Quo vadis, homo sapiens

25. 8. 2011 / Miloš Pick

čas čtení 29 minut

Po více než dvaceti letech převratných změn u nás i ve světě nadešel čas se ohlédnout, odkud a kam kráčíme (Pick/2011).

An English translation of this article is in CLICK HERE

Co zbylo z  Listopadu?

Milióny lidí na našich náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem - jen tři procenta, zatímco čtyřicet procent se socialismem a padesát se třetí cestou - jak tehdy ukázal průzkum veřejného mínění (ÚVVM/1989). Ani v tom se tedy nevzdali potlačených nadějí. Zápas o tyto cíle se uskutečňoval především střetem dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo.

Na jedné straně stál Václav Klaus a jeho tým se scénářem šokového obnovení kapitalismu, který převážně vycházel z Washingtonského konsensu, doktríny, dohodnuté Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou s ministerstvem financí USA. Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Uvedený liberalizační šok ochraňoval nedostatečně vyspělou ekonomiku jen politikou levné práce, založenou na nízkém kursu měny a byl všude hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Ta slibovala lidové vlastnictví kapitálu, ale ve skutečnosti je otevřela spekulantům, zejména zahraničním. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky.

Na druhé straně vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické reformy, složený hlavně z nás "osmašedesátníků", ale poučených dalším světovým vývojem. Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost -- v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci. V liberalizaci zahraničního obchodu navrhoval přechodné řešení s využitím dvou kurzů koruny -- regulovaného a volného. To se osvědčilo i za úspěšné sociálně tržní Erhardtovy reformy v poválečném Německu. Postupné privatizaci velkých podniků navrhoval předřadit jejich komercionalizaci odříznutím od veřejných rozpočtů. A využít pak širokou škálu metod privatizace včetně spoluúčasti zaměstnanců. Podstata sporu však nebyla jen v cestě, ale v jejím cíli, zda kapitalismus či sociálně tržní ekonomika. Do roka a do dne zvítězila "Washingtonská léčba" v Klausově podání a byla - v září devadesátého roku - přijata Federálním parlamentem. Dnes sklízíme její výsledky.

Washingtonská doktrina byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v tzv. postkomunistických zemích. Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomik -- v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás (podle nezveřejněných údajů statistického úřadu) až asi o 30 procent. V národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje.

Přechodný pokles ekonomiky byl i u nás sice již překonán, ale vyspělému jádru - patnáctce vyspělých zemí - Evropské unie jsme se výrazněji nepřiblížili. Po více než dvaceti letech nadále máme jen kolem 70 procent jeho ekonomické úrovně. Podle průzkumu (CVVM/2009) jen polovina obyvatel si zvýšila životní úroveň, ale jen pětina výrazně -- to jsou vítězové této éry. Vážnější jsou dlouhodobé důsledky -- i my jsme se dostali na dráhu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy a i to je již ohroženo. Zahraniční kapitál přitom odčerpává již přes 5 procent hrubého domácího produktu repatriací zisku kromě toho, co prostřednictvím vnitrokoncernových cen odčerpává skrytě. To setrvale neunese žádná ekonomika. Po více než dvaceti letech i největší optimisté zírají, co se u nás děje. Morální pokleslost je hlubší, než před listopadem. Kde dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu pro své využití, dnes se tunelují celé podniky a stovky miliard. Natož si můžeme jenom nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy lidé dávali své šperky na zlatý poklad republiky a v srpnu šedesát osm dokonce ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestávají loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života, "modernizuje" i Masaryka a platí: nebát se a krást - po promarnění ochoty lidí k obětem, kterou vyjadřovali v listopadu.

Polistopadoví hlavní političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu - triumvirát Čalfa, Havel, Klaus, se k tomu přihlásili až nedávno, ale tehdy se neodvážili o něm mluvit otevřeně a snažili se ho "propašovat" pod názvem "čistě" tržní ekonomiky proti vůli uvedené většiny lidí, přestože jim slibovali svobodu. O obnovení kapitalismu nebylo v devadesátém roce rozhodnuto svobodnými volbami, ale až po nich parlamentem, který k tomu neměl mandát voličů. Volební program Občanského fóra nic takového neobsahoval.

