20. 12. 2024
Zde, ve třetí dekádě 21. století, dosahuje nejžádanější munice v americkém arzenálu životně důležité fáze své výroby – procesu, o který se stará mladá žena na kovové plošině ve druhém patře staré továrny na venkově v Iowě, naklánějící se nad obrovským kotlem, kde se vločky trinitrotoluenu, lépe známého jako výbušnina TNT, pomalu rozpouštějí v hnědou kaši.
Má na sobě pytlovitou modrou kombinézu, ochranné brýle a síťku na vlasy. Jejím úkolem je sledovat viskozitu a teplotu směsi – což je náročný úkol. Hnědá kaše musí mít správnou tloušťku, než bude stékat kovovými trubkami do přízemí a do čekajících řad prázdných 155 milimetrových nábojů do houfnic, z nichž každý je nahoře opatřen trychtýřem. Celá výrobní linka, jejíž je součástí, je pracná, chaotická a nebezpečná. V této fázi procesu musí být jak ocelové pláště, tak TNT udržovány v teple. Teplota v budově vyvolá pocení celého těla během několika minut.
To je v podstatě způsob, jakým se vyráběly dělostřelecké náboje před sto lety. Každá střela je asi dvě stopy vysoká a šest palců široká a po naplnění výbušninou bude vážit 100 liber. Na vzdáleném konci výrobní linky, poté, co jsou střely naplněny a opatřeny roznětkou – nebo, jak tomu říká armáda, "zapalovačem" – jsou granáty, stovky kusů, naloženy na železniční vagóny, aby učinily první krok na své cestě do války. Každý vlak veze tak velkou koncentraci TNT, že mezi kolejemi a budovou je pevná betonová bariéra, 20 stop vysoká a 20 stop široká. Hotové skořepiny jsou dodávány z továrny do přístavu po železnici a nákladními automobily pod satelitním dohledem.
Mladá žena pracuje v budově taveniny a odlévání. Je to nejvyšší stavba na pozemcích Iowa Army Ammunition Plant, která se nachází na 30 čtverečních mílích prérie, lesa a křovin v jihovýchodním cípu státu, nedaleko řeky Mississippi. Byla postavena v roce 1940 a je to relikvie. V současné době je to také jediné místo v Americe pro velkosériovou výrobu 155 milimetrových dělostřeleckých granátů, jejichž klíčový krok je známý jako LAP (pro "loading, assembling, packing") – přeměna prázdných granátů na ostrou munici. Budova vypadá naprosto všedně, jako mnoho starých továren ve venkovských městech. Existuje pouze jedno vodítko k tomu, co se děje uvnitř: obří skluzavky, jako tobogány, se svažují k zemi z horních pater. Ty slouží k úniku, i když člověk pochybuje, že by někdo dokázal opustit poloměr výbuchu budovy, kde je TNT skladováno v tunách. V továrně v Iowě nedošlo k vážné nehodě už několik let, ale na památníku u vchodu je napsáno 70 jmen mužů a žen zabitých při práci, většina z nich při explozích.
Výrobní linka v Iowě je zároveň zásadní i příkladem průmyslové atrofie. Ilustruje, proč nejbohatší armáda na světě nedokázala držet krok s poptávkou po dělostřelecké munici po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. V té době USA vyráběly asi 14 000 granátů měsíčně. V roce 2023 Ukrajinci stříleli až 8 000 granátů denně. Spojeným státům trvalo dva roky a stálo miliardy dolarů, než zvýšily výrobu na 40 000 granátů měsíčně – což je stále daleko za ukrajinskými potřebami. Z velké části je to proto, že stále vyrábíme náboje do houfnic tak, jak to dělali naši praprarodiče. Existují lepší, rychlejší a bezpečnější způsoby. Na internetu můžete sledovat videa automatizovaných závodů, které jsou v provozu například v Evropě. Některá nová americká zařízení se spouštějí, ale ještě nejsou na plněné kapacitě.
Problémem nejsou jen granáty do houfnic. A nejde jen o to, že USA nedokážou vyrábět drony, střely a rakety dostatečně rychle, aby uspokojily potřeby Ukrajiny. Amerika sama postrádá zásoby nezbytných komponentů. V současné době probíhá masivní přestavba, největší za téměř sto let, ale nedojde k ní rychle, protože to není možné. A dokonce ani rozšířená kapacita by se nepřiblížila splnění požadavků o velikosti Ukrajiny, natož aby obnovila naše vlastní vyčerpané rezervy. Vezměme si například drony. V prosinci 2023 vyzval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj k domácí produkci 1 milionu kusů ročně, aby byly uspokojeny válečné potřeby – a Ukrajina tento cíl splnila. Mezitím se dodávky dronů poskytnutých USA Ukrajině počítaly na tisíce a mnohé z nich si na bojišti nevedly tak dobře jako ukrajinské podomácku vyrobené modely a běžně dostupné čínské drony. Ostatní spojenci posílili dodávky materiálu mnoha druhů – dělostřelectva, obrněných vozidel, letadel – ale bojovníci na Ukrajině se stále potýkají s ochromujícím nedostatkem.
V sázce je víc než jen osud Ukrajiny. V době, kdy se nová administrativa připravuje na převzetí moci – v čele s Donaldem Trumpem, který je nepřátelský vůči Zelenskému a věci jeho země a který obdivuje Rusko a Vladimira Putina – je budoucnost americké pomoci Ukrajině přinejlepším nejistá. Mohla by se velmi dobře zmenšit nebo dokonce skončit. Ale překážky, kterým USA čelily ve snaze zásobovat Ukrajinu během posledních dvou let, odhalily systémovou, zející slabost národní bezpečnosti. Je to slabost, která postihuje americkou armádu na všech úrovních a které si veřejnost z velké části není vědoma. Vychvalovaná americká válečná mašinérie je v chaosu a havarijním stavu.
"Šokující není zveličování stavu některých našich zařízení," řekl poslanec Donald Norcross, který předsedal slyšení podvýboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů o výrobě munice měsíc po ruské invazi na Ukrajinu. Ted Anderson, armádní důstojník ve výslužbě, který je nyní hlavním partnerem Forward Global, obranné poradenské společnosti, mi řekl: "Zůstali byste vzhůru celou noc, kdybyste měli představu, jak nám chybí dělostřelecká munice."
V roce 2023 vyjádřila Vědecká rada americké armády obavy, že národní průmyslová základna "nemusí být schopna uspokojit poptávku po munici vytvořenou potenciálním budoucím bojem proti rovnocennému nepříteli". Mackenzie Eaglenová, obranná analytička z American Enterprise Institute (AEI) a jedna z autorek zprávy Science Board, se ponořila do tohoto světa nákupu a výroby na téměř rok. "Když jsem skončila," řekla mi, "jediná věc, na kterou jsem mohla myslet, byla, že je zázrak, že americká armáda má něco, co kdy vybuchne."
