Babiš potřeboval nepřítele. Našel Pavla

14. 7. 2026 / Fabiano Golgo

Brusel je příliš daleko, migrant příliš bezejmenný a sněmovní opozice příliš rozdrobená. Petr Pavel má tvář, vysokou důvěru veřejnosti a jednu pro Andreje Babiše nesnesitelnou vlastnost: už ho jednou porazil.

Každá školní třída zná ty dva typy. V první lavici sedí chlapec, který má sešit bez oslích rohů, přinese si kružítko, i když to učitel výslovně nepřipomněl. Vzadu sedí bohatý výtržník, který mluví přes učitele, vysvětluje spolužákům, že známky jsou spiknutí, a chová se, jako by školu vlastnil. V Babišově případě by ji patrně opravdu koupil, vložil do svěřenského fondu a potom se rozčiloval, že s ní už přece nemá nic společného.

 
Česká politika dnes připomíná právě takovou třídu. Petr Pavel si vybudoval obraz spořádaného muže, který stojí rovně i tehdy, když zrovna není fotografován. Andrej Babiš naopak prodává chaos jako autenticitu. Jeden působí, jako by stát měl nějaká pravidla. Druhý jako člověk, který pravidla považuje za administrativní překážku určenou především ostatním.

Není náhodou, že se Babiš rozhodl právě z Pavla udělat hlavního nepřítele vlády. Populistická politika potřebuje protivníka nejen proto, aby měla proti komu bojovat. Potřebuje ho, aby vůbec dokázala vysvětlit, kdo jsme „my". Výzkum populistické komunikace opakovaně ukazuje, že obraz lidu vzniká často až vymezením proti nebezpečné elitě, zrádci nebo škůdci. Složitý problém dostane jediného viníka, běžná politika se promění v mimořádný stav a vůdce se nabídne jako jediný člověk, který může ohrožený lid zachránit.

Evropská unie je užitečný nepřítel, ale špatně se fotografuje. Migrant se dobře vyjímá jako anonymní silueta na předvolebním plakátu, nemůže však s premiérem vést osobní spor před kamerami. Petr Pavel má tvář, hlas, držení těla, životopis a Hrad. Lze mu připsat každou nepříjemnost, každé rozhodnutí soudu, každý zahraničněpolitický rozpor. Především však Babiše v lednu 2023 porazil poměrem 58,32 ku 41,67 procenta. Babiš se sice později vrátil do Strakovy akademie, ale v jeho politické dramaturgii druhé kolo prezidentských voleb zjevně nikdy úplně neskončilo.

Pavel je navíc nepříjemně silný terč. V červnovém průzkumu mu důvěřovalo 56 procent občanů, zatímco členům Babišovy vlády 32 procent. Dokonce mezi voliči motoristů měl prezident stále důvěru 45 procent dotázaných. To je pro vládní koalici problém. Nepřítele nestačí porazit v institucích. Je třeba ho nejprve ušpinit tak, aby se jeho samotná popularita začala jevit jako podezřelá.

A tak se z prezidenta postupně stal „vůdce opozice", muž vedoucí prezidentskou kampaň, loutka svého týmu a příčina konfliktu, který údajně nikdo ve vládě nechce. Po summitu NATO v Ankaře označil Babiš Pavlovu účast za ostudu. Tvrdil, že za českou delegací chodili zahraniční partneři a ptali se: „Proboha, proč tady je, co tady dělá?" Kteří partneři to byli, už premiér říci odmítl. Možná šlo o velmi diskrétní státníky. Tak diskrétní, že o jejich existenci ví zatím pouze Andrej Babiš.

Ve stejnou dobu Pavel navrhl obnovit pravidelné konzultace o zahraniční politice. Babiš je odmítl. Neměl by na ně prý čas a nechce být součástí prezidentovy kampaně. V celé scéně je cosi téměř barokního: předseda vlády nemá čas sejít se s prezidentem, ale má čas natočit video vysvětlující, že prezident příliš politizuje jejich vztah.

Tady se ukazuje základní princip celé operace. Když Pavel navrhne schůzku, dělá kampaň. Když Babiš schůzku odmítne a zveřejní útočné video, řídí stát. Když prezident použije ústavní pravomoc, vyhlašuje válku. Když se vláda pokusí tuto pravomoc omezit, pouze brání demokracii. Populistické zrcadlo má jediné nastavení: každý krok protivníka je agrese, každá agrese vůdce je obrana.

Babiš samozřejmě tuto metodu nevynalezl. Viktor Orbán potřeboval dát tvář migraci, neziskovým organizacím, Bruselu a údajnému zahraničnímu spiknutí, a tak z celé směsi vyrobil George Sorose. Maďarsko zaplavily billboardy s jeho obličejem a vláda později pojmenovala protiimigrační legislativu „Stop Soros". Z člověka, který v Maďarsku ani nežil, vznikl téměř všudypřítomný škůdce, odpovědný za všechno, co Orbán potřeboval právě vysvětlit.