Uvedení představitelé zvolili ze svého hlediska i velmi racionální postup. S předlistopadovými vládci po listopadu již o moc zápasit nemuseli, tu oni nechali ležet na ulici. Tak měli, obdobně jako oni, hlavní starost, nepustit k tomu osmašedesátníky a hanobit třetí cestu Pražského jara, založenou na souhře státu a trhu ve svobodné společnosti. Kouzlem nechtěného navázali v tom spíše na potlačení této cesty. Možná by bylo přiměřenější, hodnotit tento vývoj spíše k srpnovým než listopadovým výročím.

Zase rozhodly především zahraniční vlivy, byť bez tanků, nenásilně, vznešenými slovy a v glazé rukavičkách. Kdo čím zachází, tím schází. Jaký div že uvedený průzkum sice ukazuje, že převážná většina - 60- 70 procent lidí - pociťuje ve srovnání s minulým režimem větší možnost svobodně žít a otevřeně říkat své názory, ale jen méně než třetina větší možnost ovlivňovat politický život. Potvrzují tak charakteristiku profesora Bělohradského, že dříve se nesmělo nic říci, zatímco teď všechno, ale nikdo toho nedbá. A velká část voličů o tom ani neví, smět říci ještě zdaleka neznamená, mít možnost publikovat. Máme kapitalismus, který jsme nechtěli a to bez svobody, kterou jsme chtěli. "Nekřivděme" však uvedeným "otcům" našeho obnoveného kapitalismu, není to jen u nás. Omezená svoboda je přirozeným důsledkem soudobého globálního kapitalismu a jeho divoké, neregulované formy. Vyjádřil to i Günther Grass: "Demokracie zdegenerovala na vyprázdněný volební rituál". Za zády volených parlamentů a vlád vládne světu několik stovek nadnárodních společností. Co tedy zbylo ze svobody, po které isme volali? "Zimmer frei, jak mne tehdy všude praštilo do očí, když jsem byl poprvé po dvaceti letech v Praze", odpovídá z USA můj přítel Jirka Hochman, historik, (emeritní profesor University státu OHIO).

Globální krize neskončila

V posledních dekádách se protnuly hlavní dlouhodobé tendence světového vývoje.

Od sedmdesátých let minulého století postupné potlačení předchozích poválečných reforem vyústilo do restaurace extrémně deregulovaného kapitalismu a jeho globální, neokoloniální expanze (Washingtonský konsensus). Tento vývoj vedl k extrémní polarizaci příjmů i bohatství a bídy: v USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu národních příjmů a 40procent bohatství (Stiglitz/2011), zatímco v nejchudších zemích v důsledku extrémní chudoby umírá ročně 15-20 miliónu lidí (World Health Organisation/2004, Hrubec/2008). Současně i k odčerpávání extenzivních zdrojů dalšího udržitelného rozvoje - zejména k nadměrnému odčerpávání vzácných přírodních zdrojů a k devastaci životního prostředí: Kapitál vykořisťuje nejen práci, ale v rostoucí míře i přírodu, a to v až do genocidních měřítek.

Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích, 40 procent v EU 15 a 50 procent ve Skandinávii. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění podle neoliberálních receptů zastavily a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí.

Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu - počínaje Thatcherovou a konče Blairem a Schrödrem - bylo však jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami - závody v "odstrojování" sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci.

Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale také a především ohrožuje i konkurenceschopnost - a tím i životaschopnost - sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na sociální soudržnosti (zdravotní a sociální ochranu) a zejména na znalostech (vytváří sociální síto v přístupu mozků ke vzdělávání). Na druhé straně bohaté země - včetně EU - nejdříve vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých - tzv. konkurenceschopných - kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat. Řečeno jinak, Marxovým jazykem: globální kapitalismus přenesl těžisko vykořisťování práce do chudých zemí a vytváří si tím mocnějšího hrobaře. Takto deformované kurzy měn jsou zbaveny své rovnováhotvorné úlohy a rozpolcují světový obchod na země, které v něm dosahují přebytku a země, které v něm mají schodek.

Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí - počínaje USA - dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny, které ji oslabují.