Není to jen hrbol na silnici a není to jen o munici. Americká armáda, nejbohatší na světě, čelí hlubokému institucionálnímu nedostatku. Pokud je těžké tuto pravdu přijmout, je to částečně proto, že realita je tak hluboce v rozporu s naší historií. V prosinci 1940 vyzval prezident Franklin D. Roosevelt Ameriku, aby se stala "arzenálem demokracie". Byl prozíravý a připravil zbrojní průmysl téměř rok předtím, než Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Válečná mašinérie pak vykonala úžasné kousky. Námořnictvo překonalo všechny ostatní země na světě dohromady a vypustilo na vodu více než 1 000 nových válečných lodí spolu s flotilami nákladních lodí, transportérů a tankerů. Výroba letadel byla ještě úžasnější. Ve všech letech před rokem 1939 bylo v Americe vyrobeno pouze asi 6 000 letadel. Během následujících pěti let jich americké továrny vyrobily 300 000. Postavili také 86 000 tanků a více než 2 miliony nákladních automobilů. Výroba munice se zrychlila tak rychle, že v roce 1943 bylo k dispozici 2,5 miliardy nábojů a objem způsoboval problémy se skladováním. Americké zbraně válku vyhrály.
Tato mohutná manufaktura byla po skončení války výrazně zmenšena, poté se znovu rozjela během korejského konfliktu a studené války. V roce 1961 to byl opět takový kolos, že prezident Dwight Eisenhower varoval před rostoucím vlivem "vojensko-průmyslového komplexu". Mnozí z nás o něm stále přemýšlejí: hrozivě velké, špičkové, profesionální, ostražité, smrtící a nehorázně drahé. Roční rozpočet Pentagonu ve výši téměř 1 bilionu dolarů je více než výdaje na obranu příštích devíti největších armád dohromady. Je to absurdní částka, která platí za průmyslovou infrastrukturu, která zahrnuje těžební operace, chemické závody, továrny, sklady, arzenály, lodě, vlaky, letadla, odpalovací rampy a výzkumné laboratoře. Není to ani tak průmysl, jako spíše ekosystém. Dnes je globální a tak složitý a proměnlivý, že je téměř nemožné jej zmapovat.
Ponecháme-li stranou obrovský privatizovaný sektor služeb, který podporuje vládní operace, má vojenská průmyslová infrastruktura tři překrývající se části. První a nejstarší je vlastní organická průmyslová základna armády: továrny, sklady a arzenály roztroušené po celé Americe. Některé z nich, zejména ty, které jsou považovány za nejdůležitější nebo tajné, jsou vlastněny a provozovány samotnou armádou. Většina, jako továrna v Iowě, jsou takzvané GOCO (vlastněné vládou, provozované dodavateli). Tato organická průmyslová základna dodává základy: munici, vozidla, vybavení.
Druhou částí průmyslové válečné mašinérie je korporátní výrobní sektor, kterému dnes dominují kontraktoři z Velké pětky: Lockheed Martin, Northrop Grumman, Boeing, General Dynamics a Raytheon. Tyto společnosti mají výhodné dohody o vývoji a výrobě sofistikovaných zbraňových systémů.
Třetí a nejnovější částí válečné mašinérie je technologický sektor, včetně Microsoftu, Googlu, Amazonu, Palantiru, SpaceX, Andurilu a velkého počtu menších firem. Ty jsou zodpovědné za software a hardware, které se staly klíčovým prvkem moderní války – drony a související technologie, stejně jako umělou inteligenci a systémy pro elektronický dohled, komunikaci, analýzu dat a navádění. Rychlý vývoj dronů v rusko-ukrajinské válce, kde se automatizované útočné a obranné strategie mění téměř denně, ilustruje, jak životně důležitým se technologický sektor stal.
Společně tyto sektory podporují to, co zůstává nejsilnější bojovou silou na planetě. Základy se však hroutí. Hodně bylo napsáno o oddanosti Pentagonu velkým, drahým a pravděpodobně zastaralým zbraňovým platformám: stíhačkám, bombardérům, řízeným střelám, letadlovým lodím. Jen málo pozornosti bylo věnováno zhoršování průmyslové základny, která je základem všeho. Existuje spousta důvodů pro to, co se stalo. Strategické plánování nedokázalo předvídat náhlou poptávku po konvenčních zbraních. "Mírová dividenda" po studené válce vyřadila většinu vojenských dodavatelů z podnikání. Rozpočtové války v Kongresu vytvořily nejistotu ve financování, která odrazuje od dlouhodobých investic do zbrojní výroby. Pokud jde o munici, velká část špinavé a nebezpečné práce při její výrobě byla outsourcována do zámoří, do zemí, kde je levná pracovní síla a regulací – ekologických, bezpečnostních – málo. Mezitím v každém druhu vojenské výroby, od té nejsofistikovanější po tu nejméně sofistikovanou, jsme závislí na surovinách a součástech – uranu, chemikáliích, výbušninách, počítačových čipech, náhradních dílech, odborných znalostech – na expanzivním globálním dodavatelském řetězci, v některých případech zahrnujícím právě ty země (Čína, Rusko), proti kterým s největší pravděpodobností budeme bojovat.
Granát do houfnice, relativně jednoduchá munice, ilustruje problémy, kterým čelíme. Samotná houfnice je staletí stará zbraň. Často se montuje na kola a obvykle se používá ve skupinách. Granát z houfnice ráže 155 mm má poloměr výbuchu více než 150 stop, vysílá úlomky ještě dále a může poškodit nebo zničit vozidla a opevněné pozice.
Dnešní houfnice má celou řadu dílů, z nichž každý vyžaduje svůj vlastní výrobní proces. Ocelové pouzdro granátu je vyrobeno ze speciálně vyvinuté slitiny zvané HF-1 (iniciály znamenají "vysoká fragmentace"), která je navržena tak, aby vydržela obrovský tlak při výstřelu z děla, ale také byla dostatečně křehká, aby se roztříštila na střepy, když exploduje v cíli. Většina tohoto druhu oceli se dováží z Japonska a Německa, ale část pochází také z Číny. Do každého ocelového pouzdra je nasypán výbušný materiál – to, co armáda nazývá "energetika" – kterým je dnes obecně TNT: 24 liber na náboj. V současné době se TNT v USA nevyrábí. Téměř všechno to, co používáme, se dováží z Polska a je vyrobeno z chemických prekurzorů z jiných zemí – opět včetně Číny. Desetinásobné zvýšení americké produkce by vyžadovalo 2,4 milionu liber TNT měsíčně, což je důvod, proč armáda přechází na novější výbušninu, IMX, která nakonec nahradí TNT úplně, ale ne v dohledné době. USA již mají zásoby tohoto materiálu a vyrábí se ho více: Armáda téměř ztrojnásobila svou objednávku IMX z Holston Army Ammunition Factory v Tennessee.
