Studenti protestují

28. 10. 2025 / Irena Kunovská Karlsson

 

Je na místě připomenout tu některá fakta. Od 7. října 2023 bylo v Gaze a na Západním břehu zavražděno kolem sta tisíc lidí, velká většina z nich civilistů, mezi nimi nejméně dvacet tisíc dětí. Byly tu cíleně ničeny všechny nemocnice, stát Izrael po dobu dvou let blokoval dodávky potravin a léků a jakékoliv další humanitární pomoci, a dokonce útočil na mezinárodní konvoje s humanitární pomocí. V nemocnicích museli operovat a amputovat končetiny bez anestetik, blokace dodávek potravin vedly k šíření hladomoru a infekčních nemocí. Pásmo Gazy bylo srovnáno se zemí a dodnes jsou tu jen ruiny. Gazané byli nuceni znovu a znovu evakuovat a utíkat před dopadajícími bombami. Lidé, kteří se po vyhlášení příměří masově vraceli do města Gaza, nenašli nic jiného než trosky, dál bydlí ve stanech a čelí hladu a nemocem.

Otázkou zůstává, proč část české veřejnosti a mezi nimi i slavní absolventi českých uměleckých škol spolu s pedagogy na těchto školách nejsou ochotni vzít utrpení vyvražďovaných Palestinců na vědomí.

Žádný soucit a žádné rozhořčení z jejich strany?

Reakce české kulturní elity na konflikt na Středním východě jsou zarážející. Výrazně se odlišují od reakcí v západních demokraciích. I tam je svět rozdělený, ale reakce rozhodně nejsou tak jednolité jako u nás. Na Západě se proti genocidě obyvatel Gazy konaly velké demonstrace, protestuje tu celý humanitně smýšlející svět, mladí i staří, mezi nimi mnoho progresivních židů, kterým lidská práva nejsou lhostejná.

Mezinárodní trestní soud vydal minulý rok zatykač na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta, kteří jsou obviněni z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (cílené útoky na civilní obyvatelstvo, užívání vraždění a vyhladovění jako způsobu vedení války). Palestinský stát uznalo 157 členských států OSN, mezi nimi Austrálie, Portugalsko, Španělsko, Norsko, Velká Británie, Kanada a Francie. Odsouzení Izraele ze strany OSN v čele s Antóniem Gutteresem je jednoznačné.

Izraelský premiér možnost existence dvou států tvrdošíjně odmítá. Po celou dobu konfliktu se stavěl proti vyjednávání o vydání rukojmích, na pokračování konfliktu měl vždy své osobní egoistické zájmy. Vedení války pro něj znamenalo možnost zůstat u moci, možnost vyhnout se tak trestnímu stíhání a případnému trestu odnětí svobody za korupci.

Izraelský premiér je značnou částí izraelského obyvatelstva nenáviděn. Izraelci mu nejsou schopni odpustit, že z vlastních egoistických zájmů životy rukojmích obětoval. V Tel Avivu na náměstí Rukojmích po celou dobu válečného konfliktu probíhaly proti postoji Netanjahua a jeho ultrapravicové vlády demonstrace, Izraelci odmítali jeho tvrdošíjný a nesmyslný názor, že Hamás musí být nejdřív vyhlazen. Životy uvězněných Izraelců pro něj nikdy nebyly prioritou.

Když bylo v Tel Avivu 9. října vyhlášeno příměří, Izraelci při zmínění jména amerického prezidenta Trumpa volali „Thank you, Trump“, při vyslovení jména izraelského premiéra se ozývaly jen hlasité protesty a pískot.

Signatáři dopisu před situací v Palestině a v Izraeli zavírají oči. Pravda je pro ně jednoznačná, mají jasno v tom, kde je „dobro“ a kde je „zlo“. Neozývá se žádná pochybnost, která by měla být vlastní přemýšlejícím lidem.

Palestinská vlajka je chápána jako vlajku Hamásu, jako výraz zla, terorismu a rasismu. Ale palestinská vlajka je přece vlajkou všech Palestinců, i těch vražděných, které studenti chtěli podpořit. V Gaze je velké množství lidí, kteří s Hamásem nesouhlasí, kteří jsou za jakýkoliv výraz odporu pronásledováni, odpor proti Hamásu s sebou nese obrovská rizika.

Jinak je tady nahlíženo na vlajku izraelskou. Často slyšíme názor, že „Izrael je na Blízkém východě jedinou demokracií“, izraelská vlajka je chápána jako symbol dobra, spravedlnosti a pokroku.

Izraelská vlajka je zajisté vlajkou mnoha mírumilovných Izraelců, kteří si nepřejí nic jiného než okamžité ukončení válečného konfliktu, ale v současnosti je zároveň symbolem státu, který se provinil a dál proviňuje válečnými zločiny, který je okupační mocí, netající se svými snahami anektovat Západní břeh. Izraelští osadníci tu vraždí a systematicky odsud vyhánějí palestinské obyvatele, kteří tu žili po generace. Děje se tak s vehementní účastí amerických fundamentalistických evangelikálů, s jejichž podporou Trump vyhrál poslední prezidentské volby. Stačí se podívat na dokument „Modlitba za Armagedon“ (2023) norských investigativních filmařů Tonje Hessen Schei a Michaela Rowleyho, kteří ve filmu líčí tažení fundamentalistických náboženských kruhů v USA, jejich podporu izraelských osadníků, jejich přesvědčení o druhém příchodu Krista, tentokrát s mečem, a o blízkém konci světa.

