Jak přežít kapitalismus v terminálním stádiu (2. část)
16. 7. 2026 / Daniel Veselý
Ve svém předchozím článku, ve kterém vyjadřuji nekompromisní skepsi vůči polidštění kapitalistického systému, definuji vzájemně se prolínající globální krize. Domnívám se, že nikdy ve známých dějinách neexistovaly tak enormní hrozby, jež by mohly zničit lidskou civilizaci tak, jak ji známe. Pokud hovořím o sebevražedné nátuře kapitalismu v jeho terminální fázi, mám tím na mysli i jeho ruskou a čínskou (státní) mutaci. Navíc i tyto země mohutně modernizují svůj atomový arzenál, což vzhledem k velmocenskému soupeření značně zvyšuje riziko střetu nepřátelských politických bloků. Ačkoli preferuji globální multipolaritu, bezhlavě řítící se vlak stejně nakonec narazí do zdi, nenastane-li zázrak. Tento proces může trvat řadu dekád, pokud by ho drasticky nezkrátila jaderná válka.
I když kvituji popularizaci zásadních témat, jako je klimatická krize, zbrojení, militarizace společnosti, metastázující oligarchizace a s ní spojené neúměrně vysoké životní náklady či rozkládající se sociální smír, stále se pohybujeme v rovině publicistických debat. Navíc mediální mainstream i politická třída mají vytříbenou schopnost si tato témata osvojit a obrousit jejich hrany, aby systém vypadal lidštěji.
Akcentování volebních procesů jako jediné cesty ke změně podkopává dlouhodobý mravenčí aktivismus zdola. Je to opium pro obelhávané masy. Bez systematické práce milionů bezejmenných aktivistů a soustavných tlaků na vládnoucí třídu by kupříkladu Afroameričané v USA i nadále představovali občany druhé kategorie. Jestliže se někdejší tlaky na vlády manifestovaly přelomovými aktivistickými úspěchy, nyní je tato cesta prakticky zablokovaná.
V přímém přenosu jsme sledovali, jak neobyčejně silnou imunitu kapitalismus vyvine, když se jeho kapitáni ocitnou v úzkých. Příklady politické likvidace Jeremyho Corbyna ve Velké Británii a glajchšaltování Bernieho Sanderse, Alexandrie Ocasio-Cortez a spol. ve Spojených státech mluví za sebe. Moc vás buďto efektivně zničí, anebo z vás udělá neškodné politiky. Nebylo by divu, kdyby podobný osud potkal i Zohrana Mamdaniho, pokud by se vyšvihl do vyšších mocenských pater.
Neoliberalismus dřívější podpůrné sociální a aktivistické struktury buďto zničil, anebo je kooptoval. Trajektorie dnešních volebních procesů ve znamení volby menšího zla ukazuje, že navrch získávají ultrapravicoví populisté, mající v hledáčku bezbranné obětní beránky, a nikoliv progresivní levicové myšlenky, neřkuli politické agendy. Dokud nesáhnou na obscénní zisky miliardářů a nadnárodních koncernů – což se nikdy nestane –, poběží vše jako dosud.
Pokud nelze kapitalismus v pozdním stádiu reformovat – ač bych se tuze rád mýlil – a soustavná občanská neposlušnost není na pořadu dne, nezbývá nám nic jiného než budování podzemních paralelních struktur.
Proč podzemních? Protože jakékoli, byť ušlechtilé úsilí o reformy v rámci status quo je v dlouhodobém horizontu odsouzeno k nezdaru. To se týká i velice potřebných podniků v České republice, jako je platforma Re-Set, komunitní zemědělství nebo nájemnické spolky. Aktivisté z těchto spolků však, jak se zdá, vůbec nepočítají s případným zhroucením kapitalismu, který je už na ventilátoru (a ještě tam dlouho bude).
Je proto nezbytné, aby vznikaly paralelní skupiny, které by se fyzicky i mentálně připravily na kolaps toho neopravitelného sebevražedného stroje. Měly by se učit, jak se adaptovat na nevyhnutelný úpadek a na budování a udržování decentralizovaných soběstačných off-grid komunit mimo hustě zabydlenou civilizaci. Ty by představovaly zárodky ostrůvků pozitivní deviace v sutinách starého světa.
Je to nesmírně obtížný úkol, a to jak po psychické, tak i fyzické stránce. Tato společenství by stále jednou rukou musela využívat nástroje korporátního kapitalismu. Nadto by to vyžadovalo mobilizaci a soustavnou mravenční činnost milionů lidí po celém světě. Jak už ale bylo naznačeno, soustředěné neoliberální údery rozdrtily hlavní obranný val, především odborová hnutí, a atomizovaly apatickou a zároveň nahněvanou populaci. Proto je to tak obtížné.
Zdá se vám tento text příliš alarmistický, až paranoidní? Možná. Ale ruku na srdce: kdo z nás si ještě před deseti lety dokázal představit možnost války mezi největšími jadernými bloky či fatální podcenění klimatické krize?
Diskuse