Pak je tu potřeba mědi, jejíž pás je ovinut kolem základny každého granátu, aby byl pevně utěsněn uvnitř odpalovací komory; to umožňuje střele točit se v drážkované hlavni, což zlepšuje její přesnost. Pro pohon náboje je na jeho základně další energetika, nitrocelulóza, která se vyrábí v Radford Army Ammunition Factory ve Virginii. Jeho chemické složky se dovážejí z celého světa. K zapálení pohonné látky má každý náboj zápalku, v podstatě malý mosazný kalíšek a měděný kolík s vlastním malým množstvím výbušného prachu. Na špičce granátu je zapalovač, který obsahuje baterii, která se aktivuje, když se náboj začne otáčet. Malé mechanické a elektronické součástky zapalovače určují, kdy a kde granát exploduje, zda při nárazu nebo ve vzduchu nad cílem. Každá z těchto komponent musí být vyráběna sériově a každá má svůj vlastní složitý výrobní příběh.
Zejména výroba energetických komponent je drahá, obtížná a tradičně je hlavním zdrojem znečištění. Ve Spojených státech figurují staré armádní muniční továrny prominentně ve více než 600 vojenských zařízeních, která EPA označila jako lokality Superfund – prioritní oblasti čištění. Dnes je továrna v Iowě dostatečně čistá, aby půda kolem ní byla využívána k rekreačnímu lovu a rybolovu a je považována za útočiště pro některé ohrožené druhy. Ale v minulých letech, poté, co byla továrna vyčištěna párou, aby se zabránilo hromadění výbušného prachu a zbytků, se potoky v nedalekém Burlingtonu zbarvily do růžova, což je barva, kterou získá TNT, když je vystaven slunečnímu záření. Továrna je stále pravidelně čištěna párou, ale s přísnými a nákladnými kontrolami odtoku – náklady na péči o životní prostředí jsou vysoké. Takže k dalším překážkám, které stojí v cestě rychlému nárůstu výroby – nejen houfnicových granátů, ale jakékoli vojenské výzbroje a vybavení – můžete přidat legitimní požadavky "dobré vlády": ekologické předpisy, bezpečnostní předpisy a všechny zabudované pojistky proti plýtvání a podvodům.
A ještě jedna věc: Dělníci schopní zvládnout práci ve vojenských průmyslových závodech nechodí jen tak z ulice. "Obecně platí, že průměrnému pracovníkovi na lince s municí trvá dva roky, než je efektivní," uvádí zpráva Science Board. "V případě energetiky je tato časová osa prodloužena na sedm let."
Rozšíření stávajících závodů, jako je ten ve Scrantonu, který kuje ocelové pláště pro granáty houfnic, se provádí zdvojnásobením a poté ztrojnásobením počtu osmihodinových pracovních směn. Toho bylo dosaženo během dvou let od invaze na Ukrajinu; štědré benefity za přesčasy a noví zaměstnanci udržují závody v chodu nepřetržitě. Ale samotné zařízení je starožitné. V září vypukl malý požár v armádním muničním závodě ve Scrantonu, který si vynutil evakuaci zasažené budovy. Nikdo nebyl zraněn, ale incident vyvolal obavy ohledně zranitelnosti. Části továrny pocházejí z 19. století. Původně byla postavena pro údržbu kolejí a železničních vozů – stále sedí obkročmo na železniční trati v centru města – během korejské války se stala obří slévárnou oceli. Dnes je mnoho jejích odborářů zaměstnanci druhé a třetí generace. Temné a rozlehlé interiéry by vypadaly jako kulisy pro hollywoodský horor. Uvnitř jsou obří kádě, kde se těžké ingoty z oceli HF-1 roztaví a natáhnou do podlouhlých válců. Zářící jasně oranžově sestupují na kovových válcích jeden po druhém k hlučné výrobní lince, kde se postupně ochlazují na matně šedou. Každý z nich se pak znovu zahřívá, dokud není tvárný uvnitř velkého zařízení, které buší a zužuje horní část a vytváří aerodynamický, kulovitý obrys. Aby fungovaly tak, jak má, musí pouzdra přesně odpovídat hlavním, takže jsou podél linky opakovaně kontrolována a měřena. Pouzdra jsou poté vyleštěna do vysokého lesku. Velká část z toho je praktická práce. Každá střela, zavěšená na drátě, prochází stříkací stanicí, kde je světlý povrch pokryt matnou armádní zelení.
V Iowě, kde se vyrábějí těla granátu pro fázi LAP, jsou jedno po druhém vytahovány na montážní linku. Pracovníci na každé z nich vyryjí identifikační čísla a iniciály TNT. Granáty jsou pak naskládány do úhledných řad na vozících, které pojmou asi 50 lidí. Na každém z nich je umístěn trychtýř a dělníci navádějí vozíky do dlouhé dřevěné kůlny, která se táhne několik set metrů k budově pro tavení. Cestou se granáty opakovaně zahřívají a ochlazují, čímž se kov vytvrzuje pro nalévání TNT. Vozíky jsou jeden po druhém přivezeny na místo pod kotlem na tavení a nalévání, dvě patra nad nimi. Suspenze stéká dolů ocelovými trubkami a zcela vyplní každou dutinu. Odtud jsou granáty kutáleny krytým chodníkem do budovy, kde je každý samostatně rentgenován. Technici za obrazovkami počítačů skenují každý obrázek, zda v materiálu nejsou nedokonalosti.
Tento pečlivý proces je eliminován v novějších závodech v jiných zemích, kde se TNT vkládá účinnější metodou zvanou "vytlačování šroubů", jednou velmi tenkou vrstvou najednou. Tento proces prakticky eliminuje nedokonalosti. Není to nic nového. Moderní forma procesu byla vyvinuta v 60. letech 20. století a je dalším příkladem toho, jak statické výrobní metody v USA zůstaly. Armáda otevřela část svého prvního automatizovaného závodu na výrobu granátů v Mesquite v Texasu na začátku tohoto roku a nová továrna na LAP je ve výstavbě v Camdenu v Arkansasu. Rozhodující expanze výroby energetických látek probíhá v Holstonu a výroby výmetných náplní v Radfordu. Většina těchto projektů je ještě roky před dokončením. Budou vyžadovat kvalifikované pracovníky a nové vybavení na míru. A jakmile budou všechny plně funkční, což může trvat roky, budou potřebovat spoustu energie. Za tímto účelem armáda v září 2023 podepsala nové kontrakty v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Některé kontrakty připadly společnostem v USA, ale jiné firmám v Kanadě, Indii a Polsku.
