22. 2. 2023
Více než půl milionu lidí podepsalo výzvu iniciovanou Alicí Schwarzerovou a Sahrou Wagenknechtovou, požadující okamžité ukončení všech dodávek zbraní na Ukrajinu a okamžité zahájení jednání s Ruskem. Lze předpokládat, že signatáři jsou stejně různorodí jako společnost, z níž pocházejí. Někteří jsou pro výkonnostní princip, jiní pro nepodmíněný základní příjem. Fanoušci klasické hudby stojí vedle fanoušků techna. Vegani a vegetariáni natahují ruce k masožravcům. Katolíci a protestanti realizují ekumenickou myšlenku.
To, co lidi nutí zapomenout na všechny protiklady, co je sbližuje a spojuje, je pětislovný závazek: "Toto není naše válka." Věta jednoduše zní jako "Počkejte prosím. Budete umístěni" nebo "Postarejte se o své cennosti". První dojem ale klame. Záleží na tom, jak větu čtete a které slovo zdůrazňujete. "Toto není naše válka" neobsahuje zásadní odmítnutí války jako pokračování politiky jinými prostředky, je to pouze odmítnutí této konkrétní války, která není naší válkou, protože neslouží našim národním zájmům.
Proto se kancléři Scholzovi denně připomíná, že při svém jmenování složil přísahu – zvýšit prospěch německého lidu a ochránit ho před újmou. Někteří kritici vidí jeho slib pomoci Ukrajině dodávkami zbraní jako zradu.
Jaké podmínky by musely být splněny, aby se Německo účastnilo války, byť jen nepřímo? V případě Afghánistánu se jednalo o to, že se vojáci Bundeswehru nebudou účastnit bojových operací, ale budou se starat pouze o "budování národa" a v ústraní vrtat studny.
Bundeswehr je v současnosti zapojen do 14 mírových misí pod záštitou EU nebo NATO v Jižním Súdánu, Mali, Západní Sahaře, Kosovu, Bosně a Hercegovině a dalších krizových oblastech. Nejsou to bojové mise. Jde o "zajištění míru", "podporu opatření na budování důvěry", kontrolu "zbrojního embarga proti Libyi", "zajištění jižního křídla NATO" a související úkoly.
To vše se zdá být do značné míry bezproblémové, kromě neštěstí jako v Afghánistánu, kde německé ozbrojené síly musely strhnout své stany, a v Mali, kde se vláda projevila jako nespolupracující.
Kdy bychom měli co do činění s válkou, kterou bychom mohli bez výhrad nazvat naší válkou? Naposledy se tak stalo počátkem roku 2004, kdy tehdejší ministr obrany Peter Struck (SPD) prohlásil, že "naši bezpečnost není bráněna jen, ale také v Hindúkuši".
Že se Bundeswehr někdy přestěhuje, aby "denacifikoval" nějakou sousední zemi nebo připojil oblasti s německy mluvícími menšinami, je stejně pravděpodobné jako vynález stroje času, s nímž bychom mohli cestovat do roku 1900, kdy císař Vilém II. dobyl východní Asii.
Expediční sbor při odjezdu do Číny vyprovodil slovy: "Přijdete-li před nepřítele, bude poražen! Pardon nebude udělen! Zajatce nebrat! Ať padne každý, kdo ti padne do rukou... že se Číňan už nikdy neodváží podívat se úkosem na Němce!"
Potlačení tzv. boxerského povstání v císařské Číně bylo tehdy i naší válkou a nikdo nepochyboval o tom, že bezpečnost Německé říše byla nejen hájena, ale také bráněna na řece Jang-c'-ťiang.