Byla to tedy prvotně - na rozdíl od Velké krize třicátých let - nikoli krize z "nadvýroby", z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z "podvýroby": domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.

Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti růstem produktivity není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. "interní devalvaci" - o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je nejen sociálně bolestné, ale především ekonomicky málo účinné. Tlumení daní a mezd bez růstu produktivity jen málo snižuje náklady.

Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě (Reich/2011). Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých -- a v rostoucí míře i středních - vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace. Důsledkem potom byla - obdobně jako za krize třicátých let -- i krize z nadvýroby, byť specifická, částečně odložená. Poptávka i výroba sice ještě rostly, ale na dluh, který vytvářel neudržitelnou bublinu. To bylo "druhé patro" krize. Bushova politika v USA je symbolickým vzorem.

Uvedené škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si totiž vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností - umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů - jež vyústilo ve splasknutí bubliny a finanční krizi, počínaje kolapsem rozhodujících bank. Vzhledem k rozhodující úloze finančního kapitálu v soudobém finančním kapitalismu, kde objem finančních operací již asi sedmdesátinásobně převyšuje světový hrubý domácí produkt, to krizi dále eskalovalo a vyvolalo propad reálné ekonomiky - poptávky i výroby. Tím vzniklo další, "třetí patro" krize. Tradiční protikrizové injekce veřejné poptávky do nekonkurenceschopné ekonomiky - jako do děravé nádoby - spíše nasávají další dovozy než přispívají k obnovení růstu. Oslabení růstu i míry zdanění podřezává příjmy veřejných rozpočtů, jejichž výdaje se naopak zvyšují sanací bank i uvedenými poptávkovými injekcemi. Zadlužení se tak přelévá do veřejných rozpočtů. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů -- to bylo "čtvrté patro" krize jako vrchol této krizové spirály.

Dosavadní postupy převážně jen tlumí tyto koncové důsledky, zadluženost veřejných rozpočtů a nevedou k překonávání prvotních příčin - nedostatečné konkurenceschopnosti.

V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ,počínaje zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké.

V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází "Jihu" eurozóny - konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro "Jih" eurozóny je však tvrdé a ten svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje "interní devalvací" s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny - překonání nekonkurenceschopnosti "Jihu" (a to ani v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura) - ale především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. To může spíš přinášet bankroty než východiska. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU.

Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Protože oba hlavní aktéři nemění své protichůdné politiky, může to vyvolat další kolo globální krize, jehož epicentrem by patrně mohly být nejen USA, ale zejména i EU, počínaje "Jihem" (Pick/2010/b).

Začíná se již roztáčet? Jeho překonání bude těžší než prvního kola, protože v nekonkurenceschopných a předlužených ekonomikách škrcení poptávky prohlubuje hrozbu jejich propadu i bankrotu, zatímco přilévání poptávky nasává spíše jejich dovozy než růst a "munice tohoto přilévání je do značné míry vystřílena". Dokáží alespoň uvedená epicentra přejít od hašení důsledků k překonávání příčin?

Nové rozdělení světa

Rozdělení světa mezi hlavní mocnosti a jejich seskupení má nejen vlastní stránku mocenskou (ovlivnění světa či jeho částí) a ekonomickou (ovládnutí zejména přírodních zdrojů a trhů), ale i společenskou, pokud tyto mocnosti i navenek prosazují svůj společenský systém, třeba i jako nástroj k prosazení uvedených prvotních cílů.

Při ohlédnutí do minulosti lze patrně nacismus a jím vyvolanou agresi za druhé světové války považovat za nejhlubší kontrarevoluci lidských dějin nebo alespoň kapitalistické éry. Je tomu tak jak pokud jde o jeho programové cíle -- světová nadvláda otrokářského kapitalismu panské rasy, tak pokud jde o genocidní metody její diktatury i totální války.

Proto jeho porážku lze považovat za největší osvobozeneckou revoluci lidských dějin bez ohledu na to, že žádná z vítězných mocností nebyla neposkvrněným andělem svobody: Sovětský svaz měl diktaturu opřenou o gulagy, Velká Británie a Francie své kolonie a USA rasovou segregaci. Nic z toho však nebylo srovnatelné s nacismem.