Pentagon doufá, že toto rozšíření přinese výrobu 155 milimetrových houfnicových granátů na 100 000 nábojů měsíčně do roku 2026 – ze současné úrovně 40 000 měsíčně. Země NATO také rozšiřují výrobu. To vše pomůže, ale také to zvýší konkurenci v oblasti vzácných minerálů a výbušnin. Například Polsko má svou vlastní 144 mil dlouhou hranici s Ruskem a je zapojeno do vlastního vojenského posilování. Může být jedním z největších světových výrobců TNT, ale neprodá ho všechen.
Ukrajina také zoufale potřebuje rakety (Javeliny, Stingery), protiraketové systémy a platformy pro odpalování raket, jako je vysoce mobilní dělostřelecký raketový systém, známější pod zkratkou HIMARS. Jedná se o mnohem sofistikovanější zbraně a u většiny z nich je americká výroba na historickém minimu. Výroba Stingerů, především protiletadlové zbraně, byla přerušena až do roku 2023, kdy výrobce, společnost Raytheon, povolal vysloužilé inženýry a výroba byla plně obnovena. Výroba Tomahawků, přední střely s plochou dráhou letu námořnictva, je chudokrevná. Když americké lodě začaly v lednu útočit na cíle Húsiů v Jemenu, vypálily první den více Tomahawků, než bylo zakoupeno za celý loňský rok. Námořnictvo má zásoby, ale je jasné, že míra jejich využití je neudržitelná. A střely jsou mnohem složitější než dělostřelecké náboje. Vyžadují větší množství vzácných výbušnin a také velmi složitou elektroniku. Zatímco jedna houfnice čerpá od asi 50 různých dodavatelů, jedna raketa závisí až na 500 z desítek zemí.
Představte si, stejně jako Vědecká rada, že Amerika byla neočekávaně zatažena do další významné války. Pokud jsme roky pozadu za splněním požadavků Ukrajiny, jak bychom si vedli, kdybychom museli poskytovat námořní podporu a pozemní jednotky k obraně Tchaj-wanu? Nebo kdyby byla země NATO napadena Putinovým Ruskem? Nebo zda rozšiřující se konflikt na Středním východě vtáhne USA hlouběji? Bidenova administrativa se obává možného opuštění Ukrajiny Donaldem Trumpem, a proto zvýšila dodávky zbraní a vybavení – což nevyhnutelně vyvolalo obavy o přiměřenost našich vlastních zásob.
Nedostatečná připravenost Ameriky se do země vplížila postupně. Výroba munice dosáhla minima po roce 2001, kdy útoky z 11. září přesunuly pozornost armády na al-Kájdu a další nestátní nepřátele. Výroba zbraní se již zpomalila. Továrny se zavíraly. Krátkost války v Perském zálivu v roce 1991, kdy byla armáda Saddáma Husajna smetena z Kuvajtu smetena během pěti dnů, posílila přesvědčení, že skladování a udržování obrovských zásob zbraní a munice již není potřeba. Dokonce i roky bojů v Afghánistánu a Iráku, po 11. září, většinou zahrnovaly zpravodajství, sledování a malé mobilní pěchotní jednotky speciálních sil. V Iráku došlo ke krátkému vzestupu výroby těžce obrněných vozidel proti minám a bombám na silnicích, ale ani tato dlouhá válka nezastavila celkový klesající trend. Oficiální armádní historie amerického zbrojního průmyslu, dokončená v roce 2010, poznamenala, že "současná průmyslová základna je nejmenší, jaká kdy byla". A nadále se zmenšuje.
Vyprázdnění amerických zbrojních kapacit je zčásti složitým příběhem o továrnách, dodavatelských řetězcích a pracovní síle. Je důležité pochopit velikost a složitost průmyslové základny. Ale síly, které formují výrobní úsilí v Iowě, Pensylvánii a jinde, sahají až do Washingtonu, D.C. Zahrnují politiku, politické debaty, vojenskou doktrínu, expertní předpovědi, peníze daňových poplatníků a v konečném důsledku i aplikaci národní vůle.
Způsob, jakým jsme si představovali – a plánovali – budoucí války, nás přivedl na nebezpečnou cestu. Vždy se ozývaly hlasy varující před potřebou předvídat možnost vleklé pozemní války někde – a také varování před tlakem, kterému by taková válka vystavila americkou zbrojní výrobu. Například Christian Brose, bývalý personální ředitel senátního výboru pro ozbrojené služby, se ve své knize The Kill Chain z roku 2020 zamýšlel nad tím, jak by střet USA s Čínou kvůli Tchaj-wanu – "rovnocenní konkurenti bojující většinou, ne-li všemi stejnými zbraněmi" – mohl snadno vychýlit do brutální patové situace. Admirál Philip Davidson, tehdy odcházející šéf amerického indo-pacifického velitelství, při výpovědi před Kongresem v roce 2021 varoval, že k takovému konfliktu by mohlo dojít během příštích šesti let – tzv. Davidsonova okna.
Ale americká vojenská doktrína se důrazně nezaměřovala na vedení nebo podporu velké pozemní války a vyhlídka na takovou válku v Evropě v 21. století se zdála obzvláště nepravděpodobná. Stejně tak potenciální potřeba milionů konvenčních dělostřeleckých nábojů ve věku raket. Bylo by to, jako by po 2. světové válce došlo k náhlému volání po jezdectvu. "Vždycky tu byl nějaký scénář vleklého konfliktu," řekl mi Bill LaPlante, náměstek ministra obrany pro akvizice a udržování, a použil přitom strategický žargon pro krvavé boje v masivním měřítku, jejichž konec je v nedohlednu. "Ale představa, že bychom utratili nebo poslali do jiné země 2 miliony nábojů ráže 155 mm" – houfnicové granáty – "myslím, že nebyla opravdu promyšlená." A kdyby někdo tuto možnost nadhodil, odpověď by byla: "Takový scénář nevidím."
Součástí práce Pentagonu je představovat si nepravděpodobné scénáře.
Válka vždy převrátí očekávání. Generálové se chystají na překvapení. A jakmile války začnou, vyvinou se nečekanými způsoby. "Strategické úsudky o budoucím prostředí jsou často, dalo by se říci předvídatelně, mylné," napsal Richard Danzig, bývalý ministr námořnictva, ve vlivné monografii z roku 2011 Driving in the Dark. Dnes je pomocným vedoucím pracovníkem Centra pro novou americkou bezpečnost (CNAS), washingtonského mozkového trustu. Předtím byl členem Rady pro obrannou politiku Pentagonu.
