Ti, kdo se ve Velké Británii a USA zasazovali o svobodu projevu, proti ní nyní vedou válku. A tady je důvod: Palestina

9. 6. 2026

 

Po desetiletí západní vlády poučovaly svět o liberálních hodnotách. Prohlásily svobodu projevu za charakteristický znak liberálně demokratické společnosti. Protest byl považován za vlastenecký, zatímco právo urážet bylo považováno za posvátné. Pak přišla Gaza. Najednou se zásady, o nichž nám kdysi říkali, že jsou nekompromisní, staly skutečně velmi kompromisními.

V Británii, kde jsem se narodil a vyrostl, vláda zakázala skupinu přímé akce Palestine Action jako teroristickou organizaci – s hanebnou podporou 385 hlasů v parlamentu napříč politickým spektrem. Od té doby jsme byli svědky toho, jak policie zadržovala kněze, starší lidi a osoby se zdravotním postižením za to, že drželi transparenty s prostým nápisem: „Jsem proti genocidě; podporuji Palestine Action“. Jejich skutečným zločinem bylo, že se odvážili vystoupit proti genocidě, kterou umožňuje Velká Británie.

Minulý týden učinil britský stát další mimořádný krok ve své represivní kampani proti osobnostem podporujícím Palestinu, když zakázal vstup do Velké Británie americkým komentátorům Cenkovi Uygurovi a Hasanovi Pikerovi. Ministerstvo vnitra své důvody nevysvětlilo, pouze uvedlo, že jejich přítomnost ve Velké Británii není „v souladu s veřejným zájmem“. The Guardian informoval, že „se má za to, že oběma mužům byl vstup zakázán z obavy, že by mohli podněcovat antisemitismus“.

Tyto kroky jsou nejasné, ale poselství je nezaměnitelné: existují politické kauzy, které britský establishment vítá, ale také politické kauzy, kterých se velmi obává.

Tady ani nejde o názory Uygura nebo Pikera. Je irelevantní, zda člověk souhlasí se vším, co kdy kterýkoli z nich řekl. Piker například označil některé ortodoxní Židy za „inbrední“ a jednou řekl, že USA si 11. září „zasloužily“ – za oba urážlivé komentáře se od té doby omluvil. Obhajoba svobody projevu je nejdůležitější právě tehdy, když je ten projev kontroverzní. Svou podporu svobodě projevu nemůžete projevit pouze obhajováním názorů, které již sdílíte.

Ve Spojených státech, kde nyní žiji a volím, je situace ještě alarmující.

Zaměření Trumpovy administrativy na pro-palestinské hlasy a zejména na zahraniční studenty by mělo být vnímáno jako jeden z nejzávažnějších útoků na svobodu projevu v moderní americké historii. Nevěřte mi jen na slovo. Dokonce i pravicový soudce jmenovaný Ronaldem Reaganem odsoudil zásah proti protestujícím studentům jako „plnohodnotný útok na první dodatek napříč spektrem pod rouškou neústavně široké definice antisemitismu“.

Zahraniční studenti, jako jsou Mahmoud Khalil a Rümeysa Öztürk, se ocitli v šetření, byli zatčeni a zadrženi, a to nikoli za násilné činy, ale za své projevy. Jaký byl „zločin“ Öztürk? Spoluautorství komentáře v jejím studentském časopise, v němž vyzvala Tufts University, aby se zbavila podílů ve společnostech spojených s Izraelem.

Tento útok na svobodu projevu se neomezuje pouze na osoby bez občanství. Ve středu republikánský kongresman Randy Fine prohlásil, že Piker, který je americkým občanem od narození, „by neměl mít povolen vstup do Ameriky“, a označil ho za „teroristu“.

Kongres mezitím neustále navrhuje a schvaluje rezoluce, jejichž cílem je potlačit kritiku Izraele. Na úrovni jednotlivých států se rychle šíří zákony proti bojkotu Izraele. Univerzity čelí obrovskému tlaku ze strany politiků, dárců a lobbistických skupin, aby potrestaly pro-palestinské demonstranty. Kariéry byly zničeny. Akce byly zrušeny. Řečníci byli odvoláni. Akademici se stali terčem útoků. Novináři byli pomlouváni.

Jak lze cokoli z toho v demokracii ospravedlnit? Žádné zahraniční vládě by neměla být udělena imunita vůči kritice. Ani Číně. Ani Saúdské Arábii. Ani Izraeli.

A přesto si samozvaný židovský stát v našem politickém diskurzu zaujímá jedinečné a podivně chráněné místo. Kritika, která by v jakémkoli jiném kontextu byla považována za běžnou – nebombardujte nemocnice! Nezabíjejte děti! – je cynicky přejmenována na antisemitskou bigotnost.

Aby bylo jasno, jde to daleko za pouhou cenzuru. Je to otevřený a pokračující útok na samotnou liberální demokracii. Protože společnost, která nedokáže upřímně diskutovat o vládní politice – ať už domácí, nebo zahraniční – se nedokáže smysluplně spravovat. Společnost, která trestá nesouhlas v jedné otázce, jen povzbuzuje ty autoritáře, kteří chtějí zakročit v každé otázce. Omezení svobody projevu ospravedlněná vůči jedné skupině se vždy, nevyhnutelně a nakonec uplatní i na jiné skupiny.  

Zdroj v angličtině ZDE