Demýtizace Palestiny a Palestinců: rozkvetlá poušť, nebo spoušť z demolic?

15. 8. 2025 / Zdeněk Jehlička

Vzhledem k relativně řídkému osídlení historické Palestiny by mohly žít palestinské a židovské komunity vedle sebe a vzájemně se obohacovat. Vedle tradiční palestinské pohostinnosti, kdy Palestinci sionistické osadníky hostili ve svých domovech, než je v některých obzvláště trpkých případech ti samí osadníci z jejich domovů vyhnali, si Palestinci mohli i myslet, že vlna evropských přistěhovalců může přinést prospěch i jim samotným. Konečně, s touto chlácholivou představou o importu civilizace, která spíše než altruismus k domorodým obyvatelům odrážela sionistický sebeklam o „prázdné a zpustlé“ zemi, pracovala i raná sionistická propaganda a bohatě ji využívá i izraelská propaganda dnešní.

Tak například už v utopickém románu Theodora Herzla Altneuland (Staronová země) z roku 1902, který vykresluje budoucí přeměnu Palestiny v izraelský stát a který se stal jedním ze základních sionistických textů, vystupuje stylizovaná postava Palestince jménem Reschid Bey, která nazývá sionismus „požehnáním pro nás pro všechny“. Když se ho ptají, zda nepovažuje židovské osadníky za vetřelce, odpovídá: „Budete označovat zlodějem někoho, kdo vám nic nevzal, ale naopak vám něco přináší? Židé nás obohatili. Proč bychom se na ně měli zlobit?“

Záhy se však mělo ukázat, že sionismus není „pro všechny“, natož aby byl pro Palestince „požehnáním“. Původní nežidovští obyvatelé Palestiny brzy poznali, že v sionistickém kolonizačním projektu pro ně není místo a že se s nimi počítá sotva jako s dočasnou námezdní pracovní silou. První odborový sionistický svaz v Palestině, Histadrut, byl přes veškerý proklamovaný internacionalismus svých socialistických představitelů od samého počátku uzavřen jen pro židy, a přestože se stal se vznikem Izraele po státě druhým největším sdružením zaměstnanců v zemi, stále bránil v přístupu izraelským Palestincům. Ani v dalších desetiletích neměli Palestinci na rozhodování svazu jakýkoliv vliv.

Sionismus coby osadnický typ kolonialismu s sebou nenesl jen ekonomické vytěžení krajiny a lidí, ale také zakladatelský étos určený exkluzivně pro jeho nositele. Jak jsme ukázali v jednom z předchozích dílů, během sionistické kolonizace a později se vznikem izraelského státu ztráceli Palestinci v nové politicko-ekonomické realitě nejen zdroje obživy, ale i své domovy. Za halasného a cynického doprovodu propagandy, která o nich tvrdila, že jsou sami zdrojem svého neštěstí, jelikož nechali krajinu zpustnout, a teď je čas nechat „poušť rozkvést“.

Bojkot firmy Soda Stream

V době, kdy naše veřejnoprávní média nebyla tolik zaneprázdněna popíráním izraelské genocidy, jsem se nejspíš vinou čísi nepozornosti dostal do několika diskusních pořadů v Českém rozhlase. Nešlo ani tak o možnost širší výpovědi k palestinské otázce, pouze o příležitost debatovat v pořadu Pro a Proti, který má posluchači nabídnout atraktivní srážku dvou pohledů a přímou konfrontaci debatujících v omezeném čase. Koncem roku 2015 jsem tak v tomto pořadu veřejně diskutoval s Leo Pavlátem, tehdejším ředitelem Židovského muzea. Tématem bylo nově přijaté rozhodnutí Evropské komise označovat výrobky z nelegálních izraelských osad okupovaného Západního břehu Jordánu na trhu zemí EU.

Tedy nikoliv osadnické výrobky na trzích EU zakázat či vyžadovat certifikát palestinské samosprávy, jako se u výrobků z okupovaného Krymu požaduje certifikát ukrajinské vlády, ale jen a pouze je korektně označovat místem svého původu. Připomeňme, že přestože se i tyto osadnické výrobky pohybují na evropských trzích podle Asociační dohody EU–Izrael v režimu zvýhodněných tarifů a cel, spustila se proti jejich obchodnímu označování v českém parlamentu hysterická kampaň, během níž se někteří poslanci neváhali poněkud teatrálně ozdobit Davidovou hvězdou se zcela nepatřičným a nutno říci také neuctivým odkazem k označování židů v době holokaustu.