Současná ultrapravicová izraelská vláda se netají svými snahami přisvojit si území od řeky Jordán až ke Středozemnímu moři, území „from the river to the sea“. Zaznívá tu onen tak silně odsuzovaný slogan „from the river to the sea (Palestine will be free)“, který je mnohými chápán jako antisemitský a protiizraelský, jako snaha Palestinců ukončit existenci izraelského státu. Stačí si ale přečíst články některých izraelských historiků, kteří se snaží vysvětlit, že tato fráze může mít mnoho různých výkladů, že je i výrazem touhy palestinského obyvatelstva po nezávislé existenci a po vlastním státě.

Reakce české kulturní elity je zarážející. Jak je možné, že vraždění Palestinců a jejich nekonečné utrpení nechává tyto lidi lhostejnými? Je utrpení jedněch horší než utrpení druhých? Mají životy Palestinců menší cenu než životy Izraelců? Nejsme tu svědky těžko pochopitelného rasismu, ze kterého tito lidé viní studenty? Nebyli jsme svědky podobných názorů už v minulosti a nevedly tyto názory k nedozírným katastrofám?

Konflikt na Středním východě v této jeho zatím poslední akutní fázi začal krvavým útokem Hamásu na Izraelce. Všichni normálně smýšlející lidé uznávají právo Izraele se bránit. Ale bylo jedinou možnou odpovědí na tento útok vyvraždění statisíce Gazanů a Palestinců, mezi nimi dvaceti tisíc dětí?

Po útoku Hamásu 7. října se v tisku objevovaly zprávy zpravodajských služeb, že Netanjahu i Mossad o připravovaném útoku věděli, ale cynicky proti němu odmítli předem zasáhnout, protože jim útok Hamásu ve skutečnosti šel na ruku. Netanjahu kromě toho dlouhá léta podporoval Hamás podle principu „rozděl a panuj“.

Zdá se, že studenti vysokých škol mají daleko silnější cit pro spravedlnost, že dění v našem hluboce rozděleném světě vidí s menší zaujatostí než generace jejich slavných předchůdců.

Československo prošlo během čtyřiceti let komunistické diktatury hlubokou izolací od svobodného západního světa. Bohužel se zdá, že tato myšlenková izolace do určité míry pokračuje dodnes. Češi a Slováci po dlouhá období nezažili přítomnost jiných etnik, cizince a přistěhovalce tu nemáme rádi, „naše země je přece naše“. Není neobvyklé slyšet tu napříč společností výrazy jako „Arabáci“ a „černý“.

Jen se podívejme, koho jsme si tu v posledních volbách zvolili. Nebýt investigativní žurnalistiky Deníku N, mohli jsme tu mít ministra zahraničí, který hajluje a otevřeně používá nacistické symboly, který mluví o tatíčkovi Hitlerovi a nestydí se častovat bývalého amerického prezidenta Obamu hanlivou rasistickou nadávkou.

Pokud chce česká kulturní elita vystupovat proti nenávisti, rasismu a antisemitismu, měla by v první řadě přestat útočit na studenty fakult, kteří prokázali velkou odvahu a daleko víc lidskosti než generace jejich předchůdců, a pokud tak dosud neučinili, mohou zvážit podpis petice Deníku N proti účasti Filipa Turka v nové vládě, kterou už podepsaly desítky tisíc lidí.

Náš svět je dnes zoufale rozdělený. Pociťujeme to u nás v České republice, ale toto rozdělení současně definuje celý ostatní svět. Proti mírotvorci Trumpovi minulý víkend protestovalo na demonstracích po celé Americe kolem osmi milionů lidí v rámci akce „No kings“. Žijeme v době, kdy jsme zaplavováni dezinformacemi, kdy je těžké rozeznat autentické zprávy od fake news. Ve světě probíhají nesčetné válečné konflikty, v naší těsné blízkosti se Ukrajina už čtvrtý rok brání proti nesmyslné agresi putinovského Ruska.

Studentům českých vysokých škol hájícím lidská práva bych ráda vyslovila svůj obdiv a své poděkování. Zanedlouho,17. listopadu, oslavíme 36. výročí pádu komunismu, na kterém měli nemalou zásluhu právě oni. Na tuto skutečnost bychom neměli zapomínat. Studenti a mladí lidé reprezentují vždy největší otevřenost ve svém pohledu na svět, největší odvahu tento svět měnit, i když se tak děje s nemalými riziky a s velkým osobním nasazením. Jsou to dnes opět rozhodně oni, a ne generace jejich slavných předchůdců, kteří svým odvážným postojem a nezkresleným pohledem na svět představují naději pro naši rozumnější a šťastnější budoucnost.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }