Příběh, který stojí za to, aby byl žit
1. 10. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
5 minut
K čemu vlastně jsou nám pravidla?
Na tuto zásadní otázku můžeme odpovědět utilitaristicky: proto, že jsou užitečná.
Když nebudeme krást a podvádět, bude se nám spolu lépe žít. Dodržování pravidel je tedy výhodné.
Jenže v takové odpovědi je ukryta jedna drobná potíž. Pokud je dobro pouze tím, co je užitečné, co se stane ve chvíli, kdy třeba pod vlivem změny poměrů usoudíme, že pro nás už určitá pravidla užitečná přestala být?
Pak může být porušení pravidla stejně racionální jako jeho dodržování.
Pravidlo má proto dva možné zdroje autority.
Můžeme je dodržovat proto, že se bojíme trestu, nebo proto, že jsme přijali jeho smysl za svůj.
V prvním případě stojí pravidlo především vně nás. Jakmile zmizí dohled nebo se změní poměr sil, může zmizet i naše ochota je respektovat.
Ve druhém případě je pravidlo součástí našeho kréda o tom, kým jsme.
A právě zde začíná být zajímavý vztah mezi pravidly a příběhem.
Žádné společenství totiž nežije pouze ze zákonů.
Potřebuje také nějakou představu o tom, proč má smysl je dodržovat.
Potřebuje odpověď i na otázku, proč člověk, kterého třeba nikdy neuvidím a který mi nemůže nic nabídnout, přesto není někým, na jehož úkor mohu získat nějakou výhodu.
Takový příběh přitom samozřejmě není něčím „absolutně" pravdivým.
Každý takový příběh je vytvořen členy určitého společenství.
Národy, peníze, instituce, lidská práva nebo představa občanství nejsou součástí přírody stejným způsobem jako kámen nebo strom.
Přesto mohou mít obrovskou skutečnou moc.
Příběh se totiž stává skutečným svými důsledky. Lidé podle něj jednají, obětují se, spolupracují a někdy dokonce položí život.
Ne proto, že by příběh byl něčím objektivním, něčím „hmatatelným", ale protože se stal součástí jejich vnitřního světa.
Možná proto společnost nepotřebuje ani tak více pravidel jako spíše nosný étos, který umožní lidem přijmout některá pravidla za vlastní.
Jeden příběh může říkat:
Jsme především příslušníci tohoto kmene, tohoto národa, tohoto náboženství. Naši lidé tudíž mají hodnotu a ti druzí jsou za obzorem našeho pocitu sounáležitosti.
Takový příběh může společnost nepochybně spojovat. Má však jednu vrozenou slabinu: jeho soudržnost je založena na rozdělení světa na my a oni.
Existuje ale i jiný příběh.
Podle něj nejsme jen příslušníci určité skupiny, ale také lidské bytosti mezi jinými lidskými bytostmi.
A dokonce i organismy mezi jinými organismy, součást jednoho obrovského procesu, který zde byl dávno před námi a bude pokračovat, i když jednou zmizíme ze světa.
V takovém příběhu není druhý člověk hodnotný proto, že patří k nám. Patří k nám proto, že jsme všichni součástí něčeho mnohem většího, přesahujícího naše časově omezené, efemérní bytí.
To je podstatný rozdíl.
Kmenový příběh říká: Pomáhej svým soukmenovcům.
Univerzálnější příběh říká:
I příslušníci jiných společenství jsou vnímavé bytosti stejně jako příslušníci národa, jehož jsme náhodou součástí.
A čím více se naše vědění rozšiřuje, tím obtížnější je ostatně hranici našeho společenství nakreslit.
Víme, že jsme příbuzní se všemi ostatními lidmi.
Víme, že jsme součástí života, který má společné evoluční kořeny.
Víme dokonce i to, že atomy, z nichž jsme složeni, vznikly v nitrech dávných hvězd.
Můžeme to samozřejmě všechno ignorovat. Můžeme si vyprávět příběh o oddělenosti.
Jenže každý příběh něco umožňuje a něco jiného znemožňuje.
Příběh o oddělenosti klade otázku: Co z toho budu mít já, respektive moji soukmenovci?
Příběh o vzájemné propojenosti otevírá jinou otázku: Jak bychom spolu měli žít, když všichni jsme součástí téhož světa?
Ani jeden z těchto příběhů nám neleží hotový někde ve vesmíru. Musíme je vytvořit.
A právě v tom může být naše odpovědnost větší, než si obvykle připouštíme.
Nejde totiž jen o to, jaká pravidla přijmeme. Jde také o to, jaký příběh vytvoříme, aby nám připadalo přirozené je dodržovat.
Společenství může být drženo pohromadě tím, že se vymezuje vůči společenstvím jiným.
Avšak takové společenství má svůj vyměřený čas. Jakmile se změní poměry, mohou zaniknout i pravidla, která ho dosud držela pohromadě.
Pevnější je společenství, jehož členové mají pocit, že některým věcem je třeba se vyhnout, jakkoliv by se jim mohlo zdát, že se to vyplatí.
A právě zde začíná něco, co by se dalo označit za univerzální morálku.
Právě tady začíná porozumění tomu, že jsme částí většího celku. Že jsme částí kosmu, který skrze nás procitá.
194
Diskuse