Ruská vězení
2. 10. 2026
čas čtení
4 minuty
Jedna z nejtěžších koverzací během mojí současné práce v Ukrajině byla s psychiatričkou Boženou Andrušyšyn, která vede Centrum duševního zdraví svatého Lva Velikého ve Lvově, součást ekosystému UNBROKEN. Téměř všichni jejich pacienti jsou vojáci a veteráni, kteří přežili zajetí a mučení. Božena mi říkala, že ze všech skupin, se kterými pracují – civilistů, zraněných vojáků, veteránů nebo lidí po amputacích – mají právě lidé vracející se ze zajetí nejtěžší cestu, nejtěžší a nejsložitější léčbu.
Popisovala velmi konkrétně, čemu byli někteří zajatci vystaveni. Mluví o téměř každodenním brutálním bití, elektrických šocích včetně zásahů do genitálií, zavěšování za nohy hlavou dolů nebo o držení lidí v chladných, tmavých celách bez odpovídající lékařské péče a s minimem jídla.
Rusové se vyžívají i v sexuálním násilí, štvaní psů na vězně, veřejném svlékání a všech možných formách ponižování, zákaz mluvit ukrajinsky nebo systematickou psychologickou manipulací, při níž zajatcům tvrdili, že Ukrajina prohrála, jejich blízcí zemřeli a oni se už nikdy nevrátí domů.
Mluvili jsme ale taky o něčem méně viditelném, o morálním zranění. Co se stane, když člověk neztratí jen pocit bezpečí, ale také víru ve spravedlnost, dobro a základní lidské hodnoty? Když viděl, čeho je jiný člověk schopný udělat jemu nebo lidem kolem něj, otázky už nejsou jen „Jak mám znovu spát?“ nebo „Jak se zbavím flashbacků?“. Jsou mnohem hlubší: Existuje spravedlnost? Má dobro ještě nějaký význam? Dá se znovu věřit lidem?
Co když vás mučitelé donutí zranit nebo zabít přátele?
Božena popisuje zajetí jako trauma, které může člověka provázet celý život. Terapie může zmírnit noční můry, flashbacky a další symptomy, ale zotavení je pomalé a právě morální zranění se léčí mimořádně obtížně. A samotný návrat domů může přinést další vrstvu ztráty. Někteří lidé se po letech vracejí do rodin, které se mezitím změnily, do vztahů, které je potřeba znovu vybudovat, nebo do situace, kdy jejich domov leží na okupovaném území. Často mají pocit, že několik let jejich života jednoduše zmizelo.
Představte si, že prožijete několik let v zajetí, zatímco rodina vás má za mrtvého a manželka si třeba najde nového partnera... Jak potom posbíráte svůj rozbitý život a dáte ho znovu dohromady? Když to co vás drželo tak tak zoufale nad hladinou už je ztraceno?
Existuje ale ještě další neviditelná zátěž, lidé, kteří o ně pečují. Terapeuti poslouchají příběhy, které jim někdy pacienti ani nechtějí vyprávět, protože se bojí, že je to natolik strašně, že traumatizují samotného terapeuta. Vyhoření je časté a někteří profesionálové odcházejí, nedokáží vydržet nápor hrůzostrašných příběhů. Božena mi říkala, že každý psychoterapeut v jejich týmu, včetně jí samotné, má vlastní terapii a pravidelnou supervizi. Péče o ty, kteří pečují o ostatní, není luxus. Bez ní se systém dříve nebo později začne rozpadat.
Silná pro mě byla její vlastní definice války. To je otázka, kterou se tu běžně ptám, protože osobní prožitek dokáže alespoň trochu přiblížit něco, co se nedá úplně chápat bez vlastní zkušenosti.
Válka podle ní rozdělí řezem život na „předtím“ a „potom“. Člověk, kterým jste byli před válkou, se už nikdy nevrátí. Je to brutální a nekompromisní zásah do života s minimem kontroly. To ale neznamená, že potom nemůže vzniknout něco nového, nová identita, nový život a někdy i silnější a odolnější verze sebe sama.
Navzdory všemu, co každý den slyší, nachází Božena naději právě ve svých pacientech. Muži i ženy se vracejí ze zajetí, znovu pracují, vracejí se ke svým rodinám, seznamují se, berou se, plánují děti a pokračují v životě. „Naději nám dáva naděje druhých lidí,“ řekla.
148
Diskuse