Na začátku války na Ukrajině se většina analytiků v obranné komunitě domnívala, že bude trvat jen dny nebo týdny. Rusko by svého menšího souseda převálcovalo, vyhnalo Zelenského a nastolilo by poslušný režim. Místo toho invaze vyvolala statečnou obranu, která sjednotila západní svět. O dva roky později se válka vyvinula do patové situace, která byla nazvána "1. světovou válkou s technologií". Ukrajinská armáda zahájila účinnou obranu částečně díky silnému použití dělostřelectva, zejména houfnic. LaPlante popsal nedávnou cestu po bojištích 1. světové války a bezprostřední rezonanci, kterou cítil s válkou na Ukrajině – muži zakopaní do zákopů, neustálé ostřelování, neúnavné opotřebovávání. LaPlante řekl, že existoval předpoklad, že stealth a přesné zbraně by nějak vyloučily tento typ válčení, ale "ukázalo se, že ne".
Válečné plánování se odehrává v politickém a strategickém kontextu, který je větší než Pentagon, což je další důvod, proč se USA nacházejí tam, kde jsou. Velká část snížení americké zbrojní kapacity byla záměrná – byl to důsledek kolapsu Sovětského svazu a konce studené války. V roce 1993 byli šéfové asi dvou tuctů největších vojenských dodavatelů pozváni na večeři do Pentagonu tehdejším ministrem obrany Lesem Aspinem. Podrobnosti o schůzce se nakonec objevily v tiskových zprávách. Takové shromáždění bylo neobvyklé a nebyl oznámen žádný program, takže manažeři byli pochopitelně zvědaví, když byli uvedeni do prosté jídelny s bílými stěnami u Aspinovy kanceláře.
Jako zástupce Wisconsinu vedl Aspin v roce 1990 v Kongresu snahy o zahájení snižování výdajů na obranu. Berlínská zeď padla v roce 1989. Sovětský svaz se rozpadal. Byla to opojná doba. USA již nebyly postaveny proti jiné supervelmoci. Aspin volal po "novém druhu obrany" a nyní, s Billem Clintonem v Bílém domě, byl pověřen jejím formováním. Všichni na večeři věděli, že přijde změna. Nikdo si nebyl jistý, jak přesně to bude vypadat.
Norm Augustine, tehdejší generální ředitel společnosti Martin Marietta a někdejší náměstek ministra armády, seděl vedle Aspina u jídelního stolu. Zeptal se, co se děje.
"No, asi za 15 minut to zjistíte," odpověděl Aspin, "a pravděpodobně se vám to nebude líbit."
Po jídle byla skupina odvedena do briefingové místnosti, kde William Perry, Aspinův zástupce, stál u obrazovky a prezentoval plán: dramatické snížení výdajů na obranu. Perry vysvětlil, že existuje příliš mnoho soukromých dodavatelů a Pentagon si je již nemůže všechny dovolit. Důsledky by byly drastické, řekl. Grafy ukazovaly různé kategorie nákupu. V některých by pravděpodobně zůstal pouze jeden dodavatel s dostatkem zakázek k přežití.
Augustine věnoval zvláštní pozornost předpovědi pro letecký průmysl. Ukázalo se, že z více než tuctu stávajících dodavatelů v jeho oboru by možná jen dva nebo tři zůstali životaschopní. Byl ohromen. Pro mnohé z nich v místnosti to znamenalo, že jejich podniky jsou odsouzeny k zániku. Buď by zkrachovaly, nebo by byly prodány či pohlceny konkurencí. Augustin začal o tomto setkání mluvit jako o Poslední večeři.
Perry, který měl po svém šéfovi nastoupit na postu ministra obrany, se nemýlil. Během deseti let klesl počet hlavních obranných dodavatelů – velkých společností, které obvykle zaměstnávají desítky subdodavatelů na velkých projektech – z 51 na pět. Pokud jde o personál, armáda se zmenšila o 15 %. Dopad na obrannou výrobu byl drastický: Podle Augustina ztratil samotný letecký průmysl v 90. letech 40 % svých zaměstnanců. Samozřejmě, že škrty ve výdajích Pentagonu nebyly jediným faktorem – americká výroba obecně byla v dlouhém úpadku, protože nižší mzdy v zahraničí a dopad dohod o volném obchodu odčerpaly pracovní místa. Dopad výdajových škrtů byl však hluboký.
V posledních třech desetiletích byl soukromý sektor americké válečné mašinérie ovládán Velkou pětkou, což potvrzuje předpověď Johna Mintze z Washington Post z roku 1997: "Na konci jeho druhého funkčního období se může ukázat, že nejtrvalejším odkazem prezidenta Clintona v oblasti národní bezpečnosti bude jeho role při vytváření hrstky mimořádně mocných obranných kontraktorů." Méně hráčů znamenalo méně konkurence, a protože těchto pět bylo tak velkých, podkopalo jednu z největších silných stránek Ameriky – její zdánlivě nevyčerpatelnou hojnost bystrých podnikatelů s novými nápady. Velká pětka vynaložila velké prostředky na výzkum a vývoj a měla schopnost rychle expandovat, pokud se nějaký produkt uchytil, ale galaxie malých podnikatelských hráčů se zmenšila. Pro začínající podniky bylo těžší konkurovat a zůstat tak naživu.
Někteří se udrželi tím, že si hráli se systémem. Bill Greenwalt, obranný analytik AEI, mi vysvětlil, že mnoho společností se stalo experty na to, jak "jen dostat pár milionů dolarů na vědecký projekt", který předložil Pentagon, a pak, když byl tento spekulativní výzkumný a vývojový projekt dokončen, "zvednout ruku" pro další. Byli zvyklí, že koncepce, které vyvinuli, nepůjdou dál. Pokud ano, další krok, přeměna nápadu na prototyp, vyžadoval strmější úroveň financování. Pokud by koncept překonal tuto překážku, rýsovala by se ještě větší překážka: získání finančních prostředků na rozšíření produkce. Tyto překážky se staly známými jako "údolí smrti", protože mnoho slibných nápadů a dokonce i osvědčených prototypů zemřelo při pokusu o skok. Velká pětka měla lepší pozici k úspěchu než menší zbohatlíci. A Pentagon, stejně jako všechny velké byrokracie, je ze své podstaty opatrný. Velikost znamenala schopnost rychle upisovat prototypy a rozšiřovat výrobní linky. Výsledkem bylo jak omezení inovací, tak odvedení pozornosti od základních potřeb.
