Euroskeptici ve Francii a Německu ve volbách náhle posilují

16. 7. 2026

Evropská reakce na ústup USA z vedoucí role při obraně kontinentu vyvolala snahu o koordinaci obranných kroků, v níž by významnou roli sehrála Evropská unie. Tato snaha však narazila na odpor ze strany širokého euroskeptického „suverenistického“ protiproudu v evropské politice.

Strana Alternative für Deutschland (AfD) očekává, že bude mít šanci zvítězit – ať už samostatně, nebo v koalici – alespoň v jedné ze dvou zářijových zemských voleb na východě Německa. Oba potenciální kandidáti z francouzské strany Rassemblement National (RN) s přehledem vedou v početném poli uchazečů o nástupnictví po Emmanuelovi Macronovi v dubnu příštího roku.

Zpráva Quincy Institute zveřejněná 30. června zkoumá možnosti a překážky snah EU a evropských členů NATO o posílení evropských obranných kapacit a volby, které z toho vyplývají pro americkou zahraniční politiku. V mnoha zemích EU a NATO se populistické nacionalistické strany staví proti centralizačním ambicím EU a hájí výsady národních vlád v oblasti obrany a bezpečnosti.

Tyto strany obecně podporují silnou a schopnou národní obranu a určité zvýšení výdajů na obranu, ale neodůvodňují to poukazem na bezprostřední hrozbu invaze ze strany Ruska. Válku mezi Ruskem a Ukrajinou zpravidla nepovažují za existenční souboj pro Evropu jako celek.

Francouzská strana RN, vedená Marine Le Penovou a jejím chráněncem Jordanem Bardellou, i nadále s velkým náskokem vede žebříček uchazečů o nástupnictví po Emmanuelovi Macronovi. Úterní rozhodnutí o konečném odvolání Le Penové proti rozsudku o její nezpůsobilosti kandidovat na prezidentku potvrdilo, že nakonec bude moci kandidovat. Oznámila, že tak učiní, přičemž po jejím boku bude v kampani stát Bardella jako budoucí premiér. V rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung Bardella naznačil, že bude usilovat o úzké vztahy s německým kancléřem Friedrichem Merzem za účelem spolupráce na ekonomických reformách a posilování evropské obrany.

Popularita RN mezi jejími hlavními příznivci (asi třetina francouzských voličů) vychází z frustrace z politické patové situace v posledních několika letech Macronova prezidentství, z imigrační politiky a z tradičního nacionalismu, který je v rozporu s Evropskou unií. Jako předseda frakce „Patrioti Evropy“ v Evropském parlamentu Bardella dvakrát vedl hlasování o vyslovení nedůvěry předsedkyni Komise Ursule von der Leyenové, zatímco Macron je horlivým zastáncem EU. Le Penová se s větší pravděpodobností než Bardella postaví proti jakémukoli posílení společné zahraniční a bezpečnostní politiky vedené Komisí.

AfD je v současné době nejoblíbenější stranou v Německu, v nejnovějších průzkumech předstihuje vládní koalici CDU-CSU o zhruba šest procentních bodů. Federální volby se budou konat až v roce 2029, avšak Merzova volební podpora se pohybuje pouze kolem 15 %. Jako důvody špatné nálady veřejnosti se nejčastěji uvádějí stagnující ekonomika, vysoké náklady na energii a klesající konkurenceschopnost německého průmyslu.

AfD uspořádala 4. a 5. července svůj celostátní stranický sjezd v Erfurtu – hlavním městě východní spolkové země Durynska. Do města se sjelo asi 20 000 demonstrantů z celého Německa, aby AfD odsoudili. Demonstrace byly z velké části pokojné a díky účinné policejní přítomnosti před budovou nenarušily samotný průběh sjezdu.

Řečníci na sjezdu se vyhýbali polarizující protimigrační rétorice, která – v očích kritiků AfD – ospravedlňuje snahu o zákaz strany. Místo toho se AfD doslova i obrazně zahalila do vlajky a definovala se jako vlastenecká, pragmatická a připravená vládnout. Vedení strany zdůrazňovalo přijatelnost strany jako demokratické pravicové strany, přičemž jasně usilovalo o maximalizaci šance na vítězství alespoň v jedné ze zářijových voleb, které se budou konat v Sasku-Anhaltu (6. září) a v Meklenbursku-Předním Pomořansku (20. září), obě ve východním Německu.

V Sasku-Anhaltu dosahuje AfD v průzkumech veřejného mínění přibližně 40 %, což je výrazně více než druhá CDU-CSU. Vzhledem k volební aritmetice je velmi nepravděpodobné, že by se bez AfD podařilo sestavit většinovou koalici. V Meklenbursku-Předním Pomořansku vládne populární úřadující sociálnědemokratický (SPD) premiér ve spolupráci se stranou Die Linke (Levice). Průzkumy ukazují, že AfD vede, ale zdá se pravděpodobné, že by SPD v kombinaci s jinými stranami mohla sestavit koalici bez AfD.

Vyhlídka na to, že by AfD získala právo vládnout v Sasku-Anhaltu, by prolomila takzvanou „ochrannou bariéru“, která vydržela od založení AfD. To by mohlo mít důsledky pro ambice strany vést v nadcházejících volbách. Levicově populistická strana Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) nabídla, že se připojí k vládním koalicím vedeným AfD buď v Sasku-Anhaltu, nebo v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Vedení AfD se zjevně snaží přimět CDU-CSU, aby nakonec přijala AfD do celostátní vládní koalice. Kancléř Merz a vedení CDU-CSU jsou proti tomu, a to především proto, že AfD usiluje o sblížení s Ruskem, odmítá vojenskou pomoc Ukrajině a podporuje posílení role Evropy v NATO pouze do té míry, pokud je její cíl striktně omezen na územní obranu.

Navíc, pokud by AfD v jakýchkoli volbách získala více hlasů než CDU-CSU, mohla by v koalici prosadit některé své politické preference. Slabá podpora veřejnosti pro SPD a Zelené zužuje možnosti středopravice vytvořit většinové koalice s jednou nebo oběma těmito středolevicovými stranami.

Postoje AfD a RN nejsou ve všech otázkách identické, ale vzestup těchto stran představuje výzvu pro odhodlání evropského mainstreamu uštědřit Rusku jednoznačnou porážku jako nezbytnou podmínku pro ukončení války.

Vyhlídky na skutečnou evropskou diplomatickou iniciativu směřující k nastolení míru na Ukrajině by mohly být posíleny větší účastí jedné z těchto stran na rozhodování v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Obě strany se zdají být ochotné podpořit nové výdaje na obranu, avšak bez toho, aby toto rozhodnutí zakládaly na předpovědi bezprostředního ruského útoku na NATO. Jejich společný euroskeptismus naznačuje, že úsilí o strategickou autonomii budou vést spíše členské státy EU (a NATO) než Evropská komise.

 

Celý text v angličtině ZDE