Tuto představu vyvracejí veškeré důkazy o kampaních zaměřených na donucení zemí, které Kreml od rozpadu Sovětského svazu považuje za neposlušná území.

Když Nigel Farage během volební kampaně k parlamentním volbám v roce 2024 zopakoval teorii o provokaci ze strany EU v souvislosti s válkou na Ukrajině, jeden z předních obhájců ukrajinské suverenity označil tvrzení lídra strany Reform UK za „ahistorické bláboly“ a „kremelskou propagandu“. Tímto věrným přítelem Kyjeva byl právě Boris Johnson.

Na tom, že si Johnson protiřečí, není nic neobvyklého. Jeho talent jako politického komunikátora spočíval ve schopnosti zastávat jakýkoli názor, který mu v daném okamžiku vyhovoval, a po dobu trvání tohoto okamžiku předstírat, že ho zastává upřímně. Při shovívavějším výkladu lze říci, že se v případě Putinovy plnohodnotné invaze na Ukrajinu v roce 2022 zhostil situace s přehledem, chápal události v jejich správné geopolitické perspektivě (a měl přístup k utajeným zpravodajským zprávám), což mu umožnilo odlišný výklad Putinových motivů.

V roce 2016 byl jeho pohled záměrně krátkozraký. Cílem maximalizace euroskeptických hlasů bylo uchýlit se k jakémukoli argumentu, který by Brusel vykreslil v negativním světle. Pokud to znamenalo popsat příčinu konfliktu na druhé straně kontinentu zkresleným způsobem, který odpovídal verzi Kremlu, tak ať.

Putin pohrdal EU ze svých důvodů; kampaň za odchod z EU ji pohrdala ze svých. Johnson neměl v úmyslu zkoumat, zda toto spojení nepřátelství diskreditovalo jeho věc.

Právě v tomto kontextu je třeba chápat nedávné tvrzení nového britského premiéra Andyho Burnhama, že se Rusko vměšovalo do referenda o brexitu. Premiér uvedl, že vzhledem ke všem důkazům o vměšování Kremlu do voleb po celém světě je nemyslitelné, aby nástroje subverze nebyly nasazeny na podporu brexitu.

To není kontroverzní tvrzení pro nikoho, kdo má alespoň povrchní povědomí o ruské zahraniční politice a prostředcích, jimiž je prosazována – roje botových účtů zaplavující sociální sítě lžemi; špinavé peníze směřované k extremistům; průmyslové šíření konspiračních teorií a podněcování napětí mezi komunitami s cílem podkopat sociální soudržnost, oslabit důvěru v demokracii a snížit její funkčnost.

Žádný kandidát, který se vědomě podílel na tomto procesu, to nepřizná. Ale i ti, kteří si neuvědomovali, že jejich věc podporovaly kremelské „trollí farmy“, mají důvody to popírat. Nikdo nechce, aby jeho hrdinské vítězství bylo přetvořeno v užitečnou hloupost ve službách nepřátelské moci.

Konzervativci označili Burnhamův zásah za „nebezpečný a rozdělující“, což lze interpretovat jako popření toho, že k zásahu došlo, nebo prostě jako přání, aby se o tom nemluvilo, a tím se ochránily citlivé probrexitové city.

Farage se jistě cítil uražen. Nazval premiéra lhářem a celou záležitost označil za „ruský podvod“ – což je formulace, kterou Donald Trump použil na dobře podložená obvinění, že jeho prezidentská kampaň v roce 2016 dostala pomocnou ruku z Moskvy. Předseda strany Reform UK nemůže být příliš překvapen myšlenkou vlivu Kremlu na britskou politiku. Bývalý předseda jeho strany ve Walesu si odpykává trest odnětí svobody za přijímání úplatků od ruských špionů.

Negativní reakce donutily Downing Street k upřesnění, že premiér neměl v úmyslu zpochybňovat legitimitu výsledku referenda. To je správný postoj, když není možné zjistit, jaký dopad, pokud vůbec nějaký, mohlo mít zahraniční vměšování. Názory, že k vměšování došlo, a také že kampaň za odchod by zvítězila tak jako tak, jsou slučitelné.

Někteří zastánci setrvání v EU možná hledají útěchu v myšlence, že britská demokracie byla unesena a odkloněna skrz mlhu falešného vědomí vyvolaného Ruskem k nesprávnému cíli. Banální pravdou je, že euroskeptická strana předložila dostatek argumentů a voliči se svobodně rozhodli.

Zastánci brexitu nepotřebovali žádnou vnější pomoc, aby proměnili latentní protiimigrační nálady v aktivní nepřátelství vůči volnému pohybu přes evropské hranice.

Ruská dimenze je relevantnější, pokud jde o geopolitický argument, který se proevropské straně nepodařilo prosadit. V červnu 2016 bylo těžké vykreslit nebezpečí strategické izolace Británie – země, která se sama vyloučila z klubu evropských demokracií a ztratila důvěru v transatlantické vztahy – jako něco živého či bezprostředního.

Do Trumpových prvních prezidentských voleb zbývalo pět měsíců. Plný rozsah jeho pohrdání spojenci USA a jeho obdivu k autoritářům se měl jasně projevit až o několik let později. Jeho sklon chovat se jako soukromý klient Putinova režimu může stále šokovat, i když už nepřekvapuje, jako v případě dohody porušující sankce, kterou uzavřel minulý týden za účelem dovozu ruské nafty v hodnotě miliard dolarů.

Naděje, zcela marná, spočívá v tom, že se sníží ceny pohonných hmot a zmírní se frustrace voličů před listopadovými volbami do Kongresu.

K finanční injekci pro válečné úsilí Kremlu přidal Trump navíc bonus v podobě rétorického jedu namířeného proti Volodymyru Zelenskému, když vyzval k změně režimu v Kyjevě. Za rostoucí globální náklady na energii viní ukrajinské útoky na ruské rafinérské kapacity, protože jeho narcistické ego odmítá přijmout pravdu – že jeho válka v Íránu byla pro USA katastrofou a pro její nepřátele požehnáním. Skutečnost, že Rusko je íránským spojencem a poskytuje Teheránu zpravodajskou podporu k odolání vojenskému tlaku USA, není pro Trumpovu obchodní spolupráci s Kremlem žádnou překážkou.

Přesná povaha a motivy tohoto vztahu možná nikdy nebudou objasněny. Není však třeba hledat skryté páky vlivu, které možná ani neexistují, když veřejně dostupné údaje poskytují dostatečně ucelený obraz.

Trump a Putin jsou dva chamtiví despotové, kteří nerozlišují mezi národním zájmem a vlastním obohacováním. Zákon nevnímají jako omezení vlády, ale jako nástroj, který mocní vůdci mohou použít proti domnělým nepřátelům. Jejich přístup k domácí politice je gangsterský a zakládá se na sítích protekce a tributů. Jejich pohled na zahraniční politiku je imperiální a vychází z přesvědčení, že silné státy mají přirozené právo na území ve svém bezprostředním okolí a že velké země mohou obchodovat s osudem těch menších jako s žetony v kasinu.

Pro Trumpa je stejně zřejmé, že Moskva má nad Ukrajinou feudální právo, jako to, že by mu mělo být dovoleno rozhodovat o tom, kdo vládne Venezuele a kdo prodává její ropu.

Tento étos nevyhnutelně vede k soupeření o zdroje tam, kde se setkávají soupeřící sféry vlivu, a pokud neexistuje mezinárodní rámec pro řešení tohoto soupeření, vede k válce. To je poučení, které bylo v 20. století získáno tvrdou cestou a které se stalo základním myšlenkovým pilířem evropského projektu – princip nahrazení nacionalistického soupeření vzájemně prospěšnou spoluprací v rámci společného právního rámce. Proto Putin a Trump nemohou pochopit EU a proto ji nenávidí.

A proto je omyl brexitu dnes ještě zřetelnější než v době, kdy byla tato otázka předložena v referendu, a proto má Burnham pravdu, když upozorňuje na to, že Rusko mělo svou preferovanou stranu. Premiér má rovněž pravdu, když říká, že odmítnutí možnosti obnovení užších vazeb s EU by bylo „zanedbáním povinnosti“.

V kampani před referendem se šířila řada lží, ale žádná z nich nebyla větší než chvástání se vlastenectvím ze strany zastánců odchodu, zatímco jejich program měl Británii bezpochyby ochudit a oslabit. Deset let po tomto omylu není vlastenectvím předstírat, že brexit fungoval, ani křičet o zradě, když někdo navrhne zvrat. Izolace od zbytku Evropy je výsledkem, který si nepřátelé Británie přáli v roce 2016. Držet se této cesty je cesta, kterou by pro Británii zvolili i dnes, kdyby měli možnost.

Zdroj v angličtině ZDE