Když se zdálo, že už je v rozhlasové debatě téma rozhodnuto ve prospěch značení výrobků, přispěchal Leo Pavlát se svým posledním trumfem v rukávu: toto značení prý Izrael nepoškodí (proto asi kvůli němu spustil denunciační kampaň), ale zato ohrozí pracovní místa Palestinců, kteří v izraelských osadách pracují. Kruh se tak měl uzavřít tím, že Palestinci mohou být rádi za příležitost stát se levnou pracovní silou, kterou jim po zboření jejich domů, ukradení půdy, vody, nerostných surovin a permanentní represi ze strany izraelské armády nabízí izraelský okupant a kolonista.

A mají být nejspíš vděčni i proto, že – jak vypočítala Světová banka– škody na palestinské ekonomice způsobené okupací se jen na Západním břehu Jordánu pohybují v řádu miliard dolarů ročně. Nejnovější zpráva Světové banky uvádí, že v letech 2007–2024 přišla palestinská ekonomika vlivem izraelské okupace, kolonizace a blokády o téměř 36 miliard dolarů, v průměru tedy o 2,5 miliard ročně (což odpovídá zhruba čtvrtině HDP Západního břehu Jordánu).

Jako příklad expIoatace palestinské země a využití palestinské pracovní síly lze ukázat na příběh firmy SodaStream s i u nás populárními výrobky na perlivou vodu. Její továrna dlouho působila v průmyslovém parku nelegální izraelské osady Maale Adumim, postaveném na kradené palestinské půdě a na troskách sedmi zbořených palestinských vesnic. Přes tyto veřejně známé skutečnosti a přesto, že společnost vyhazovala na hodinu i své palestinské zaměstnance, ji v reklamní kampani přispěchala podpořit světová herecká celebrita Scarlet Johanssonová. Líbivou reklamní prezentací měl být pro západního konzumenta dotvořen příběh o SodaStream jakožto přátelské a dynamické izraelské firmě.

Nejen na SodaStream lze dobře ukázat, jak má izraelský mýtus o rozkvetlé poušti zakrýt palestinské ruiny, stejně jako mýtus o pracovních příležitostech má zastřít skutečnost, že se tyto příležitosti nabízejí lidem, kterým byly předtím zničeny jejich životy i zdroje obživy, a jsou tak vystaveni libovůli okupačního šéfa. Ani americká filmová hvězda však nakonec nebyla schopna zabránit tomu, že byla SodaStream pod tlakem světové veřejnosti nucena svou továrnu z okupovaného Západního břehu Jordánu vystěhovat. Opět se tak ukázalo, že vnější tlak na Izrael v podobě kampaní hnutí BDS funguje.

Nekonečné demolice

Zničené palestinské vesnice pod izraelským průmyslovým parkem jsou dvojím obrazem kolonizované a destruované Palestiny. Jednak demolice a zbavování lidí domova a obživy představuje jeden z účinných způsobů, jak ničit a podvazovat palestinskou ekonomiku, jednak trosky palestinských domů dotvářejí obraz zaostalých Palestinců, neschopných postarat se ani o svá obydlí.

Demolice domů jsou však zároveň Izraelci využívány coby disciplinační praktika. Tu převzali od Britů, kteří tento kolektivní trest uvalovali na Palestince během jejich povstání proti britskému mandátu v druhé polovině třicátých let minulého století. Palestinci se tehdy vzbouřili proti tomu, že je jejich země vyvlastňována sionistickou kolonizací. Demolice domů rozšířily sionistické paramilitantní jednotky během etnického čištění Palestiny neboli Nakby na demolice celých vesnic. Během let 1947–48 tak bylo vyhlazeno na 500 takovýchto vesnic, z nichž některé z nich jako Deir Jasín, Lyda či Ramla se staly symbolem masakrů a vyhánění.