Jedním z nejznámějších příkladů této dynamiky bylo bezpilotní letadlo vynalezené izraelským leteckým inženýrem Abem Karemem, původně nazývané Albatross, poté Amber a nakonec GNAT-750. V 80. letech vyhrál kontrakt Pentagonu, aby navrhl něco lepšího než prototyp dronu nabízený společností Lockheed Martin, známý jako Aquila. A to se mu podařilo, postavil stroj, který stál mnohem méně, vyžadoval jen tři operátory místo 30 a mohl zůstat ve vzduchu mnohem déle než Aquila. Všichni byli ohromeni. Jeho prototyp však zmizel v údolí smrti. I když to byl lepší dron, Aquila vypadala dost dobře a Lockheed Martin byl známou veličinou. Ale Aquilovi to nevyšlo. Ani alternativám, včetně Condoru, od dalšího z Velké pětky, Boeingu. Teprve po letech drahých pokusů a omylů byl Karemův nápad vzkříšen. Stal se z něj Predator, první velmi úspěšný vojenský dron. V té době byla Karemova společnost pohlcena společností General Atomics – a Karem přišel o to, co mělo být jeho největší výplatou.
"V dnešní Americe jsou stovky Abe Karemů a jsou frustrovány ministerstvem," řekl Greenwalt. "Stěhují se do komerčního sektoru. Řekl bych, že každá z těchto společností tam pravděpodobně má někoho, kdo se dostal do údolí smrti na ministerstvu obrany a nyní dělá něco šíleného na komerčním trhu, protože tam jsou peníze."
Tok dolarů na obranu do Velké pětky nezadusil jen inovace. Také koncentrovala rostoucí podíl dostupných dolarů do zbraňových systémů nejnákladnějšího a nejméně obvyklého druhu. Pokud si z války na Ukrajině lze vzít jedno zásadní ponaučení, kromě potřeby rychle vyrábět bezpilotní letouny, munici a rakety, je to to, že malé a levné poráží velké a drahé – což je opak předpokladů, které jsou základem velké části amerických vojenských výdajů. Válka dronů tuto lekci nadále učí.
Pentagon spustil nákladné programy na návrh a stavbu malých flotil bezpilotních letounů, které se stále rozvíjejí. Mezitím Ukrajina i Rusko používají bezpilotní letouny, které lze koupit z regálu a přizpůsobit pro vojenské použití, a to vše za nepatrný zlomek toho, co utratily USA. Díky svému pulzujícímu technologickému sektoru Ukrajina vynikala v konfiguraci komerčních dronů pro rychle se měnící podmínky na bojišti. Například Ukrajinci nedávno udělali velký pokrok v autonomním terminálním navádění – předprogramovali drony s informacemi o cíli tak, aby v případě, že zbraň narazí na elektronické rušení, zůstala v kurzu. Stacie Pettyjohnová, ředitelka obranného programu v CNAS, vysvětlila, že Pentagon na této technologii také pracuje – ale s projektem, který se vyvíjel roky a stál stovky milionů dolarů. "Ukrajinci to dělají za pár tisíc dolarů v garáži nějakého chlápka," řekla.
Stejný rozdíl v nákladech je patrný při obraně proti útokům bezpilotních letounů – což LaPlante nazval "problémem naší doby". Rakety Patriot, které stály 1 milion dolarů za kus, k tomu nebyly určeny. Pentagon nalévá miliony do vývoje protiopatření. Odpovědi však s větší pravděpodobností přijdou od technologického start-upu – od někoho, jako je Abe Karem. Během posledního půlstoletí se Pentagon stal spíše kupcem než vynálezcem, ale zůstává notoricky promyšleným zákazníkem. Akviziční postupy, právní požadavky a problémy s financováním se na cestě od konceptu k výrobě pomalu plíží.
Jakkoli mohla být Poslední večeře pro lídry průmyslu šokující, širší politický impuls dával smysl – stejně jako dávalo smysl snižování stavů po skončení 2. světové války. Bylo to bolestivé, ale výdaje na obranu byly vždy jako na horské dráze. Problémem nebylo samotné čerpání, ale struktura, která zůstala na místě – silně korporátní, pokud jde o hlavní zbraňové systémy, a přesto překvapivě slabá, pokud jde o základní výrobu. Pokud by nějaká katastrofa – nehoda, útok – postihla Holstonskou armádní muniční továrnu, armádě by rychle došly bomby. Všechny americké letadlové lodě a ponorky jsou dnes poháněny malými jadernými reaktory. Vyrábí je jediná společnost: BWX Technologies v Lynchburgu ve Virginii.
Méně peněz je jen část problému. Kongres kontroluje financování a jeho dysfunkce má hluboce negativní dopad na výrobní kapacity armády. Úpadek americké válečné mašinérie odráží jak korozivní stranictví, tak ztrátu směru a vůle.
Většina obranného rozpočtu – více než 80 % – je v podstatě přidělena dříve, než se k němu dostanou generálové. Rozpočet je v podstatě zvápenatělý. Jeho hlavní nákladové kategorie se za poslední roky téměř neposunuly. Personál je největší fixní náklad, asi 40 %. Více než milion vojáků vydělává platy a výhody, zdraví je mezi nimi na prvním místě. Tyto náklady drží krok s inflací a neustále rostou. Na zdravotní péči o příslušníky armády a jejich rodiny se každoročně vynakládá více peněz, než se utratí za stavbu lodí. A pak je tu konkurence ze strany soukromých zaměstnavatelů. Například kvalifikovaní svářeči, kteří se naučili svému řemeslu v námořnictvu, mohou po skončení své služby najít zaměstnání v soukromých loděnicích – za vyšší plat a větší výhody. "Zůstat konkurenceschopný se soukromým sektorem," napsala Mackenzie Eaglen v dokumentu AEI z roku 2022, "znamená, že 'povinné' výdaje se každým rokem zvyšují – ať už celkový rozpočet roste, nebo ne." Pentagon, uvedla, "utrácí téměř o 10 miliard více za Medicare než za nová taktická vozidla, a více za obnovu životního prostředí a provoz škol než za mikroelektroniku a vesmírné starty dohromady". Růst personálních nákladů je tak velký, že i když armáda zeštíhlila své řady, rozpočtové procento se nesnížilo.
Další obrovská část rozpočtu jde na provoz a údržbu, která se také zvyšuje se stárnutím zařízení. Udržování letadel, lodí, tanků a transportérů v bojové pohotovosti není volitelným nákladem.
Relativně malá část rozpočtu Pentagonu, která je k dispozici pro jiné druhy výdajů – nanejvýš 15 % a možná polovina této částky – je stále hodně peněz, ale konkurence v této oblasti je nelítostná. Výroba munice, pravděpodobně nejméně sexy rozpočtová položka, se stává obětí vnitřních bojů. Postavilo by vedení Pentagonu raději novou generaci tryskáčů, lodí a raket, nebo by místo toho zvýšilo výrobu dělostřeleckých granátů, které by podle scénářů považovaných za pravděpodobné nikdy nebyly použity? Munice se stala v Pentagonu známou jako "plátce účtů" – něco, co může být vždy sníženo, aby se vytvořila rovnováha rozpočtu.