Proto rozdělení světa mezi vítězné mocnosti vytvořilo mocenskou základnu osvobozeneckých a společenských reforem, založených na uplatnění alespoň některých prvků dekolonizace, demokratického vládnutí, ale i snah o alespoň částečnou souhru státu a trhu v ekonomické a sociální sféře - na základě varovných zkušeností s krizí třicátých let. Tyto tendence částečně pokračovaly ještě hluboko do éry dvoupolárního světa a studené války mezi oběma seskupeními mocností, a to i v podmínkách jejich vzájemného mocenského zastrašování a utužení vnitropolitických režimů včetně brzdění nebo i potlačování těchto reforem. Ty našly své vyvrcholení na jedné straně v reformním pokusu Pražského jara a na druhé straně v rozvoji evropského, a zejména skandinávského sociálního státu.

Zásadním zvratem proti uvedeným reformním tendencím na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo na jedné straně železné opony potlačení Pražského jara vnějším mocenským zásahem a na druhé straně železné opony potlačení reformních hnutí a restaurace kapitalismu v Latinské Americe na základě Washingtonské doktríny. Nastala éra převažujících antireforem a restaurací.

Tyto retardační společenské tendence nebyly hlásány otevřeně, ale veřejnému mínění skrytě "propašovávány" antislovníkem - antireformy byly vydávány za reformy a šoková restaurace kapitalismu za celkovou transformaci společenského systému. Spolu s tímto zpětným chodem společenského vývoje uvnitř obou mocenských bloků dvoulárního světa pokračoval mocenský zápas mezi nimi rovněž pod ušlechtilými fíkovými listy antislovníku -- jeden prosazoval export svého kapitalistického systému pod hesly svobody, druhý svůj nedemokratický netržní "reálný (ne)socialismus" pod hesly socialismu. Jestřábi na obou pólech si přitom byli bližší, než se navenek jevilo - víc než uvedená svá ideologická šidítka brali vážně své mocenské zájmy na rozdělení světa a na tom se dokázali dohodnout.

Nezbytnou výbavou tohoto zpětného chodu dějin se stalo i jejich přepisování, dehonestující vítězství nad nacismem a označující - shodně s nacisty - sovětský (ne)socialismus za komunismus, vražednější než nacismus. Je symbolizované zejména Černou knihou komunismu (Courtois et al./1998) v rozporu s fakty i novým poznáním: Zatímco počet civilních obětí dvanáctileté nacistické genocidy dosáhl 12 miliónů, obětí sovětského systému bylo 4-5 miliónů (Snyder/2010, Synder/2011). Neměnná je jen stálice: nejtěžší je předvídat minulost (Orwell/2004/str. 248).

Na přelomu devadesátých let však tento zápas prolomil hranice obou bloků - Sovětský svaz byl rozvrácen restaurací kapitalismu na základě Washingtonské doktríny. Dnes již ani exportéři tohoto systému jej nevydávají za svobodnější než pozdní sovětský systém "glasnosti" za Gorbačevovy reformní éry. Především tím však bylo dosaženo revize základních mocenských výsledků druhé světové války, spočívajících v rozdělení Německa i Evropy. Vznikl tím jednopolární svět, ovládaný jedinou supervelmocí, USA. Rozvratem Sovětského svazu i rozparcelováním Jugoslávie a částečnou rehabsburgizací Balkánu bylo již dosaženo i revize základních mocenských výsledků první světové války a trvají tlaky na pokračování tohoto procesu (na revizi důsledků Trianonu). Tato expanze probíhala pokud možno nenásilně - "sametově" nebo "kytičkově". V zemích bývalého Sovětského svazu i celého bloku dokonce převážně vstřícně, protože dlouhodobě zrála potlačováním reforem a odporem proti němu. S jídlem rostla chuť: "...Rusko...pozvolna intergrovat do Evropy, která by..dosahovala až k Uralu a dokonce i dále." (Brezinsky/1997/česky 1999, str.126). Kde to však nešlo po dobrém, bez zaváhání bylo použito násilí -- od Pinochetovy Chile, přes Jugoslávii až po Indonésii.