Přes veškerou snahu izraelské propagandy vytvořit mýtus o odhodlaných sionistech, pod jejichž rukama rozkvetla poušť, nejsou dnes podrobnosti etnického čištění Palestiny – která byla vším jiným než zanedbanou a zpustlou zemí – žádným tajemstvím. Zejména po částečném otevření izraelských archivů v polovině 80. let minulého století vyrostla na výzkumu těchto archiválii celá generace tzv. nových nebo též revizionistických historiků, kteří přesvědčivě vyvrátili sionistické mýty o dobrovolném odchodu Palestinců na pokyn útočících arabských armád. I přesto, že některé archiválie byly opětovně znepřístupněny odborné i laické veřejnosti, a přes vyhrůžky a soudní žaloby spojené s bádáním o této zvlášť temné kapitole izraelských dějin – jak jsem ukázali v jednom z předchozích dílů tohoto volného seriálu – se spory mezi historiky vedou jen o detaily a výklad smyslu etnických čistek, nikoli o samotnou jejich existenci a podobu. Že se v roce 1948 etnické čistky skutečně děly, nepopírá ani přední badatel Benny Moris, který prodělal po druhé intifádě názorový obrat a vystupuje dnes jako až fanatický obhájce Izraele.

Etnické čistky Palestiny se staly předmětem zájmu akademických institucí, stejně jako lidskoprávních organizací či spolků zaměřených na udržování paměti. Přes obstrukce izraelského státu se po Palestině a Izraeli pořádají nezávislé komentované prohlídky, tematicky zaměřené na opuštěná palestinská místa a změněnou krajinu, a v Izraeli působí nezisková organizace Zochrot zaměřená na mapování již zaniklých palestinských obcí, zbouraných či změněných palestinských budov. Vycházejí odborné a populárně naučné statě a publikace zaměřené na Nakbu, a to i v českých překladech, a k tématu vzniklo několik hraných a dokumentárních filmů a seriálů, z nichž některé byly zásluhou aktivistů propalestinské solidarity otitulkovány do češtiny.

Pokračující izraelská genocida v Gaze, která si vedle statisíce zabitých Palestinců a uměle vyvolaného hladomoru vyžádala též zničení 70 procent Gazy – což činí podle OSN na 174 500 budov – a pokračující izraelské demolice domů na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě nám připomínají, že Nakba neskončila, etnické čištění Palestiny pokračuje a demolice jsou nedílnou součástí soustavné snahy Palestince v co největším počtu vytlačit.

Autor těchto řádků byl sám svědkem ničivých důsledků izraelských demolic na Západním břehu, kde prováděl asistenci a monitoring coby člen Mezinárodního hnutí solidarity. Viděl tak zdemolované vesnice v oblasti Masafer Jatta jižně od Hebronu, známé z oscarového dokumentu Žádná jiná země (No Other Land, 2024), který jsme připomněli v předchozím díle tohoto volného seriálu. Viděl izraelskou armádou opakovaně demolovaný uprchlický tábor v Dženínu, stejně jako izraelskými údery zničené historické jádro Náblusu, vojáky proražené díry ve zdech domů, kterými procházeli v době potlačení intifády v uprchlickém táboře v Betlémě, zdemolovanou školu, továrny a zničenou infrastrukturu. Což opět – zcela příznačně – vytváří situaci, ve které se Izraeli velmi lehce rámuje příběh o dvou odlišných kulturách, z nichž jen ta židovská dokázala vytvořit z pouště kvetoucí zahradu, zatímco v Palestině vládne chaos, nepořádek a „nic nefunguje“.

Tváří v tvář izraelským válečným zločinům na okupovaných palestinských územích se vyjevuje neochota či neschopnost okolního světa přivést Izrael k odpovědnosti a tím i demytizovat příběh Palestiny a jeho původních obyvatel. Příznačným obrázkem impotence Evropské unie vůči izraelskému násilí bylo například to, když izraelská armáda zabavila vyháněným Palestincům i stany, které jim evropští diplomaté přivezli, a diplomaty odehnala. Evropská unie podvázaná naivitou a ignorancí svých zastupitelů, stejně jako izraelským lobbingem nebyla schopna nijak zareagovat a nechala se raději zesměšnit, a to přesto, že právě země EU představují pro Izrael největší trh a že EU je v Izraeli zdaleka největším investorem.

Demoliční praktiky

Mapování izraelských demolic a snaze sjednotit izraelskou a palestinskou veřejnost proti demolicím palestinských domů se dlouhodobě věnuje americko-izraelský antropolog a aktivista Jeff Halper se svým Izraelským výborem proti demolicim domů.

