Po útoku toto zpravodajské vakuum, umocněné hlubokým pocitem selhání, ponížení a sebekritiky, ustoupilo zběsilému pátrání po každém kousku informací. A. je jedním ze čtyř vojáků ze zpravodajských a dronových jednotek, kteří hovořili s deníkem Haaretz o změnách, jejichž byli svědky: o rychlém uvolnění kritérií pro zařazení někoho do kategorie „teroristy“, o prudké změně přístupu k proporcionalitě a použití těžké munice a o podstatném uvolnění pravidel upravujících zabíjení nezúčastněných civilistů jako „vedlejších ztrát“ při útocích.

Až do 7. října se politika útoků IDF a dalších bezpečnostních složek řídila převážně mezinárodním válečným právem, především zásadou proporcionality, a souběžně s tím i neustálou snahou minimalizovat škody na civilním obyvatelstvu. Tento přístup se odrážel v přísných postupech a obzvláště složitých schvalovacích procesech pro cílené zabíjení v hustě osídlených oblastech.

Výstižný příklad se odehrál v září 2003, kdy Avi Dichter, dnes poslanec za Likud, stál v čele bezpečnostní služby Šin Bet. Cenná zpravodajská informace odhalila, že se celé vedení Hamásu, včetně Ahmeda Jásína, Mohammeda Deifa a Ismáíla Haníje, tajně scházelo v nejvyšším patře budovy v Gaze. Původní plán svrhnout těžkou bombu byl na poslední chvíli opuštěn z obavy o civilisty v nižších patrech. Místo toho byla použita menší, čtvrt tunová bomba. Snížená výbušná síla nestačila k zničení budovy a klíčoví vůdci Hamásu přežili.

Z výpovědí vojáků vyplývá, že od 7. října 2023 se v boji uplatňoval zcela odlišný přístup, v jehož rámci i nejméně významný cíl ospravedlňoval civilní oběti. Jejich svědectví naznačuje, že vysoký počet obětí, který armáda označuje za vedlejší škody, nebyl výsledkem ojedinělých nehod či individuálních chyb při identifikaci, ale důsledkem úderové politiky dovedené až na samou hranici možností. Haaretz publikoval podobné výpovědi po celé tři roky války. Tyto postupy, spojené se snahou kompenzovat selhání zpravodajské služby ze 7. října, vedly armádu k tomu, že přivírala oči nad počtem civilních obětí, jaký dosud nezažila.

„Útočili jsme na malou rybu“

Jednou ze změn, kterou vojáci popisují po 7. říjnu, bylo otevření zpravodajského aparátu pro nevycvičený personál.

„Do vojenské rozvědky přicházeli lidé, kteří nepatřili k jednotce, záložníci, kteří nikdy nesloužili v rozvědce, přivedení z nejrůznějších míst,“ říká A. „Seděli v ředitelství pro určení cílů a hledali ty nejbezvýznamnější cíle, ty malý ryby, aby je mohli zabít. Kdokoli, kdo na Facebooku zveřejňoval symboly Hamásu nebo se k Hamásu hlásil, byl označen jako cíl. Někteří byli členy Hamásu, někteří dokonce bojovníky, ale opravdu to byly jen malý ryby.“

D., který sloužil v úderných buňkách – týmech zadního velení, které koordinují údery dronů a jiné letecké údery a fungují jako „oči“ pozemních jednotek – tuto výpověď potvrzuje, když popisuje, jak se měnila kritéria a metody.

„Vždy nám říkali, že ve válce to bude vypadat jinak,“ říká. „Ale tohle bylo něco úplně jiného. Najednou IDF bez rozdílu útočila i na ty nejnižší z nejnižších a všichni zapomněli na šetření municí. Útočili jsme na řidiče Hamásu. Tak daleko to zašlo.“

Opakujícím se tématem ve výpovědích je rozpor mezi významem cíle, rozsahem úderu a počtem civilních obětí, který je považován za přijatelný. Například 31. října 2023 svrhla letadla izraelského letectva těžké bomby na rozsáhlý areál v uprchlickém táboře Džabalja. Cílem byl Ibrahim Biari, velitel centrálního praporu Hamásu v Džabalyji.

Prohlášení mluvčího IDF z toho večera uvádělo, že Biari byl jedním z vůdců útoku ze 7. října a řídil boje v severní Gaze. Uvádělo se v něm, že spolu s ním bylo zabito „mnoho teroristů z Hamásu“. Prohlášení také uvádělo, že úder způsobil zhroucení podzemní infrastruktury a okolních budov, a zopakovalo výzvu armády, aby se obyvatelé přesunuli na jih „kvůli své bezpečnosti“.

