, větší firmu, pro kterou tato emise znamená vlastně jen “drobek” k standardním tržbám firmy, pak už to nereálné není. Jenomže pokud se podíváte na dluhopisové emise (stačí zadat do Googlu “dluhopisy”), takových firem v našem přehledu “těch co slibují 10% ročně” je málo. Pro zavedené firmy naopak dluhopis může být dobrým nástrojem, protože jsou to společnosti, které mají svoje tržby i profitabilitu pod kontrolou, potřebují jednoduchou páku k rychlejšímu růstu - například mají zájem, který nejsou schopní naplnit, protože potřebují dokoupit materiály a zadat výrobu, a podobně. JENOMŽE pro letitou, zavedenou, fungující firmu nebývá obvykle těžké půjčit si u své banky, která má firmu dokonale proklepnutou, zná celou její finanční historii, má odborníky na posouzení, zda je půjčka bezpečná či ne, a navíc si ji zajistí (např. zástava akcií, zástava nemovitostí, někdy i osobní ručení atd). Bankovní půjčka bývá navíc méně úročená, tzn. pro firmu to je finančně výhodnější.

Pokud banka nepůjčí, má k tomu obvykle důvody, spočívající ve vysokém riziku (banky půjčují velmi rády, je to jeden z důvodů jejich existence a profitability, proto tu jsou!). Pro vysoké riziko tu pak je - zcela nezajištěný dluhopis…

(Spravedlivě musím dodat, že české banky jsou v půjčování dost protivné, dovedou odmítnout například kvůli segmentu podnikání, i když je firma zdravá a nedivím se, že podnikatelé nakonec k dluhopisu uchýlí a je to vlastně pro ně i držitele dluhopisů dobré a schůdné řešení, zejména pokud je výnos nižší, např. okolo 5%)

Někdo by s tím měl něco udělat


Jo, měl, ale je to těžké. Protože nelze snadno rozlišit podvodníka od blázna, blázna od nezřízeného optimisty, a nezřízeného optimistu od solidního a poctivého podnikatele, kteří tam jsou taky. Jsem navíc přesvědčen, že vyložených podvodníků (takových, kteří už od začátku počítají s tím, že získané peníze od svého emitenta vytahají do svých jiných firem a pak do svých kapes, a před splatností nechají zkrachovat) je málo. Daleko častější, asi převažující tam je spíš jen takový “bláznivý optimismus”, se kterým se setkávám jako startupový investor velmi často - příliš velké oči, nereálné plány, nepochopení úskalí a překážek v podnikání, podcenění rizik a podobně. Podnikateli nepůjčí banka, peníze mu nedá investor - tak začne kouzlit s dluhopisy.

Tím jak stát a ČNB nastavili pravidla pro emise nezajištěných dluhopisů, otevřeli “vrátka do pekla”. Vzdali se (programově) možnosti společnosti kontrolovat, stanovovat jejich rating, hlídat jejich účetnictví, hlídat například řetězení emisí a letadlová schémata (nové emise používané na splacení těch starých, atd), nemají kontrolu nad zprostředkovatelskými prodejci.

Na již existující emise už bude jakákoli páka těžká: jejich držitelé se však mohou intenzivně modlit, aby všechno dobře dopadlo. Stát by ale měl konat s nastavením nových, přísnějších pravidel do budoucna: zejména snadné je to, aby jasně nastavil, že jakékoli ohánění se autoritou ČNB (což bývá “nejsilnější” argument prodejců prašivin k přemluvení váhavců) není povolené. Stát by měl jasněji a silněji komunikovat to, že tyto investice nejsou vůbec ničím zaručené, měl by vyžadovat i u emisí zveřejnění základních údajů o společnosti (typicky například finanční historii za několik let dozadu) a dle mého názoru by měl emitující společnosti kontrolovat z pohledu hospodaření a schopnosti emisi v budoucnu splatit.

Nic takového ale naše vláda neprovedla, byť na to měla osm let, kdy má ministerstvo financí pod palcem; o situaci velmi dobře ví. A nejspíš nic takového ani nechystá: vždyť přece je potřeba se v první řadě fotit na traktoru.

0
Vytisknout
4071

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021