Podle aktuální zprávy tohoto výboru, podložené daty ze zdrojů několika organizací, bylo sionistickými silami a později izraelskou armádou zdemolováno v období od listopadu 1947 – kdy byl OSN vyhlášen partiční plán na rozdělení historické Palestiny a fakticky začalo etnické čištění Palestiny – do května tohoto roku (2025) na 175 000 palestinských staveb. Z toho 52 000 připadá na období etnického čištění (Nakby) a dalších 124 076 na období po roce 1967. Mezi zdemolované stavby patří jak hospodářské budovy potřebné pro obživu, jejichž demolice zasahuje častěji venkovské Palestince či neusedlé beduíny, tak například i obytné bloky o několika bytových jednotkách.

Je jasné, že zejména prvně zmiňované ničení hospodářských budov a infrastruktury slouží nejen samotnému vytlačení Palestinců z jejich půdy a snaze donutit je zvolit raději odchod do měst pod palestinskou správou, nebo rovnou emigrovat do okolních arabských zemí, ale přichází vhod i propagandistickým účelům o Izraelcích, kteří kultivují po Palestincích zanedbané hospodářství a vytváří tak ze spouště tu kvetoucí zahradu.

Zmiňovaná souhrnná zpráva rozděluje demolice do několika kategorií. Hlavním důvodem bourání domů a vesnic během Nakby, který zůstává ze 66 % dominantním důvodem bourání i po roce 1967, jsou vojenské operace sionistických a později izraelských jednotek. Domy se bourají za účelem vyklizení oblastí k vojenským účelům či v rámci mimosoudních poprav příslušníků palestinského odboje. Vyhlášení té či oné lokality „vojenskou zónou“ bývá přitom velmi často jen průhlednou záminkou, jak vyčistit další a další části území a připravit si tak půdu pro budoucí anexi.

Druhým nejčastějším případem, který se týká 20 % zbouraných palestinských staveb, jsou takzvané administrativní demolice z důvodu chybějícího stavebního povolení. Ty se nejčastěji dějí na území pod přímou izraelskou kontrolou ve Východním Jeruzalémě či v oblasti C okupovaného Západního břehu Jordánu, ovšem v jednotlivých případech, kdy se izraelské vojenské stanoviště, osady, či osadnické komunikace ocitnou v blízkosti palestinských staveb, vykonává izraelská armáda demolice i v oblasti A pod přímou palestinskou správou či v oblasti B pod smíšenou palestinsko-izraelskou správou. Je třeba zároveň potrhnout, že izraelská vojenská správa na okupovaném Západním břehu Jordánu ani jeruzalémská městská samospráva – jak bylo popsáno v jednom z předchozích dílů – Palestincům stavební povolení úmyslně nevydává, a tak těmto lidem často nezbývá než stavět nelegálně.

A konečně jde o soudní demolice neobydlených a jiných staveb a demolice „jako kolektivní trest“, kdy okupační orgány rozhodnou, že bude zbořen dům, v němž žije rodina trestané osoby.. Tato praxe byla pozastavena v roce 2005 s odůvodněním, že postižené Palestince pouze motivuje k dalšímu odboji, ale obnovena byla v roce 2009 a v roce 2014 ji dokonce oficiálně potvrdila Netanjahuova vláda.

„Pokud ho neukradnu já, ukradne ho jiný“

Samotné demolice jsou pro Palestince nejen fatální a nevratné, ale též doprovázené až cynicky krutými nařízeními, kdy jsou nuceni svůj dům sami a na své náklady zbourat, popřípadě za jeho demolici Izraeli zaplatit . Avšak další a neméně ponižující praktikou jsou případy, kdy dům Palestinců sice zůstane stát, ale nastěhují se do něj osadníci či je dům zabrán pro vojenské účely. Podobně jako demolice se tyto akty svévolného násilí dějí s vědomím izraelských autorit či na jejich přímý pokyn, a tudíž je pro Palestince jen velmi obtížné se vůči nim  bránit soudně.

Tím spíš když je izraelský Nejvyšší soud odbude s absurdním návrhem, aby se domluvili s osadnickou organizací, přenechali jí majetkové právo a platili jí za užívání nemovitostí řádný nájem – jak se to stalo v květnu 2021 v případě čtyř palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarráh okupovaného Východního Jeruzaléma, které hledaly u soudu zastání před hrozbou vystěhování a záboru jejich domů osadníky.