Dnes by nevyjela ani jednotka vojenské policie, aby osvobodila Hultschiner Ländchen od cizí nadvlády. Nemluvě o Slezsku, Pomořansku, východním a západním Prusku, Gdaňsku, Königsbergu a Breslau. Za zdravý rozum většiny všech Němců hovoří, že o ztrátu německých východních území nejde, a to ani na letničních setkáních sudetských Němců. Revanšismus a revizionismus mají své dny za sebou. Staré účty již platit nebudou. Každá pobočka Aldi nebo Lidlu, která se otevře v Polsku, České republice nebo na Slovensku, je poselstvím mírového soužití.
Jen kdyby změna neměla svou cenu. Na dlouhé cestě od totální války k totálnímu míru se odhaduje, že každý druhý Němec zapomněl, že svoboda není dar, ani odměna za dobré chování. Je to dobro, za které se musí bojovat za normálních okolností slovy, ale v případě potřeby i zbraněmi.
Pacifismus made in Germany je militantní hnutí se sklonem k morální sebevraždě. Uznávaná teoložka se nemusí bát o svou pověst, když se jí zeptají, zda válka proti Hitlerovi a nacistům byla "spravedlivá válka", a odpovídá, že neexistují spravedlivé války, pouze spravedlivý mír. Necítí se ani trapně, když radí obětem loupeže, aby netlačily obhajobu příliš daleko, protože by to jen prodloužilo jejich utrpení.
Stalo se někdy v historii organizované charity něco takového? V důsledku toho by bylo nutné přestat oslavovat protagonisty Varšavských povstání v letech 1943 a 1944 jako hrdiny, vždyť jen protahovaly beznadějný boj s přesilou protivníka – jako to dens dělají Ukrajinci.
To všechno ještě můžete vysvětlit a někdy i pochopit. Ale pod touto úrovní, stejně jako internet, leží temná pavučina, jejíž návštěvníci hledají vysvětlení, která jim nemůže poskytnout víra ani pověra. V tomto bermudském trojúhelníku rozumu zuří také "německá hrdost na hřích", jejíž existenci poprvé diagnostikoval filozof Hermann Lübbe.
Tato hrdost na vlastní hříchy reaguje pobouřením, když někdo srovná současného ruského prezidenta s bývalým říšským kancléřem a říká například, že Putin je něco jako "Hitler bez holocaustu". Malíř pohlednic z Braunau am Inn patří k národnímu souboru německých "unikátních prodejních značek" - jako Martin Luther, Richard Wagner, dieselový motor a schwarzwaldské kukačky. Strýček Adolf možná přinesl do Německa velkou ostudu, ale zároveň redefinoval absolutní zlo. A ostatní by nás měli napodobovat!
Mohlo by se stát, že by významná část německého obyvatelstva nejenže nepřála Ukrajincům vítězství nad Rusy, ale byla by také nesmírně uražena, kdyby Ukrajinci zvítězili? Jak mohou tito divoši vytvořit to, co jsme my nedokázali? Musíte jim ukázat jejich místo, než se začnou nafukovat.
To je duch mírového manifestu, poselství, které zapůsobilo na více než půl milionu lidí natolik, že se k výzvě připojili. Směs politické naivity, historické neznalosti a domněnky, že krokodýla můžete nakrmit z ruky, aniž byste riskovali, že vás sežere.
Co nám to říká? "Šílenství, když se stane epidemií, se nazývá rozum" (Oskar Panizza). Ale to není vše. Téměř 80 let po skončení 2. světové války se stále vedou diskuse o tom, jak jednat s představiteli totalitních režimů. Jako by Mnichovská dohoda byla scénářem k seriálu společnosti Netflix, jako by Putin opakovaně neukázal, co rozumí pod pojmem "kompromisní řešení", jako by se žádný politik nepokusil změnit názor kremelského bosse před začátkem invaze.
Nic nefungovalo. Nyní však přichází velký obrat, který uvedly do pohybu dvě celebrity oděné v černém, které hlásají svou "solidaritu" s "ukrajinským obyvatelstvem brutálně napadeným Ruskem". Jako by už Ukrajinci netrpěli dost.
Všemohoucí musí být vtipálek.
Celý článek v němčině: ZDE
Diskuse