Já můžu usuzovat z informací Českých elfů, což je iniciativa, která se věnuje sběru dezinformací v českém digitálním prostoru. Opravdu existuje zvýšená nenávist nebo snaha o diskreditaci veřejně působících žen. Napadá mě konkrétní případ – předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, což je jedna z osob, na kterou dezinformační scéna velmi často útočí. Nese to s sebou odlišné narativy a motivace než v případě politiků-mužů. Velmi často je v útocích na ženy akcentováno, že jsou hloupé, což bych označil za jeden ze stereotypů, které se předávají mezigeneračně ve společenském úzu.

Jedná se o diskreditaci žen na základě toho, že nedosahují jakýchsi příslovečných intelektových vlastností. Je to jeden z prvků, na základě čehož se stereotypně uvažující část společnosti snaží diskreditovat ženy ve veřejném prostoru. Pravděpodobně to nebudou jen muži, ale i ženy, které vnímají toto dogma jako přirozenou součást diskursu, v němž ostatně vyrostly.

Čím si myslíte, že je zapříčiněna míra nenávistných útoků vůči Markétě Adamové Pekarové?

Jednak je to spojené s ústavní rolí, kterou v současnosti zastává, jednak je předsedkyní vládní strany, což útoky ze strany dezinformátorů nebo haterů ještě zesiluje. Navíc je mladšího věku, což taky určitě hraje roli. Zásadním faktorem je ale podle mě to, že zastává poměrně jasné hodnotové postoje, které jsou pro určitou část lidí v českém diskusním prostoru dráždivé.

Vy jste pro Český rozhlas napsal, že „občanská společnost by měla pochopit, že nikdo další jí ve snaze odolávat hlouposti a manipulaci šířené internetem nepomůže“. Kdo jí tedy má pomoct? Nebo tím naznačujete, že pouze aktivní občanství nám v tom pomůže?

Pochopitelně je těch prostředků víc, ale já jsem v článku reagoval na reálný stav věci. Pokud bychom se mohli spolehnout na snahu o politické řešení, byli bychom dnes asi někde jinde, ale je evidentní, že ani tahle vláda nemá dost odvahy k tomu, aby k něčemu takovému přikročila. Můžeme to pozorovat například na vzniku a následném zrušení pozice zmocněnce pro problém dezinformací a problematiku médií, dále na tom, že byl připravován zákon, který by měl regulaci šíření dezinformací a konspirací nějakým způsobem řešit, ale příprava legislativy byla zastavena. Můžeme se bavit o vzdělávacím systému a o tom, jak by měl přispívat ke zvyšování informační gramotnosti, ale z pozice poradce ministra školství mohu sdělit, že ve vzdělávacím systému hovoříme o strategickém uchopení cíle s dalekým horizontem dopadu. Vůbec se tedy nemůžeme bavit o tom, že by se v současnosti přikročilo k tomu, že by učitelé byli hlubším způsobem v této oblasti vzděláni a zároveň byli schopni tyto znalosti předat svým žákům a studentům. Můžeme nicméně otevírat školy takovým vzdělávacím aktivitám, které jsou zaměřeny na informační gramotnost a dokážou působit hned. Je tady občanská společnost, která je asi jako jediná v této oblasti velmi aktivní, což Česko odlišuje od jiných středo a východoevropských společností. Jsme v tomto ohledu skutečně významně silnější než jiné země, protože síť lidí a organizací, které se tomu věnují, je poměrně robustní a zapojení lidé schopní. 