Vojáci zapojení do zpravodajské práce, která úderu předcházela, však nabízejí zcela odlišný pohled. Popisují nejen to, na koho byl úder zaměřen, ale i to, co členové úderných jednotek věděli v okamžicích těsně před dopadem bomb.

„Věděli jsme, že Biari je pod zemí, pod několika velkými budovami, ale nedokázali jsme přesně určit, pod kterou z nich se nachází,“ říká D. „Vybrali tedy několik budov, které byly stále obydlené, a rozhodli se zbourat všechny budovy nad tunelem, ve kterém se nacházel. Nezahájili jsme evakuaci, protože bylo důležité ho zabít, než stihne uprchnout.“

Podle A., který se na misi rovněž podílel, si členové úderné buňky uvědomovali, že by mohlo dojít k zranění mimořádně velkého počtu civilistů. Výpočty vojenské rozvědky ohledně potenciálních vedlejších škod odhadovaly tento počet na zhruba 250 až 300 lidí, a proto bylo rozhodnutí předloženo přímo náčelníkovi generálního štábu ke schválení. Izraelské obranné síly (IDF) naopak uvádějí, že jejich odhad vedlejších škod činil kolem 100 lidí. Vojáci tvrdí, že nakonec bylo zabito mnohem více lidí.

A. uvádí, že po útoku bylo provedeno vyhodnocení škod, aby se zjistilo, co se na místě stalo.

„Mimo jiné jsme se spoléhali na údaje od Hamásu, které jsme považovali za relativně věrohodné, i když nebyly stoprocentně přesné,“ říká. „Postupem času jsme si uvědomili, že počet obětí se pohyboval kolem 250. Pamatuji si, jak mě ohromilo, že jsme zničili několik hustě obydlených budov, zabili a zranili stovky lidí, jen abychom zabili velitele praporu, o kterém jsme ještě před pár týdny ani neměli shromažďovat zpravodajské informace.“

IDF v reakci uvedla, že úder „byl několikrát vrácen k přeplánování, aby se snížilo předpokládané poškození civilistů, které nebylo v řádu stovek. Po úderu se tvrdilo, že škody překročily předběžný odhad.“ Dále dodala, že její vyšetřování odhalilo tunely, o nichž armáda nevěděla, což způsobilo zřícení dalších budov.

A., voják zpravodajské služby

„Nemůžete schvalovat potenciální zabití 300 civilistů kvůli veliteli praporu [s odkazem na atentát na Biariho] nebo zabití 20 civilistů za každého řidiče kamionu Hamásu a přitom veřejnosti tvrdit, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom zabránili ublížení nevinným lidem,“ říká Nadav Weiman, výkonný ředitel organizace Breaking the Silence.

Izraelská organizace veteránů shromažďuje a zveřejňuje výpovědi vojáků o vojenském chování na Západním břehu a v Gaze. Několik vojáků, s nimiž byl pro tento článek proveden rozhovor, jí poskytlo svědectví.

„Je na čase, aby lidé, kteří ty rozkazy sepsali, převzali odpovědnost, místo aby se snažili hodit lvu vojáky, kteří statečně řekli veřejnosti pravdu o tom, jak jsme bojovali,“ říká Weiman.

D. popisuje intenzivní tlak z terénu. Biari, jak říká, v té době velel silám bojujícím proti izraelským vojákům a jeho zabití bylo považováno za naléhavé bezpečnostní opatření.

„Nedařilo se nám získat žádné další zpravodajské informace, které by nám pomohly určit jeho přesnou polohu. Řekli nám: ‚Právě teď zabíjí vojáky. Musíme na něj zaútočit,‘ a to z obavy o jednotky v terénu, a nakonec byl útok schválen,“ říká. „Opravdu ho chtěli zabít.“

Podle D. nikdo nezpochybňoval, zda operační odůvodnění zabití velitele Hamásu ospravedlňovalo ublížení tolika civilistům při tomto konkrétním útoku. Jeho dilema, stejně jako dilema všech svědků, kteří hovořili s deníkem Haaretz, je širší: výjimečná schválení a masivní krveprolití se zřejmě staly rutinou, součástí systému, který již nevyvolává žádné otázky.

