Řekněme nahlas: DOST bylo srandy!

26. 8. 2011 / Jakub Wolf

čas čtení 6 minut

Boj s -ismy nekončí, ač se snad zdálo že by mohl skončit spolu s dekádou havlismu. Nikoliv. Po vykořenění tohoto nešvaru jeho jasným pojmenováním bylo třeba postoupit dále a čelit novému nebezpečí, NGOismu. Ani dekádou druhého odboje proti -ismům, dekádou odporu vůči plánům NGOistů, věc trvalého zápasu s -ismy neskončila. Naopak.

Vstoupili jsme do věku ohrožení naší svobody býti co možná stejní jako někdo jiný a našeho práva silnějšího ze strany homosexualistů.

Nakonec, nejsme dnešní a všichni tak nějak dobře víme, že jmenované více méně či po jistou dobu protistátní nebo alespoň rozhodně protinárodní a nadnárodní, bruselským synodem podněcované skupiny se ostatně neštítí ani multikulturalismu a pochlebování nemakačenkistům.

Přes in memoriam ceněné hrdinství nemnohých, jež postříleli, co se hýbalo, přes další velké vzmachy našeho národa, likvidaci ekologistického porostu a záchranu modré, nikoliv zelené sjezdovky se stále najdou tací, kterým naše nové pořádky nevoní, další -isté. Těží z nevyvážené diskuse a vytěsňování opačných názorů na kraj politického spektra.

Tak například, vláčejí veškerým světovým, především menšinovým, tiskem antisemitismus, ale o semitismu taktně mlčí. Takto účelově vybíraná fakta mají zastřít věcný problém a oddálit jeho případné konečné řešení. V nastalé atmosféře pak pomalu každý, kdo si dovolí veřejně říct, že zkrátka nemá rád Židy, aby byl hned za nějakého fašouna. Třebas je to občan pilný.

V zájmu takového člověka a jeho rodiny je třeba nejen stavět se rozhodně na odpor všem možným -istům, co jsme jich dokázali vymyslet doposud, ale i odhalovat -isty nových, často ještě zákeřnějších podob.

Mezi nimi nemůžeme opominout skupinu o zvláštní celospolečenské nebezpečnosti, srandisty. Ač jde o malou menšinu, vypadá to, jako by tito lidé měli potřebu neustále upozorňovat na svoji odlišnost a strhávat pozornost ve společnosti ke své vlastní, z hlediska národního života jako celku ve skutečnosti okrajové věci.

Agresivní srandisté nakonec v západních zemích jako je třeba Nizozemsko a další, kde je svoboda projevu ctěna až k vlastní újmě, docílili stavu, kdy se normální člověk má pomalu stydět za to, že s ním není sranda.

Nuda není něco, za co se stydět, a jednou je zapotřebí říci to nahlas. Tak jako srandisté zcela otevřeně propagují své postoje ve společnosti jinak většinově nudné, a dokonce se organizují, scházejí se na veřejnosti a kolikrát zkoušejí tu svoji srandu i na někoho, kdo s nimi nemá a nechce mít nic společného, měli by se snad, například za podpory církve či alespoň jejích společensky angažovaných vrcholných představitelů a těch pravých hodnotově neutrálních politických uskupení vytěsňovaných na okraj politického spektra, propagovat, organizovat a scházet i normální nudní lidé.

Je nejvyšší čas upozornit na nebezpečí, které ničím na veřejnosti neomezovaní srandisté většinové společnosti představují, a to právě s ohledem na úhelný kámen hodnot normálního nudného člověka, rodinu.

Již ve věku adolescence je příslušník normální většiny vystaven v této souvislosti společenskému tlaku. Všechny holky totiž pálí za srandistama. Tento neúnosný tlak často může vést k situaci, kdy se dotyčný podřídí a začne si s neseriózním chováním sám. Pokud se nepodvolí a uhájí si svou identitu, bývá nezřídka ohrožena sama možnost, že nějakou rodinu založí.

Také ve věku pozdějším se s touto formou společenské diskriminace naruby setkáváme zcela běžně. Nejen, že nudný člověk, k tomu neuvěřitelný blb, se nejspíše musí stát rovnou vrcholným ústavním činitelem, aby mohl klofnout nějakou ucházející kost, natož aby si pořídil milenku nebo dvě, jak se na muže určitého věku patří, protože co má obličej na svém místě, na to už je pověšený nějaký ten vtipálek.

Srandisté se totiž nezřídka, až na několik výjimek, nevyhýbají ani ženám vdaným a zřejmě tak přispívají naší již bez toho značné rozvodovosti.

V neposlední řadě je třeba upozornit na nebezpečí pronikání srandistů do politiky prostřednictvím různých nátlakových organizací. Není únosné, aby byly v demokratickém státě takto prosazovány zájmy menšiny vysloveně na úkor většiny. Pokud by se například organizovaným vtipálkům podařilo na kadidátkách jedné nebo několika různých stran proniknout do parlamentu v dostatečném počtu, mohli by ze srandy někoho zvolit třeba i prezidentem. Koho by takový prezident reprezentoval? Pro odpověď není třeba pojídat vtipné kaše.

Nepochybně by se totiž okamžitě obklopil dalšími za každou cenu originálními příslušníky své menšiny a začal by si z nás všech dělat srandu, jak by to jen šlo. Ústava, pro smích. Evropa, pro smích. Světová katastrofa, srandička. Světová krize, jakbysmet. K popukání.

Následkem takového jednání by patrně nakonec přestalo být i v mezinárodním prostředí jasné, jestli si z nich děláme srandu a nebo jsme naopak my pro srandu všem ostatním. Je tohle opravdu to, co chceme? Jistě nikoliv. Se vší vážností proto usilujme o vyváženou diskusi na toto téma. Protože dosud bylo slyšet jenom jednu stranu, řekněme nahlas: DOST bylo srandy!

0
Vytisknout
8599

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2011