Které síly za tím stojí? Jednopolární svět či i to, že zdědil protichůdné zájmy zakladatelských zemí a to má v podmínkách kapitalismu pozoruhodnou setrvačnost? Podle medií byli hlavními aktéry zásahu v Jugoslávii Clinton, Albrightová, Blair, Kohl a Genscher -- ten byl údajně iniciátorem. Jak se to vše projeví na stabilitě Evropy a světa v podmínkách pokračující globální krize a přesunu těžiště zájmů USA k novým centrům globálního světa? Na druhé straně se takto vytvořený jednopolární svět smršťuje. Úspěšnými ekonomickými a společenskými reformami v rozvojových zemích, zejména v Asii a v Latinské Americe v čele se zeměmi BRIC, které již samy představují téměř polovinu lidstva a více než čtvrtinu světové ekonomiky, vzniká nové nezávislé centrum světa. Roste mimořádně rychle nejen ekonomicky a technologicky i mocensky, ale v neposlední řadě i jako přitažlivý příklad, následovaný dalšími zeměmi. Jiskra možná přeskočila i do Afriky. Může to být společenský i mocenský základ jiného, nekapitalistického vývoje světa? Rozhodně se však tím rodí vícepolární svět.

Kam a jak dál

Pohled do budoucnosti může být jen skromnější a pokornější než uvedené ohlédnutí. Může být jen dost obecný. Proti teoretikům devatenáctého století máme však výhodu, že známe již mnohé výsledky jejich vizí a snah - prohry i alespoň některé kladné zkušenosti. Pokusme se tedy alespoň o určitou úvahu. Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem může být překonání podstaty tohoto systému -- podle soudobých znalostí možná přechodem ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Pick/2010/a).

Ta by se mohla vyvíjet v globálním měřítku zejména:

Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i kooperaci a potom koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.

Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje, byť v chudých zemích možná až od určitého prahu jejich hmotného blahobytu. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na množství práce, ke zkracování pracovní doby místo k "produkování" nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí. Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně "vykořisťovaným" výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominance největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.

Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně - znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie, ale možná i některých úspěšných rozvojových zemí. Fukijamův "Konec dějin" nenadešel. Možná však začíná konec dějin kapitalismu. Co dál? Nemohu nabízet budoucnost, jen pokus o její hledání. A co my všichni, homo sapiens?

Hlavní prameny

Brezinski Z.: The Grand Chessboard, American Primacy and its Strategic Imperatives,Basic Books, New York, 1997, česky Velká Šachovnice, Mladá fronta,1999

Courtois S., Werth N., Panné J.-L., Paczkowski A., Bartosek K., Margolin J.-L.: Le livre noir du communisme. Crimes,terreur et représsion. Robert Laffont, Paris, 1997

Hrubec, M. et al.: SociáIní politika v éře globalizace. Odstraňování nerovností a konftlikttů, Fi]osofia, Praha, 2008

Orwell G.:Nineteen Eighty-four, Peguin Twentieth Century Classics, London, 2004

Pick M.: Stát blahobytu nebo kapitalismus? Grimmus, druhé vydání, 2011

Pick M.: The Society of Freedom - Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010/a

Pick M.: Is Another Round of the Crisis Imminent? Social Europe, 27/10/2010/b

Reich R.:The Republican Shakedown, Robert Reich's Blog, 24 Febraury 2011

Snyder T.: Bloodland: Europe Between Hitler and Stalin, Basic Books, New York, 2010

Snyder T.: Aparát efektivního zabíjení (Rozhovor s autorem knihy Krvavá země), Literární noviny, 28. 7. 2011

Stiglitz J : Of the 1%, by the 1%, for the 1%, Vanitas, May, 2011

World Health organization: Death by cause, sex and mortality stratum in WHO regions. The World Health Report, 2004

Zkrácené znění tohoto článku bylo publikováno 25. srpna v Literárních novinách.

Autor děkuje za připomínky J. Hochmanovi, J. Kellerovi, O. Krejčímu, J. Křenovi, J. Sereghyové, F. Svátkovi, I. Švihlíkové, J. Taubrovi, O. Turkovi, J. Ungermanovi, R. Vintrové.

0
17910

Diskuse

Obsah vydání | 29. 8. 2011