V případu se tehdy velmi angažovali sourozenci Muna El Kurdová a Mohammed El Kurd, kterým osadníci zabrali polovinu domu již v roce 2009 a kterým nyní hrozilo vystěhování. Oba byli též ve stejném roce 2021 prohlášeni časopisem TIME za nejvlivnější lidi světa, přičemž v USA studovaný Mohammed El Kurd se nedávno proslavil svou knihou Perfect Victims ve které dekonstruuje obraz Palestince coby pasivní oběti vytvořený západními narativy.

Právě u domu El Kurdových se podařilo natočit video, které se okamžitě stalo virálním. Je na něm vidět Muna El Kurdová, jak rozmlouvá s podsaditým osadníkem, který jí přišel zabrat její dům. Groteskní situace, kdy se osadník s čistým americkým přízvukem domáhá dávných židovských práv, když v hebrejštině deklaruje „tohle není moje, abych to mohl vrátit“, končí osadníkovým prohlášením, že „pokud dům neukradnu já, ukradnou jej jiní“.

Celá tragédie Šejch Džarráh ukazuje na zrůdnost etnických čistek a nemožnost řešit je dalším vyháněním. V sionisty nárokovaném Šejch Džarráh žili skutečně před rokem 1948 židé, i když jim zřejmě pozemky pod nárokovanými palestinskými domy nepatřily. Po vzniku izraelského státu odešli či byli vyhnáni z Jordánskem spravovaného území do Izraele, zatímco na území, kde žili, přišlo v roce 1956 celkem 28 palestinských rodin vyhnaných z Haify, Jaffy a Sarafandu, které připadly Izraeli. Ti zde byli s pomocí organizace OSN pro pomoc palestinským uprchlíkům UNRWA usídleni a postavili si zde domy, které jsou dnes cílem židovských osadníků.

Izrael však nemá žádné právo vystěhovávat zdejší Palestince a izraelské soudy nemají žádné pravomoci nařizovat tato vystěhování či doporučovat Palestincům jakési domluvy s osadníky, jelikož jde o Izraelem okupovaná území. Izrael má naopak podle Ženevských konvencí povinnost starat se o blaho okupovaných palestinských civilistů a jejich vyhánění je považováno za válečný zločin. Pokud by již chtěl Izrael napravovat staré křivdy, měl by místo nárokování domů pro americké sionisty na okupovaných palestinských územích, umožnit návrat Palestinců usazených v Šejch Džarráh do jejich původních domovů v dnešním Izraeli. Jako to konečně Izraeli nařizují i rezoluce OSN.

Jak však v rozhovoru pro New York Times přiznal současný jeruzalémský starosta, pravicový aktivista a sám osadník Arje King, vystěhování Palestinců z Východního Jeruzaléma je „záměrem“ radnice, a to s cílem, aby zde „vznikly vrstvy židovského osídlení“ a město se tak dále judaizovalo. Apartheidní povahu správy konečně dokládají i všechny tři rozvojové plány Jeruzaléma, které vedle účelového rozšiřování městského katastru o osady Západního břehu Jordánu počítají i s regulací jeho palestinského obyvatelstva.

Apartheid ve městě i na vesnici

I když je Východní Jeruzalém velmi nejistým místem pro život Palestinců, ještě daleko horší situaci čelí například takový Hebron na Západním břehu Jordánu, kde dochází k ještě četnějšímu a brutálnějšímu násilí na palestinském obyvatelstvu jak ze strany zde usazených osadníků, tak izraelské okupační armády. Pod tlakem osadnického hnutí rozdělil Izrael město na menší část s osadami spadající pod přímou izraelskou správu a větší část pod palestinskou samosprávu, přičemž vzhledem k náboženskému významu města se sem stahují ti nejradikálnější osadníci. Po roce 1967 vznikla jedna z prvních nelegálních osad právě v Hebronu, kterou zde založila skupina religiózních fanatiků pod vedením rabína Moše Levingera a jeho teroristického osadnického hnutí Guš emunim, a realitou tak zůstává, že osadníci – třeba i ti američtí, kteří tu koupili byt a pobývají tady jen příležitostně – mají na chod města mnohdy větší vliv než zde žijící Palestinci. Osadníci vyhnali Palestince a zabrali domy v centru města, takže staré hebronské tržiště muselo být zastřešeno ochranou kovovou sítí, která chrání Palestince před předměty a odpadem, které na ně vrhají osadníci z oken horních bytů.