Mezitím již neexistuje včasné a soudržné federální rozpočty. Kongres běžně selhává při schvalování zákonů o přidělování prostředků podle plánu a uchyluje se k neustálým usnesením. To udržuje přísun dolarů na obranu, ale omezuje jejich použití na existující projekty. To by nebyl problém, kdyby se to dělo jen příležitostně, ale Kongres dal ministerstvu obrany plně schválený rozpočet včas pouze jednou za posledních 15 let. Tento zmetkovitý proces omezuje Pentagon v rychlém přizpůsobení se měnícím se okolnostem. Nové projekty jsou pozastaveny a neexistuje žádná záruka, že peníze nakonec přijdou. Soukromí dodavatelé potřebují předvídatelné dolarové závazky, aby mohli investovat do nových produktových řad, takže jednoduše neinvestují. Jak mi popsal jeden vysoký představitel Pentagonu, tento jev je "vlastní gól, který si dáváme každý rok".
Když v roce 2022 prudce vzrostla poptávka po konvenční munici, zavedení hráči v soukromém sektoru – skeptičtí k tomu, že válka na Ukrajině bude trvat dostatečně dlouho na to, aby se investice staly ziskovými – se zdráhali zařadit vyšší rychlost. Některé menší společnosti byly v pokušení zakročit, ale jsou také nervózní z rizika. John Coffman, který vlastní malou muniční společnost Armada Ammunition se sídlem v Greensboro na Floridě, v současné době pokukuje po příležitosti začít vyrábět munici do houfnic. Má hedgeové fondy, které mu nabízejí miliony, aby mohl začít obcházet klub. Ví, jak na to, a dokonce sehnal dodavatele surovin. Poptávka tu zjevně je – pro tuto chvíli. Ale co se stane, když najednou není? Války končí, nebo alespoň ustupují. "Pak máte všechny ty stroje a všechny ty produkty, které jste si právě objednali," říká. A žádnou záruku, že Washington udrží vaši společnost celistvou.
Coffmanova situace je mikrokosmem toho, čemu čelí každý soukromý výrobce s vojenskými zakázkami. Pokud by Kongres chtěl brát vážně udržování vojensko-průmyslové základny, mohla by být navržena opatření, která by společnostem poskytla polštář, záruku bezpečnosti. Výrobci po celé zemi čelili stejné dynamice během 2. světové války a federální vláda zasáhla a problém udusila dolary – efektivita nebo snižování nákladů nebyly tak důležité jako dokončení práce. Problémem dneška není rozsah globální války. Způsob, jakým dnes Kongres funguje, by nejen ochromil dodávky zbraní a munice v globální válce; ochromilo by ji to ve válce v jakémkoli měřítku.
John Quirk, bývalý armádní důstojník, který je nyní vedoucím pracovníkem senátního výboru pro ozbrojené služby, sledoval zejména nedostatek houfnicových granátů. Řekl mi, že armáda udělala určitý pokrok: "To, co udělali, řekl bych, že s velkým úspěchem v armádě a akviziční komunitě, je práce chlápka jménem Doug Bush."
Bush se zdá, slovy jednoho z jeho přátel, "dokonalým šprtem pro tuto práci". Štíhlý, upjatý, prošedivělé vlasy na spáncích zbělely, je posedlý těžko pochopitelnými věcmi – byrokratův byrokrat. Je také funkcionářem, který pronesl poznámku o "vlastním gólu".
Bush je náměstkem ministra obrany pro akvizice, logistiku a technologie. Je to název, od kterého se obvykle upouští ve prospěch mluvené zkratky ASA(ALT) – rýmuje se s čedičem – což je důležitá, ale málo známá pozice v horních patrech hierarchie Pentagonu. Bush je také armádním vědeckým poradcem a vysokým úředníkem pro výzkum a vývoj. Jeho úkolem je víc než jen postavit nebo koupit to, co mu je nařízeno dodat. Znamená to také získat finanční prostředky od Kongresu, což je stěží automatické.
Bush zná armádu (je absolventem West Pointu a sloužil pět let jako armádní důstojník v pěchotní jednotce) a – což je možná ještě důležitější – zná Kongres (byl dlouholetým členem Výboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů). Stal se šéfem ASA(ALT)u dva týdny před ruskou invazí na Ukrajinu. Když přišla válka, začal si se svým týmem klást základní otázky: Kolik munice bude Ukrajina potřebovat? Z toho, co jsme měli, kolik bychom si toho museli ponechat? Mohli bychom vyrobit více? Jak rychle? Dokázali bychom držet krok s poptávkou? Odpověď na každou z těchto otázek byla buď "Nevíme", nebo jednoduše "Ne".
Bush spolupracoval s Kongresem na "zvláštních úřadech" pro nouzové kontrakty a pomohl přesvědčit své staré kolegy na Capitol Hill, aby rychle schválili řadu dodatečných zákonů o financování. Jednou z největších výzev bylo najít dostatek výbušnin. "Využijeme veškerou kapacitu TNT na světě, ke které se můžeme dostat," řekl mi Bush, když jsme spolu dlouze hovořili letos v létě. To však řeší pouze krátkodobé požadavky. V dlouhodobém horizontu je potřeba, aby zde ve Spojených státech byla velká nová energetická produkce – především TNT a IMX. "Takže to budou investice v hodnotě stovek milionů dolarů, které vybudujeme tak rychle, jak jen to bude možné," řekl. V listopadu armáda udělila kontrakt na výstavbu továrny TNT v Kentucky. USA slíbily Ukrajině více než 5 milionů dělostřeleckých nábojů, 500 milionů malorážných nábojů a mnoho dalšího. Také vyčlenily miliardy dolarů na doplnění zásob pro americké síly. Přes všechny své úspěchy Bush a další pouze stabilizovali pacienta na pohotovosti. Systémová dysfunkce zůstává.
Bill LaPlante, který se dívá na budoucnost z jiného úhlu než Bush, vidí ještě více důvodů k obavám. Pokud se USA ocitnou v defenzívě, pokud jde o technologie 19. a 20. století, jak budou čelit výzvám, které jsou ještě sofistikovanější? Ve své roli náměstka ministra obrany má za úkol vytvářet takové předpovědi, o kterých ví, že jim nemá věřit. Jak může obrovská instituce, která utrácí miliardy a zaměstnává miliony, dělat rozumné plány, když jsou její předpoklady důsledně mylné? Jak se připravujete na to, že nebudete připraveni?