„Nemohu říct, že by mi zrovna tento konkrétní úder tak moc ležel v hlavě,“ přiznává. „Mnohem těžší pro mě je ten systém, kdy se úder střídá za úderem, přičemž vedlejší škody dosahují desítek, někdy i stovek lidí. Být součástí takového systému mi vadí víc než účast na jakémkoli konkrétním úderu.“

Dalším příkladem zmíněným ve výpovědích je atentát na Aliho Qadiho, velitele roty v elitní komando jednotce Nukhba hnutí Hamás, kterého IDF identifikovala jako jednoho z vůdců vražedného útoku ze 7. října na hraničním přechodu Erez. Pro vojáky v úderných buňkách jeho případ ilustroval dramatickou změnu uvnitř armády.

Před 7. říjnem varoval voják zpravodajské služby v Gázské divizi, že se Qadi, stejně jako ostatní členové Nukhby, chová neobvykle, ale zpravodajský důstojník divize toto varování ignoroval. Poté, několik dní po začátku války, se Qadi stal vysoce prioritním cílem a proti němu byl spuštěn mimořádně silný úder.

„Byl doma se svou rodinou a oni se rozhodli ho zabít,“ říká A. „ IDF spěšně oznámila, že byl zneškodněn a jak důležitý byl, ale Qadi byl ve skutečnosti jediný, kdo úder přežil. Nikdo z těch, kteří zahynuli, neměl s cílem nic společného. On sám byl zabit až později.“

Jiný zdroj tehdy sdělil deníku Haaretz, že na rozdíl od oficiálního prohlášení mluvčího IDF Qadi tento úder přežil a byl zabit až později.

„Vedlejší škody“, v hebrejštině známé pod zkratkou NAZA, se v posledních týdnech staly v Izraeli běžným pojmem kvůli kontroverzi kolem filmu NAZA. Nejedná se však o abstraktní pojem. Ve vojenské terminologii se tím rozumí odhad počtu neviných civilistů, kteří by mohli být při útoku zraněni, což je klíčový faktor při schvalování cíle.

Podle operátorů dronů, kteří během války hovořili s deníkem Haaretz, byla politika úderů v jednotkách dronů Zik rozdělena do tří hlavních úrovní. První, „omezená“ úroveň, povolovala údery pouze v reakci na přímou a bezprostřední hrozbu pro vojáky. Druhá, „omezená“ úroveň, povolovala také údery na osoby poskytující pomoc, zpravodajský personál a hlídky. Třetí, „rozšířená“ úroveň, povolovala údery na kohokoli, kdo byl považován za spojeného s hnutím Hamás, ať už v současnosti, nebo v minulosti.

Armáda také definovala úrovně povolených vedlejších škod bez nutnosti výjimečného schválení. „Minimální vedlejší škody“ znamenaly žádné oběti mezi lidmi v blízkosti cíle. Úroveň 1 povolovala až pět neúčastnících se obětí; úroveň 2 až 10; úroveň 3 až 20; a úroveň 4 až 40.

Podle B., který během celé války sloužil v jednotkách ovládajících bezpilotní letouny, byla od samého počátku výchozí volbou rozšířená úroveň a úroveň vedlejších škod 3. Jinými slovy, údery, které mohly ohrozit 20 civilistů, nevyžadovaly schválení od vyššího důstojníka mimo útočnou buňku. Údery překračující tuto hranici byly klasifikovány jako výjimečné a rozhodnutí o nich byla předkládána generálmajorům a náčelníkovi generálního štábu.

Poté, co koncem října 2023 začala pozemní ofenzíva v Gaze, se dilemata uvnitř úderných buněk ještě více vyhrotila. Od zpravodajských pracovníků se vyžadovalo, aby pro postupující jednotky vytvořili „sterilní zónu“ identifikováním „taktických cílů“: potenciálních hrozeb pro jednotky nebo překážek v boji, na které upozorňovaly manévrující brigády a divize v reálném čase nebo v rámci svých plánů postupu.

C., voják zpravodajské služby, uvádí, že několik měsíců po zahájení pozemní ofenzívy dostala jeho úderná buňka rozkaz připravit vstupní zónu do města Gaza pro postupující divizi. Několik výškových budov v této oblasti bylo považováno za hrozbu pro vojáky. Zpravodajská analýza dospěla k závěru, že přibližně 25 procent obyvatel se pravděpodobně stále nacházelo ve svých domovech.

„Provedli jsme výpočet a dospěli jsme k číslu 1 000 lidí. Ale neschválili vedlejší ztráty v počtu 1 000. Schválili pouze zahájení útoku a umožnění obyvatelům uprchnout během probíhající operace. A to navzdory našemu vědomí, že se tam nacházelo velké množství lidí, zhruba v tom počtu,“ říká.

