Terorista versus terorizovaný, aneb jak svět oslepl

10. 10. 2023 / Jan Darmovzal

čas čtení 8 minut

Titulky novinových článků se předhánějí kdo přijde s nejaktuálnějšími a nejdramatičtějšími svědectvími z válečného konfliktu mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás, který vypukl v sobotu v brzkých ranních hodinách. Pojďme se tedy zamyslet nad velmi opomíjeným, ale enormně důležitým aspektem tohoto bezprecedentního střetu.

Tento válečný konflikt je asymetrický ve všech jeho parametrech, a to ať už se bavíme o výzbroji, zdrojích (lidských i materiálních), stylem boje, kde proti sobě stojí jedna z nejsofistikovanějších a nejlépe financovaných armád světa a na straně druhé hnutí jež bojuje za svá práva, za práva všech Palestinců a je symbolem odporu proti izraelské okupaci a zločinnému režimu, který nebojuje za nic jiného než za ideu úplného ovládnutí a etnického vyčištění Palestiny od jejích původních obyvatel. Pozorný a nezávisle smýšlející čtenář si může povšimnout markantních rozdílů v tom, jak jsou obě strany konfliktu vnímány a identifikovány v zahraničních, ale zejména pak českých médiích.


Není pravda to, co tvrdí někteří diplomaté a političní lídři, že útok Hamásu na Izrael byl neočekávaný, překvapivý či dokonce bezdůvodný. Přesný opak je pravdou – je to racionální odpověď palestinského lidu na okupaci a koloniální extrémistickou vládu, která se v posledních letech, ale zejména měsících vykrystalizovala ze spolupráce mezi Netanyahuovým Likudem a ultrapravicovými židovskými stranami, které Palestince na Západním břehu, ale zejména v Gaze terorizují naprosto ve všech směrech. 

Hnutí Hamás, které od roku 2007 vládne v Gaze vyhrálo jedny z nejtransparentnějších demokratických voleb, které se kdy v arabském světě uskutečnily. Izrael tentýž rok uvalil na Gazu blokádu, která trvá již 17 rok a znemožňuje obyvatelům přeplněné pobřežní enklávy volný pohyb, přístup ke zdravotní péči, vzdělání a pracovním příležitostem, které nejsou dostupné z důvodu devastující ekonomické izolace, kterou Izrael praktikuje. 

Obyvatelé Gazy tak žijí v chudobě, průměrná nezaměstnanost dosahuje téměř 50% a dodávky elektřiny a pohonných hmot jsou výsostně závislé na izraelské „(zlo)vůli“. Ale nejen to, obyvatelé Gazy nemají přistup ani k většině základních komodit jako kvalitní pitná voda nebo nutričně vyhovující potraviny, nemluvě o dostatečném množství elektřiny nutné pro každodenní život. Nehledě na to, že vidina zlepšení situace je v nedohlednu, nikoliv proto, že by o to Palestinci nestáli, ale proto, že nacionalistický Izrael, který se definuje jako čistě židovský stát, o takové řešení nemá zájem.

Mezinárodní právo zakazuje státům „jakoukoliv vojenskou okupaci, byť dočasnou“. Rezoluce Valného shromáždění OSN 37/43 také znovu potvrzuje, že lidé bojující za nezávislost a osvobození z koloniální nadvlády tak mají právo učinit pomocí „všech dostupných prostředků, včetně ozbrojeného boje“. Jinými slovy, operace Al-Aqsa Flood je součástí ozbrojeného palestinského boje vyvolaného izraelskou okupací a kolonialismem.

Po dlouhých 17 let Izrael arogantně ignoruje a porušuje normy mezinárodního práva, podle kterého je blokáda Gazy nelegální. Každý den izraelská armáda terorizuje palestinské obyvatele na Západním břehu. Vniká do jejích vesnic, obydlí, ničí jejich zemědělskou produkci a administrativně zatýká dle libosti děti, ženy, ale i staré a nemohoucí občany. 

Nemluvě o tom, že ultra ortodoxní židé čím dál častěji znesvěcují muslimská posvátná místa (zejména mešitu Al-Aqsá) a se zbraní v ruce tam Palestincům znemožňují přístup. Je smutným, ale neoddiskutovatelným faktem, že při každodenních útocích izraelské armády a židovských extrémistů mezinárodní společenství „usne“ a probudí se ve chvíli, když už je zabraný další kus palestinské půdy, zničena či vyhnána ze svých domovů další komunita či zabit další Palestinec s dodatkem „vždyť on to byl jen další obyčejný terorista“.

Když se Hamas v minulosti obrátil na všechny důležité mezinárodní hráče a instituce s žádostí, aby zastavili izraelské řádění a zasadili se o vyřešení palestinské otázky, opět zavládlo ticho. To stejné se opakovalo při apelu na mezinárodní komunitu, která jen dál nečinně přihlížela a občas se zvednutým ukazovákem pokárala izraelský režim, který si z toho ovšem nikdy nedělal vrásky na čele, jelikož oproti ostatním státům na světě má imunitu, která mu dovoluje ignorovat zásady a normy jež jsou závazné pro zbytek demokratického světa. 

Diplomatické prostředky byly tím pádem ze strany Hamásu vyčerpány a práva Palestinců dále pošlapávána a jejich půda dále zabírána arogantními židovskými osadníky. Jaká jiná možnost než-li ozbrojená konfrontace tedy zbývá strádajícím lidem, ke kterým se svět otočil zády, a kteří byli Izraelským režimem zahnáni až do kouta a nemají kam dál ustoupit?

Pikantní ovšem je, že v momentě, kdy Palestinci pozvednou zbraně, aby řekli dost izraelské rozpínavosti a agresi, kterou Západ není schopen a ochoten zastavit, tak jsou téměř okamžitě nazývání teroristy a Izrael vnímán jako „oběť“, které je ubližováno. 

Západní političní představitelé se předhánějí ve vyjadřování podpory a hlavně v usilovné dementaci a všemožném zakrývání izraelských zločinů, které má Izrael na svém kontě. Kriminální činy, kterých se Izrael dopouští, jsou dobře zdokumentovány a je obrovským selháním mezinárodního společenství, že mlčí a vědomě tak zaměňuje teroristu s terorizovaným. Tímto dává okupační mocnosti „card blanche“ k dalšímu krveprolévání, které má jen jednoho hlavního viníka a tím je hamižný a militaristický Izrael.

To, že evropští občané soucítí s trpícími Palestinci a vyjadřují jim veřejně podporu, je velmi správné a nikoliv hodné deportace, jak ve víkendovém televizním pořadu naznačili čeští političtí představitelé. Lidé podporující palestinský boj za svá práva dokáží rozeznat, že politická impotence zastavit Izrael v kriminálních a nelegálních aktivitách vůči Palestincům je velmi závažným selháním, ale stejně dobře tak vědí, že Palestina potažmo Gaza se staly symboly boje za ukončení izraelské okupace a nebude dobojováno, dokud tato okupace neskončí.

Fakt, že Česká republika i nadále hodlá chránit svého „nejvěrnějšího“ partnera i přes jeho silně rasistickou a apartheid podporující agendu, je velmi alarmující. Přesunutím české ambasády do Jeruzaléma česká politická reprezentace ukazuje svou nemravnost a naprosté selhání v plnění svých závazků vůči mezinárodnímu právu, ale zejména pak vůči Palestincům den co den čelícím nemilosrdné okupaci. 

Když se zmíníme o ukrajinském boji za svou svobodu a práva, tak jsou čeští politici „na nohou“ ochotni udělat první poslední pro Ukrajinu (včetně dodávek zbraní). Pokud ovšem jde o spravedlivý boj za palestinská práva, česká politická scéna neumí nic lepšího než celou situaci odbýt s tím, že se jedná o terorismus a tomu je třeba se bránit a Izrael všemožně podporovat včetně přesunu ambasády do Jeruzaléma. 

Takové jednání je odporné, pokrytecké a nežli lidské osudy má na paměti ekonomické zájmy. Závěrem si tedy položme otázku, zda-li by Ukrajinci byli vnímání jako hrdinové, pokud by provedli stejnou operaci proti Rusku jako v sobotu provedl Hamás proti Izraeli?

Ve světle probíhající války, za kterou je Izrael plně zodpovědný by každý demokratický stát měl Izrael odsoudit a ne jej litovat, ovšem nezapomeňme, že se bavíme o „nedotknutelném“ Izraeli, jehož oprávněná kritika se v novodobém trendu stala projevem antisemitismu.



0
Vytisknout
3567

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2023