Dnes je nejzřejmější hrozbou "velkoobjemová palba" – velké množství malých, levných kamikadze dronů útočících najednou, rojících se a přemáhajících obranu. Tohle není nějaký futuristický scénář. Děje se to na Ukrajině. Představte si, že by Íránci nebo Húsiové mohli poslat 300 bezpilotních letounů a raket proti jedné nebo dvěma americkým lodím v Perském zálivu. Ministerstvo obrany pracuje na způsobech, jak takovým útokům zabránit – například pomocí zaměřování rychlopalných zbraní s pomocí umělé inteligence, nebo nasměrováním silného elektromagnetického pulsu ke zničení robotických ovládacích prvků dronů. Mezi další potenciální hrozby patří hypersonické střely, elektronický boj a kybernetické útoky – a to jsou pouze hrozby, které jsou známy. "Prostě se smiřte s tím, že nebudete předvídat všechno," řekl mi LaPlante. Spíše radil, že musíme "plánovat přizpůsobivost".
LaPlante citoval Danzigovu knihu Driving in the Dark jako předlohu. Řekl, že jeho recepty na vypořádání se s nejistotou řídí myšlení Pentagonu, alespoň prozatím. Metaforicky řečeno, Danzigův přístup se odklání od tradičního konceptu pevnosti – zpevněné obranné zdi – a přijímá více imunologickou strategii, která se více podobá způsobu, jakým se tělo brání proti patogenům. Objevují se nové viry a tělo se přizpůsobuje, aby jim čelilo. Převedení toho do národní obrany znamená připravit se na překvapení a upřednostnit zbraňové systémy, které mohou být rychle změněny a masově vyráběny, stejně jako protilátky. Znamená to opírat se o software, zejména umělou inteligenci, která dokáže zvážit alternativy a znovu využít stávající aktiva rychleji než lidé. Aby se čelilo dopadům Poslední večeře, znamená to klást důraz na krátkodobější kontrakty s početnější škálou menších společností, a tím povzbudit jak konkurenci, tak inovace. (Mobilní telefony nabízejí příklad této dynamiky; jsou navrženy pro krátkodobý horizont, protože se mohou tak rychle stát zastaralými.) Znamená to přijmout výrobní metody, které lze rychle znovu použít, když potřeba nějakého produktu náhle skončí. To vše dohromady by radikálně změnilo status quo Pentagonu a překreslilo vojensko-průmyslovou mapu. Nebude to snadné. Bude to vyžadovat mimořádnou spolupráci mezi Kongresem, Pentagonem a soukromým sektorem.
"Myslím, že bychom mohli, opravdu si to myslím," řekl generál Randy George, náčelník generálního štábu armády a osoba pověřená těmito rozhodnutími, když jsem se ho letos na jaře zeptal, zda jsou USA skutečně schopny prosazovat novou strategii a způsob podnikání. "Myslím, že by to bylo bolestivé. Lidé by to cítili. Ale stále věřím v americkou vynalézavost."
Jedním z experimentů, který George zmínil, je iniciativa Replicator, která je stejně tak inovací v procesu jako ve válečném boji. Významně čerpá z toho, co se vojenští experti naučili z Ukrajiny. Jak vysvětluje náměstkyně ministra obrany Kathleen Hicksová, rychle vyrobí "několik tisíc" autonomních systémů, včetně relativně malých, levných bezpilotních letounů. Ty budou mít také modulární strukturu, kterou bude možné v terénu přizpůsobit různým účelům. S využitím stávajících a plánovaných fondů Pentagonu se projekt bude spoléhat na řadu malých výrobců, aby dosáhl potřebného objemu. Myšlenkou je umožnit rychlejší skok přes nejstrmější překážku v údolí smrti, a to od osvědčeného prototypu až po sériovou výrobu.
Vytvoření pestřejšího a konkurenceschopnějšího pole vojenských dodavatelů znamená investice do mnoha, kteří selžou – což je hra s vysokým rizikem. Každý, kdo utrácí velké peníze za zbrojní výrobu, potřebuje předvídatelné rozpočty a jistotu odbytu. Takže Pentagon bude muset nést část tohoto rizika. A pokud vláda toto úsilí podporuje, bude hodně záležet na tom, kdo vládu povede.
Současný tlak bude trvat deset let nebo déle, než se stane plně funkčním, a bude stát mnohem více než dokonce štědré částky, které Kongres v posledních několika letech po částech vyhazoval. Náklady a rizika směru, který LaPlante definuje, se setkají s odporem. Velká pětka je mocnou lobbistickou silou a bude mít spojence v Kongresu a možná i v nové administrativě, jejíž plány, ambice a základní kompetence jsou otazníky. Jako vždy bude silná záliba držet se známého.
I když se současné experimenty promění v něco trvalého, budou představovat změnu pouze v jedné části systému zadávání veřejných zakázek. Neudělají nic pro to, aby se vypořádali se skutečností, že naše národní politika, která se tradičně sjednocuje kolem otázek národní obrany, tak již spolehlivě nečiní. Nevyléčí dysfunkci Kongresu. Nezmění naši závislost na zahraničních dodavatelských řetězcích. Neodstraní potřebu ekologických a bezpečnostních předpisů, které zvyšují náklady a zpomalují výrobu. Nezmění nic na skutečnosti, že válka vždy zklame očekávání, nebo že lidé budou nadále odmítat utrácet miliardy na základě teze "Co kdyby?".
Při absenci naléhavé národní nouze nebyly USA nikdy dobré v tom, aby stabilně kormidlovaly jasným strategickým směrem. Systém pro vybavení válečné mašinérie je "navržen v době míru", vysvětlil Douglas Bush. "Základ toho není postaven pro válku."
Jedna věc, kterou by USA rozhodně měly udělat, je přestat přemýšlet o Americe jako o arzenálu demokracie. Možná bychom teoreticky mohli jít sami – mohli bychom tlačit to, co zbylo z našich výrobních kapacit, na jediný konec soběstačné vojenské výroby. Ale jít do toho sám opravdu není možné. Úkol zásobovat, provozovat a udržovat moderní válečnou mašinérii je nad možnosti kteréhokoli jednotlivého národa. Začínaly od nuly a dostaly na to tři roky, ale Spojené státy dodnes nedokázaly zopakovat úspěch z 2. světové války – nemohly by vyrábět nákladní automobily, tanky, lodě a letadla v takovém objemu. Když jsme spolu hovořili, Bush navrhl, že by možná bylo lepší začít uvažovat o "arzenálu demokracií" – tedy o nadnárodních partnerstvích mezi hlavními demokraciemi, v nichž by Amerika hrála hlavní roli. Bylo by to šílené a chaotické a vyžadovalo by to nesmírnou energii věnovanou jen tomu, abychom se tím protloukali.
Nezmínil základní premisu: Aby tato myšlenka fungovala, potřebujeme mít demokracie. A musí držet pohromadě.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse