Proč jsou v dnešní České republice šance demokracie na přežití velice nízké

22. 9. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • Rozsáhlým segmentům českého voličstva zjevně nezáleží na ničem jiném než na tom, aby byl jejich premiér dostatečně "Völkisch" a při vlastním rozkrádání státu občas házel napůl ohlodané kosti pod stůl. 

Brusel odmítl snahu Strakovky odložit kauzu Babišova střetu zájmů na dobu po českých parlamentních volbách. A navíc pohrozil, že pokud se přístup českých úřadů k rozkrádání eurofondů Babišem rychle nezmění, mohou být platby zcela zastaveny.


Brusel si ovšem "dovolil dost", když přímo kritizuje nejpravděpodobnějšího vítěze nadcházejících českých voleb. Jistě nemůže postupovat jinak - ale na druhé straně je pozoruhodné všímat si, jak "impregnovaného" politika Andrej Babiš vlastně představuje.

Kritizování opozice za "antibabiše" patří zřejmě k vůbec největším polistopadovým politickým kulišárnám. Je tomu tak proto, že už premiér Klaus svého času padl jednoznačně právě díky "antiklausovi" (opustili jej příznivci z vlastní strany ODS, kteří nesnesli čím dál více zjevný fakt, že se Václav Klaus starší sám vůbec nedrží pravicově liberálních hodnot, které na oko veřejně prosazoval). Stejně tak premiéři Gross, Špidla či Paroubek nešli do politické penze snad proto, že by k nim během úřadování vyrostla nějaká smysluplná a věrohodná alternativa, ale protože začali být pod vlivem svých činů a reakcí médií i veřejnosti na ně silně vnímáni coby "nadále nepřijatelní". Čistě negativní motivace ovšem převládla i v případě politických konců předsedů vlád Nečase a Sobotky. Rozhodujícím faktorem se nestala politická alternativa k programu a projektům premiéra, ale silná osobní nevraživost vůči momentálnímu držiteli moci ústící v pocit "takhle už to dál nejde".

Můžete ovšem klidně sečíst všechny politické hříchy všech polistopadových premiérů České republiky a umocnit je na druhou, aniž byste se významně přiblížili úrovni úřadujícího premiéra Babiše, který je současně nejpravděpodobnějším vítězem říjnových voleb. Bezprecedentní střet zájmů v oblasti mediální (i jiní oligarchové v ČR mají vliv na média, žádný z nich se však přímo v politice neangažuje), dotační politiky evropské i české, bratru 40 000 nadbytečných mrtvých kvůli škrholistickému managementu COVIDové pandemie, katastrofální situace na podinvestované železnici či zametání kauz typu Bečva dávno glajchšaltovanými kontrolními orgány ANOistického Brabcova MŽP zjevně nestačí na to, aby si český volič také v případě současného premiéra řekl "už dost, takhle to dál nejde".

Opakuji: Je prokazatelné, že v minulosti k pádům českých premiérů nedocházelo proto, že by tyto lidi programově předstihli kritici a opozice - předsedové vlád tu odcházeli, jestliže jednoduše převládl sentiment "už toho bylo dost".

V čem je tedy kouzlo teflonového Babiše, kterého jeho voliči nemají plné zuby ani tehdy, když je mizerně zvládaná pandemie přímo osobně ohrozila na životě?

Nejstručnější možná odpověď by zněla, že řešení leží ve sféře dominantní politiky identity. O Špidlovi v jistém okamžiku bylo možno úspěšně rozhlásit, že je "asociální autista", protože nezapadal do stereotypu české hospodské pivní kultury a "ověřených" normalizačních životních orientací. O Nečasovi ušatý traktorista Šlachta dočasně úspěšně rozhlásil, že v jeho úřadě našel (nikdy ani náznakem nedoložené) ilegální milionové částky, jaké si běžný normalizační přikradač doma nikdy nehromadil. Sobotka byl "probruselský kosmopolita" a nechoval se dost defenzívně "vlastenecky", jak se sluší na normalizační nostalgii po zadrátovaných hranicích.

Estébák a nomenklaturní kádr Babiš, jenž využil starorežimních konexí k privatizačnímu nakradení agroimpéria, který rozdává voličům koblihy a který se nechává fotit u pisoáru, neustále podprahově ujišťuje své čaulidi, že morálně nestojí ani o milimetr dále či výše než oni. Je za každých okolností "jedním z nich". Neumí mluvit, je nevzdělaný, "ale přesto to dotáhl tak daleko". Ať už spáchá cokoliv, nic nepřebije jeho starostlivě udržovanou "jednotu s lidem".

Liberální demokracie ovšem nemůže existovat bez alespoň minimálních občanských ctností. Bez jasného přesvědčení, že když někdo ve funkci horentně krade nebo zasahuje do věcí, o nichž ze zákona nemá co rozhodovat, měl by jít.

Takovou demokracii zjevně velká část českého voličstva nechce. V jejím rámci narážela ve veřejném prostoru na "lepšolidi", co si právem či neprávem nárokovali jakési morální zásluhy, které běžný přežívač normalizace samozřejmě nezískal. Tito cizáci ve vlastní zemi si také pěstovali divné zvyky a záliby v kuchyni, skutečný či předstíraný zájem o vysokou kulturu, hleděli více k úspěšným zemím v zahraničí než k ukoptěným malým českým dějinám.

Stručně řečeno, na rozdíl od Babiše ještě nebyli dosti Völkisch.

Vytoužená "lidová demokracie 2.0", kterou se chystá před volbami podpořit osobní návštěvou maďarský ultrapravicový premiér a Babišův kamarád Viktor Orbán, se proto zřejmě stane naším osudem na další desítky let dopředu.

1
Vytisknout
10242

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021