Primárně by měla vzniknout strategická komunikace vlády, která zde citelně chybí. Napříč odborným spektrem je její absence považována za velkou chybu. Ve většině demokratických zemí totiž funguje. Existují dokonce modelová řešení, která by bylo možné nějakým způsobem adaptovat. Přesto se nestalo to, co se od této vlády očekávalo, totiž že by založila útvar zabývající se strategickou komunikací. Není pravda, že se tak stalo, jak tvrdí někteří politici koalice, protože to, co vzniklo na Úřadu vlády, je ve finále jen rozšířením Odboru komunikace, který v zásadě – stejně jako jiné resorty – vytváří spíše komunikační podporu danému politikovi. Nelze mluvit o strategické komunikaci. To je nejdůležitější krok, který se nestal a nestane se. Mimochodem, strategická komunikace se nemá věnovat pouze vyvracení konspirací a dezinformací, ale má se primárně věnovat důležitým společenským tématům, která jsou součástí nejen politických rozhodnutí, ale také širší společenské diskuse, aby bylo jasné, jak stát na základě ústavních hodnot a právního systému k tématům přistupuje. Sem spadá také téma genderové rovnosti a události jako ratifikace Istanbulské úmluvy. Je naprosto bizarní, jakým způsobem je v roce 2023 možné ohýbat tak jednoznačné téma, jako je posilování práv žen a jejich ochrana před domácím násilím. Jak si můžeme všimnout, tohle téma v české společnosti pervertovalo absurdním způsobem, což je také důsledkem toho, že vláda tohle téma strategicky nekomunikuje. Dochází tak k tomu, že jednotliví politici, kteří se významně názorově liší, komunikují tohle téma po své osobní a stranické linii, což vytváří nesoulad, který na vládní úrovni panuje, a tedy i jakousi dezorientaci části společnosti v tomto ohledu, byť je to téma naprosto jasné. Istanbulská úmluva pouze akcentuje to, co už je subsumováno v právních rámcích demokratických zemí. Přesto se odehrává tahle fraška, která je velmi nedůstojná. Z evropského pohledu tohle téma staví Českou republiku do nezáviděníhodné pozice hodnotově zaostalé společnosti, což je naprosto zbytečné. I tohle by mohla strategická komunikace řešit. 

Je to světonázor, který je poplatný ideologii nebo hodnotovému rámci, který je pro mě jako člověka se společenskovědním vzděláním sice pochopitelný, ale zcela nepřijatelný. Chápu konzervativní část společnosti, která se domnívá, že další regulace a kroky, které mají jít cestou podpory jakýchkoliv lidských práv, jsou zbytečné. Mezi lidmi, kteří tyto názory zastávají, jsou velké rozdíly. Jsou mezi nimi náboženští a ideologičtí dogmatici, dále nepochybně lidé, kteří se obávají narušení „soukromí“, o kterém se domnívají, že se v něm může dít leccos, co je v rozporu s lidskými právy, a lidé, kteří o tom uvažují do větší hloubky a argumentují tím, že náš právní rámec je dostatečně vybaven k ochraně lidských práv a z nějakého důvodu mají pocit, že další kroky, byť deklaratorní, nejsou třeba. Nelze to tedy paušalizovat, každopádně se jedná o světonázor, který se stává důležitějším v digitálním prostoru. Podobná témata, byť by ze společenského hlediska měla být jednoznačná i s ohledem na náš ústavní rámec a jejich postoj k nim by neměl být rozporován, se stávají součástí společenské pseudo-diskuse a v tomto smyslu i náplní dezinformačních narativů. S těmito tématy řada politických populistů, kteří se rozprostírají napříč politickým spektrem – samozřejmě někde zaznamenáváme jejich větší koncentraci, jako například v SPD, ANO, ale nevyhýbá se ani ODS, KDU-ČSL – spojuje svou vizibilitu. Vědí, že je dané téma kontroverzní, bude o něj tudíž ze strany voličů zájem a bude nadreprezentováno v digitálním prostoru, takže to dělají záměrně. Sbírají na tom levné politické body zejména u lidí, kteří jsou v tomto ohledu přesvědčení. Zároveň ale ovlivňují i ty nerozhodnuté, nemající pevný světonázor, kteří ale mohou být postupně přesvědčováni o tom, že se jedná o snahu lidsko-právních organizací, tedy „nenáviděných neziskovek“, které si v dezinformačním prostoru získaly nálepku něčeho nežádoucího, omezovat prostor svobody. Právě „svoboda“ a údajná „normalita“ jsou údajně zpevňováním ochrany lidských práv nebo snižováním diskriminace založené na genderovém klíči ohrožovány. Téma je manipulováno v diskuzích takovým způsobem, že může i šedou masu v české společnosti vést k tomu, že je to něco proti jejím přesvědčením. Záleží také na vlivu sociálních sítí – v jakých bublinách se daný člověk ocitá, protože to do značné míry definuje formování jeho názorů.