Manželka skotského premiéra: Myslím, že Gaza přestane existovat

30. 11. 2023

čas čtení 6 minut
Moderátorka, ranní publicistický pořad BBC "Today", 8.50, 29. 11. 2023: I v době přerušení bojů může být komunikace s Gazou pro ty, kteří se snaží spojit s rodinou nebo přáteli, přerušena. Mezi britskými Palestinci, kteří se v těchto týdnech obávají o své blízké, je i Nadia el-Nakla, manželka skotského premiéra Humzy Yusafa. Sama je radní za skotské nacionalisty v Dundee. Její babička, stejně jako její teta a také bratr Mohammed, který je lékařem a otcem čtyř dětí, žijí na jihu Gazy. Vyprávěla mi nejprve o příběhu své rodiny.

Nadia el-Nakla: Můžeme se vrátit do roku 1948, kdy vznikl Stát Izrael a rodiny Palestinců byly vysídleny. Moje rodina tedy žila v Duluthu a ve vesnici v Palestině, která je nyní v Izraeli. Můj dědeček odcestoval z Duluthu do Gazy a tam se stali uprchlíky. Moje rodina cestovala po celém světě jako uprchlíci. Ale já mám stále mnoho, mnoho příbuzných žijících v Gaze.

 

Moderátorka: A to včetně svého bratra, který tam zůstal a pracuje jako lékař. Jak moc jste v tomto období mohli být v kontaktu?

Nadia el-Nakla:  Někdy je to velmi přerušované. Každých pár dní, někdy máme internet, trochu víc a můžeme s ním mluvit přes WhatsApp, ale ve skutečnosti jen kontrolujeme, jestli je naživu. Takže si připadám směšně. Každých pár dní mu pošlu zprávu: "Jsi v pořádku?" Což znamená jako, jsi ještě naživu? Jako, víš, chceš si o tom promluvit? Víš, říkal, že mám identifikovat části těla a napsat, jak ten člověk zemřel. Trauma, kterým si prochází, když se bojí o vlastní rodinu. Je to prostě neuvěřitelné.

Moderátorka: Kolik má dětí?

Nadia el-Nakla: Mohammed má čtyři děti ve věku devět a čtyři roky a tři měsíce.

Moderátorka:  A v jakých podmínkách žijí? Byli vyhnáni ze svých domovů?

Nadia el-Nakla:  Ne, my jsme naštěstí  jedna z těch šťastných rodin, které jsou ještě ve svých domovech, a největší starost mi dělá můj tříměsíční synovec. On samozřejmě potřebuje umělé mléko, nemůže se dělat umělé mléko se slanou vodou, takže se pro něj snaží sehnat minerální vodu, což je výzva, on je tak trochu moje největší starost, protože je tak zranitelný.

Moderátorka:   A když posíláte bratrovi ty zprávy: Jsi v pořádku? A když se vám několik hodin neozve, čím si procházíte?

Nadia el-Nakla:  Takže celá naše rodina prostě začne kontaktovat všechny ostatní. A protože je nás tolik, tak je to jako, ozval se někdo z toho bytu pod tím, kde bydlíme? Ozval se někdo z téhle rodiny? Viděl někdo něco ve zprávách o Chán Junis? Znáte to? Mám bratrance v Chán Júnisu a víte, snažím jsem se s nimi spojit, takže je to opravdu jen o tom, že se někdo ozval. A pak to předáváme dál po celém řetězci, abychom věděli, že jsou v pořádku.
 
Moderátorka:   A těch posledních pár dní pak musí být velkou úlevou, zatímco probíhá tato pauza.

Nadia el-Nakla:  Já to necítím jako úlevu. Je to dočasná pauza v masakru proti lidem. Takže bych uvítal příměří místo pauzy. Pauza, víte, pauza je ve videohrách. Pauza je když zastavíte televizi. Tohle mi prostě připadá jako teror, který čeká na lidi v Palestině, ale oni dostali pět dní na to, aby mezitím dostali nějaké jídlo. Situace, kterou vidíme, jak se vyvíjí, je, jak slyšíme z OSN, je to jedna z nejhorších humanitárních katastrof naší doby a jako Palestinka mám zakotvenou identitu a samozřejmě tohle, tahle země, tahle kultura, tohle jsou moji lidé a já nemůžu udělat nic, abych jim pomohla nebo abych to zastavila, a jsem v zemi, kde so tom mluvít tak, že mi to nepřijde fér.

Moderátorka:  Myslíte britský narativ?

Nadia el-Nakla:  Ano.

Moderátorka: Co tím myslíte? Popište, co je to, co vidíte, co vás rozčiluje?

Nadia el-Nakla:  No, například víte, že s velkou úlevou byla opravdu propuštěna  rukojmí. Někteří z nich byli propuštěni za výměnu palestinských dětských vězňů, spousta zpráv je ale prostě nazývala lidmi mladšími 18 let. Jsou to děti. A měla jsem pocit, že tu chybí dialog o tom, proč jsou děti v cizích věznicích, v okupantských věznicích, víte, takže tam je spousta dialogu, který chybí,  mám pocit, že ty otázky možná nejsou kladeny, je. Které by poskytly více podrobností o okupaci, která trvá od roku 1948.

Moderátorka: Hostí vaše rodina i další lidi, kteří byli vyhnáni ze svých domovů?

Nadia el-Nakla:  Ano, myslím, že v jednu chvíli jsme měli v našem domě asi 100 lidí. Myslím, že mezi mým domem, který je hned vedle domu mého bratra, žije asi 80 lidí. Takže máme dva domy hned vedle sebe. 

Moderátorka:  80? Skutečně?

Nadia el-Nakla:   Ano.

Moderátorka:  Ale kolik místností? No a co to znamená? Jak se v nich bydlí?

Nadia el-Nakla: No v našem domě, skoro. Má tři patra. Je to skoro jako tři samostatné byty. A pak má Mohammedův dům jakoby suterén, ve kterém bydlí jedna rodina. Ale, víte, moje teta, můj strýc a moji tři bratranci jsou v jedné místnosti.

Moderátorka: Nevím, jestli v tomto duchu si dovolíte přemýšlet dál, ale jak podle vás vypadá budoucnost Gazy?

Nadia el-Nakla: Myslím, že Gaza nebude existovat, to je jen můj skromný názor.  Mám pocit, že Gaza už nebude existovat.

Moderátorka:  Co tím myslíte? Kam by ti lidé odešli?

Nadia el-Nakla: Nevím, kam půjdou, ale víte, že už neexistuje Duluth, odkud pocházel můj dědeček.

Moderátorka:   Takže si vlastně myslíte, že je to existenční, že lidé budou nakonec z toho území úplně vyhnáni?

Nadia el-Nakla: Myslím si, že Izrael dělá z Gazy místo, kde se nedá žít. Právě teď. Mám prostě velké obavy o posvátnost života. Prostě potřebuji, aby moje rodina a všichni lidé v Gaze byli v bezpečí, a abych byla upřímná, tak si prostě nedovolím jít v myšlenkách dál.

1
Vytisknout
4881

Diskuse

Obsah vydání | 5. 12. 2023