Donald Trump zase dokázal proměnit Hillary Clintonovou z volební soupeřky v kriminální postavu kolektivního rituálu. Nešlo už o to, zda má lepší nebo horší program. Dav měl skandovat, že má být zavřena do vězení. Politický nesouhlas dostal podobu trestního řízení vedeného bez soudu, protože protivník nesměl být pouze poražen. Musel být zbaven legitimity.

Ještě bližší je slovenský případ. Robert Fico a jeho lidé opakovaně označovali Zuzanu Čaputovou za americkou agentku a loutku zahraničních zájmů. Prezidentka kvůli nepravdivým výrokům podala žalobu a hovořila také o výhrůžkách, které dostávala ona i její rodina. Po letech mimořádně hrubých útoků se rozhodla o druhý mandát neusilovat, protože podle vlastních slov už neměla dost sil. Nelze z toho vyrábět jednoduchou příčinnou rovnici. Slovensko však ukázalo, že protivníka není nutné jedním úderem porazit. Stačí ho dlouho špinit, unavovat a nutit, aby každý den znovu dokazoval, že není tím, čím ho vláda nazvala.

Petr Pavel není porcelánový světec vystavený v hradní vitríně. Je politik. Má poradce, sleduje veřejné mínění, vybírá si témata a jistě ví, že prezidentské volby budou v roce 2028. Může dělat chyby, může překračovat nepsané hranice a jeho kroky mají být kritizovány stejně jako kroky kohokoli jiného.

Nic z toho však z něj automaticky nedělá vůdce opozice. Prezident se nestává opozičním politikem pokaždé, když odmítne fungovat jako dekorativní květina v pracovně premiéra. Česká ústava nevytvořila Hrad jako věšák, na který vláda při příchodu odloží kabát a při odchodu si ho zase vezme.

Babiš si Pavla vybral také proto, že skutečná parlamentní opozice mu zatím neposkytla dostatečně silného a fotogenického protivníka. Vláda potřebuje výraznou osobnost, proti níž se může vymezovat, protože podobně silný lídr mezi opozičními stranami chybí. Útoky na Pavla navíc spojují ANO, SPD a motoristy společným nepřítelem.

Populista, který se dostane k moci, totiž narazí na nepříjemný problém. Nemůže donekonečna nadávat na vládu, protože vláda je on. Musí si proto najít jinou instituci, vůči níž může dál hrát opozičního povstalce. Babiš se stal premiérem opozice proti prezidentovi. Drží volant a současně křičí ze sedadla spolujezdce, že zemi řídí někdo jiný.

Právě osobní kontrast dělá z Pavla tak vhodný terč. Pavel mluví pomalu, Babiš zaplavuje prostor. Pavel se snaží působit předvídatelně, Babiš prodává improvizaci jako lidovost. Jeden připomíná existenci institucí. Druhý se už desítky let prezentuje jako oběť institucí, i když je premiérem, miliardářem a předsedou nejsilnější vládní strany.

Pavlův klid je pro Babiše nebezpečný, protože funguje jako výčitka, aniž by prezident musel cokoli říkat. Ukazuje, že autoritu lze vykonávat také bez permanentního rozhořčení. Nemusí to znamenat, že má Pavel vždy pravdu. Znamená to pouze, že vedle něj Babišův politický hluk začíná být slyšet jako hluk.

Strategie dlouhodobého očerňování přesto může fungovat. Opakovaný výrok nemusí být přesvědčivý. Stačí, když se stane únavným a postupně znečistí význam slov. Jestliže vláda bude dva roky denně říkat, že prezident je stranický kandidát opozice, část veřejnosti tomu nakonec uvěří a další část si řekne, že pravda bude asi někde uprostřed. Právě na tuto pohodlnou polovinu pravdy populistická propaganda spoléhá.

Babiš však zároveň riskuje, že Pavlovi poskytne přesně to, z čeho ho obviňuje. Když ho bude každý den nazývat vůdcem opozice, vyzdvihne ho nad skutečné opoziční strany. Když bude každý spor vydávat za prezidentskou kampaň, zajistí prezidentovi trvalý prostor v médiích. A když bude odmítat schůzky ve chvíli, kdy je Hrad nabízí, každý jeho útok se může změnit v neplacený volební spot pro Petra Pavla.

Vracíme se tedy do školní třídy. Bohatý výtržník z poslední lavice si vybral premianta, protože ho dráždí už samotná existence člověka, který má připravený domácí úkol. Může kolem sebe shromáždit část spolužáků, vysvětlit jim, že rozvrh je podvod a ředitelna součást spiknutí. Může dokonce na nějakou dobu ovládnout celou třídu.

Jenže čím hlasitěji bude křičet, že inkoust na podlaze rozlil premiant, tím nápadnější bude lahvička, kterou stále ještě drží v ruce.