O nominalismu bez jednotlivin

14. 10. 2026 / Boris Cvek

Nominalismus, abychom začali od začátku, bývá spojován se dvěma základními předpoklady: 1. neexistují univerzálie, 2. existují jen jednotliviny. To první mi přijde celkem triviální: všechny pojmy jsou kulturní, dobové konstrukty, různé kultury, různé doby mají různé pojmy, nic jako pojmová stránka reality neexistuje. Neexistuje nic jako pojmy vystihující podstatu reality ani nic jako podstata reality. O tom se podle mě nelze při stavu antropologie, etnologie atd. ve 21. století přít.

Co si tedy představit jako realitu a její objektivní poznání? Začněme tím objektivním poznáním. To je zásadní problém právě i v současné fyzice. Podle mě objektivní je to, co je fyzicky zopakovatelné jednání, tedy vědecký (fyzikální, chemický…) experiment nebo postup klasického řemesla jako kovářství nebo ševcovina. Toto jednání lze popsat různými dobovými a kulturními pojmy. Typicky ve fyzice jednou teorií, pak druhou, pak třetí atd.

To, co při takovém jednání považujeme za jednotliviny, je dané našimi pojmy. Spiritus, nevážitelná fluida, éter, elektron atd. Fyzická realita ale nejsou naše kategorie, nýbrž to, že fyzicky manipulujeme (právě ani ne tak „s čím“, ale „že“). Je stejná pro mravence, orla i pro nás, i když každý svět strukturuje do jiných jednotlivin. Pokud tuto propisku považuji za jednotlivinu, je to moje interpretace reality. V samotné realitě nemá smysl mluvit o ničem jako jednotlivinách. Má smysl mluvit o zopakovatelných fyzických postupech, které nějak interpretujeme v dané kultuře a době (jazyk, pojmy, teorie). Tím bychom mohli dobře vyřešit paradoxy spojené s dvouštěrbinovým experimentem nebo kvantovou provázaností.

A samozřejmě to neznamená, že neexistuji já nebo můj bližní. Znamená to, a to se mi opět zdá triviální, že „já“ a „můj bližní“ jsou lidské pojmy určené k tomu, abychom mohli žít v daných možnostech lidského poznání. Rezignace na jednotliviny není rezignace na realitu, ale na možnosti lidského poznání. V zásadě by šlo o další zásadní krok směrem, který vytýčil Newton, tedy že rozhodující je predikce bez ohledu na nepříjemné, neintuitivní důsledky (v jeho případě takovým důsledkem bylo gravitační působení na dálku, které se rozhodl akceptovat, jakkoli s ním byl intelektuálně nespokojen).