„Když jsme se pokusili zeptat na civilisty, kteří tam stále byli, a zda je to rozumné, bylo nám řečeno, že se jedná o ‚taktické cíle‘ pro jednotky v terénu. Nemohl jsem to pochopit ani uvěřit, že mluvíme o takových číslech.“

C. nicméně zdůrazňuje i druhou stranu operační rovnice. Vojáci se podle jeho slov vydávali do hustě osídlené městské oblasti plné nástražných min a čekání na schválení cílů se stalo úzkým hrdlem, které přímo ohrožovalo jejich životy.

„Čím hlouběji jsme se dostávali do pozemní ofenzívy, tím větší byl časový tlak,“ říká. „Jednotka, která se chtěla přesunout, mohla na schválení úderu čekat dlouho, takže v raných fázích jsme útočili i tehdy, když evakuace ještě nebyla dokončena. Ochrana vojáků měla přednost, což je pochopitelné, ale ta čísla neustále rostla a stala se nepřiměřená.“

Nemůžete říkat „lupiči“

Vojáci ve svých výpovědích také popisují, jak se operační pokyny proměnily v rigidní pravidla, která vedla k téměř automatickým úderům a zároveň ponechávala značný prostor pro chyby. V bojových zónách například přítomnost jakéhokoli dospělého muže v okruhu několika set metrů od izraelských vojáků spustila přípravy na úder. Pokud přišlo schválení, úder se provedl.

Obecně platilo, že kdokoli, kdo se přiblížil na vzdálenost do 300 metrů od vojáků, byl považován za hrozbu a stal se terčem útoku – a to v rámci bezpečnostního opatření, jehož cílem bylo zabránit teroristům v útoku na vojáky. Schopnost rozeznat detaily ze vzduchu je však mnohem omezenější, než by se mohlo zdát.

„Když zahlédnete postavu, může být opravdu těžké rozpoznat, zda jde o šedesátiletého muže, nebo dvanáctiletého chlapce,“ vysvětluje B., který sloužil v jednotkách ovládajících bezpilotní letouny.

Podobná pravidla se později upevnila poté, co se IDF usadila podél koridoru Netzarim, pruhu země táhnoucího se z východu na západ přes Gazu, který armáda během války vyčistila, aby oddělila sever území od zbytku pásma. Tam dostaly jednotky rozkaz střílet na každého Palestince, který překročil určitou linii, i když na zemi nebyla nijak vyznačena.

Jak se životní podmínky v Gaze zhoršovaly, Palestinci začali vstupovat do opuštěných domů nebo budov poškozených při útocích, aby si odnesli deky, postele, židle a jídlo. Jednotky IDF je označovaly za „lupiče“. Podle dotazovaných však armáda také považovala každého, kdo vstoupil do budovy v bojové zóně, za potenciální hrozbu, která by mohla umístit výbušné zařízení nebo shromažďovat informace o vojácích. Tito obyvatelé byli proto označeni k útoku.

„Víme, že jsme během války zabili nevinné civilisty. To se stává. Ale v tomto případě jste viděli otce na zahradě, jak své děti myje hadicí, jen pár vteřin před výstřelem. Měl jsem pocit, že jsme dosáhli morální hranice.“

B., voják v jednotkách ovládajících drony

Během války deník Haaretz informoval, že někteří Palestinci se vrátili do svých domovů nebo v nich zůstali, aby ochránili svůj majetek před rabováním, čímž se vystavili riziku útoku.

Tato otázka vyvolala v útočných buňkách bouřlivé diskuse a dostala se až k velitelům jednotek, když vojáci a operátoři dronů vyjádřili morální výhrady. Podle jedné výpovědi velitel jednotky řekl vojákům, kteří zpochybňovali tuto politiku, že s každou takovou osobou je třeba zacházet jako s teroristou. Také pohrozil, že odvolá každého, kdo bude i nadále používat termín „lupiči“ nebo zpochybňovat jejich zařazení mezi „cíle“.

Tyto pochybnosti často vyvolávaly v reálném čase napětí mezi jednotkami v terénu a údernými buňkami, které v některých případech odmítly provést údery proti osobám klasifikovaným jako rabovači.

Nejzávažnější zlom popsaný ve svědectvích nastal, když se vyjednávání o další fázi příměří zastavila a Izrael v březnu 2025 obnovil boj v plném rozsahu, načež v květnu následovala operace Gideon’s Chariots.

U některých dotazovaných návrat do boje bez jasného strategického cíle vážně podkopal jejich víru v misi. Smysl pro poslání, který je poháněl v prvních dnech války, ustoupil frustraci, když si uvědomili, že stále schvalují údery, které zničily desítky civilistů, jen aby zasáhli okrajové cíle.