Osadnické násilí bylo izraelskými autoritami odměněno uzavřením rušné palestinské ulice Šuhada, v důsledku čehož přišlo mnoho Palestinců o tržní krámky a tím i o zdroj obživy. K ochraně osadníků vzniklo na hlavních přístupových cestách množství checkpointů a byla zřízena vojenská stanoviště i na střechách či v  jednotlivých patrech soukromých palestinských domů. Běžně jsou za přihlížení vojáků osadníky napadány palestinské děti a školáci při cestě do školy a na zdech se skví nápisy „Arabové do plynu“ od teroristické kahanistické Židovské obranné ligy, aniž by se židé či izraelské úřady obtěžovaly s jejich smazáním. Jakkoliv je situace v Hebronu permanentně napjatá – nebo právě kvůli tomu –, funguje zde velmi kreativní odbojová scéna v čele s hnutím Youth against Settlements a vitálním a neúnavným Issou Amrem.

Kontrola životního prostoru Palestinců, hrozby demolic a vyhánění se stejně tak týkají i palestinských zemědělských oblastí, kde jsou spojené se záborem půdy a další judaizací země. Po horké fázi Nakby, během níž zbořily sionistické jednotky a později izraelská armáda Palestincům stovky vesnic, se stát a sionistické organizace zaměřily na zastrašování palestinských komunit, které mělo palestinské rolníky přimět k prodeji jejich půdy.

Například počátkem 60. let byly z iniciativy Židovského národního fondu – který dodnes kontroluje příděl půdy a bytů pro výhradně židovské obyvatelstvo – zřizovány u vstupu do nepoddajných palestinských vesnic speciální vojenské stanoviště za účelem zvýšení psychologického nátlaku. Odpor Palestinců dosáhl jednoho ze svých vrcholů v roce 1976, kdy se Izrael rozhodl zabrat palestinskou půdu v Galileji. Demonstrace, které si vyžádaly životy šesti Palestinců, jsou připomínány každoročně 30. března, který byl vyhlášen za Den půdy. Pokud se ve městech osadníci stěhují do palestinských domů a vyhánějí odtud jejich palestinské majitelé, ve vesnicích se obdobný nátlak vytváří například tím, že si osadníci postaví provizorní příbytky přímo v jejím středu. Odtud pak terorizují vesnické obyvatelé a nutí je tak k odchodu.

Izraelská státní moc postupuje vůči Palestincům namnoze ve shodě, či přímo ve spolupráci s nelegálními osadníky. Dělo se tak už i dávno před tím, než se stal ministrem pro národní bezpečnost pravicově extrémistický politik Ben Gvir, který k osadnickému násilí přímo vybízí. Palestinci jsou vyháněni již od etnického čištění během Nakby a vyhánění tak pro ně svým způsobem nikdy neskončilo. Izrael v něm pokračuje praktikami, které se mu v minulosti při budování „židovského státu“ osvědčily, a to za neschopnosti mezinárodního společenství dožádat se vůči nejdelší okupace současnosti – j ta izraelská je – účinné nápravy a přimět Izrael z dodržování jeho vlastních závazků k mezinárodnímu právu. Jak nám připomíná Tomáš G. Masaryk, ke kterému se nejen čeští sionisté tak rádi hlasitě a účelově hlásí: „Státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly.“ Pokud se Izrael zrodil etnickými čistkami původního palestinského obyvatelstva, etnickým čištěním, které představuje vyhánění lidí a boření jejich domů, se i udržuje.

* * *

Ti, kteří ztratí domov, obvykle přijdou i o možnost obživy. I když se Palestinci mohou opřít o širší podporu palestinských rodin, komunit a mezinárodního společenství, lidem bez domova – jak konečně můžeme znát i z příkladů v ČR – se těžko shání práce či udržuje podnikání. A ti z Palestinců, kteří doposud o svůj domov nepřišli, čelí namnoze ve svých pracovních a podnikatelských aktivitách obstrukcím izraelské okupace a apartheidu. Další díl tohoto volného seriálu bude zaměřen na exploataci a podrývání palestinské ekonomiky Izraelem, čímž čtyřdílnou řadu k izraelskému mýtu o „rozkvetlé poušti“ ukončíme.