V jednotkách s drony byly důsledky těchto úderů obzvláště hmatatelné a bezprostřední. B. popisuje případ, kdy jeho posádka dostala rozkaz zasáhnout nízkopostaveného člena, který se podílel na útoku ze 7. října. Přípravy na úder byly podle jeho slov již v pokročilé fázi, když vojáci cíl lokalizovali.

„Viděli jsme toho teroristu, jak stojí na zahradě se svou rodinou,“ vzpomíná. „Bylo pro mě těžké provést úder, když tam byla jeho rodina, ale někteří lidé si stále mysleli, že bychom ho měli zabít.“

Po hádce v operační buňce byl úder podle jeho slov na poslední chvíli zrušen.

„Víme, že jsme během války zabili nevinné civilisty. To se stává,“ dodává a snaží se vysvětlit svůj osobní zlomový bod. „Ale v tomto případě jste viděli otce v zahradě s dětmi, jen pár vteřin před výstřelem. To na mě zapůsobilo mnohem víc. Měl jsem pocit, že se blížíme k morální hranici.“

Reakce mluvčího IDF

„Tvrzení, že IDF předem schválila útok, při kterém se očekávalo zabití stovek nevinných civilistů, je nepravdivé a zcela bezdůvodné. Během celé války v Gaze nedošlo k jedinému takovému úderu, ani nebylo vzneseno žádné závažné tvrzení, že by úder provedený IDF způsobil stovky úmrtí.

„Úder z 31. října 2023 byl zaměřen na velitelské a řídící centrum, které teroristická organizace Hamás umístila v obydlené oblasti Jabalya. Pracovala v něm skupina vojenských operativců, včetně Ibrahima Biariho, velitele praporu v vojenském křídle, který řídil boje v Izraeli a již dříve sehrál významnou roli při plánování a provedení útoku ze 7. října. Očekávaná vojenská výhoda tohoto úderu byla značná. Úder byl nicméně několikrát vrácen k přeplánování, aby se zmenšila jeho dopadová oblast a snížilo se očekávané poškození civilistů, které nakonec nedosáhlo stovek.

„Po úderu se objevily zprávy, které izraelské obranné síly (IDF) nezávisle neověřily, a které tvrdily, že škody překročily jejich předběžný odhad. Letectvo úder okamžitě prošetřilo a byly provedeny další vyšetřování. Zjištění zpětně potvrdila, částečně na základě dalších zpravodajských informací, že hnutí Hamás v této oblasti vykopalo četné podzemní chodby, o nichž IDF nevěděla, a které způsobily neočekávané zřícení budov.

„Proces plánování a schvalování úderů IDF je strukturovaný a skládá se z několika fází, do nichž jsou zapojeni specialisté na zbraně a pracovníci zpravodajských, právních, operačních a dalších útvarů. Není jasné, kdo reportérovi sdělil, že se takový počet obětí předpokládal, jaké byly jejich role nebo jaké osobní znalosti o této záležitosti měli.

„Jejich omyl může pramenit z toho, že v raných fázích procesu znali nebo slyšeli o obecných odhadech počtu obyvatel v dané oblasti, aniž by se podíleli na mnoha následných fázích, jejichž cílem bylo výrazně omezit rozsah úderu a jeho dopadovou zónu. Během plánování úderů se často zaměřují na konkrétní části cíle, upravují se zbraně či načasování a přijímají se aktualizované informace o evakuaci civilistů v návaznosti na varování vydaná IDF. Je také možné, že tito lidé šířili dohady či fámy o záležitostech, do nichž osobně nebyli zapojeni. V každém případě je toto tvrzení nepodložené.

„Pokud jde o tvrzení, že byla kritéria uvolněna, nikdy nebylo uděleno automatické předběžné schválení k útokům na různé kategorie operativců na základě předem stanoveného počtu civilistů, kteří by utrpěli újmu. U každého úderu je velitel, který jej schvaluje, povinen individuálně posoudit, zda lze očekávat, že bude v souladu s mezinárodním humanitárním právem. To znamená posoudit, zda by očekávané ztráty na životech civilistů, zranění civilistů a škody na civilních objektech byly nepřiměřené ve vztahu ke konkrétní a přímé vojenské výhodě, kterou se od úderu očekává. Tato povinnost se od vypuknutí války nezměnila a byla dále zdůrazněna v pokynech vydaných hned od jejího začátku.“

Zdroj v angličtině ZDE 

Vytisknout