Věrozvěstové a Jan Hus, v kalendáři hned "vedle sebe"?

4. 7. 2014 / Miloš Dokulil

Nechci ani příliš dumat nad tím, že 5. 7. bychom měli paměťově mít blíže k ortodoxii (která brzy převážila v římské katolictví), zatímco 6. 7. může naopak vypadat jako tvrdošíjně nastavené zrcadlo "římskokatolickému" pojetí spravedlnosti. Přitom se možná zároveň přehlíží, že Jan Hus se cítil být do samotného konce svého života jen oprávcem v rámci římskokatolické víry, za kterou položil svůj život jako mučedník.

Takže nejdříve pár námětů k oběma věrozvěstům. Ne že by také oni neměli své problémy s papežskou stolicí v Římě, když již jednou začali se svou misií v tehdejší Velkomoravské říši. Asi je žádoucí připomenout, že víceméně až do první poloviny 20. století byla ve sféře křesťanského (katolického, ortodoxního i evangelického) vlivu víra zároveň také nemálo "politikum"; měla své znaky občanské sounáležitosti ke státnímu společenství. V Rakosko-Uhersku nebylo možné ucházet se o státní službu, pokud uchazeč nebyl příslušníkem státem uznávané církve. Do první světové války byly církevně svěceny prapory na obou stranách válečně rozdělené Evropy. (Připomeňme si zároveň, jakým politicky sjednocujícím i rozdělujícím činitelem je pro muslimy jejich víra ještě v 21. století!) Jinak řečeno, náboženská víra nebyla a není vždycky jen soukromou věcí jejich vyznavačů.

V římském impériu, počínaje posledním příslušníkem juliánského rodu, císařem Neronem, až po Diokleciána, za něhož došlo k poslednímu státně organizovanému postihu křesťanů, bylo na císařském trůně celkem 51 císařů. Jen deset z nich křesťany během své vlády pronásledovalo (ale je to celá pětina z nich!). Už na počátku 4. století císař Galerius vyhlásil první státní toleranci křesťanů (roku 311). Krátce nato dva císaři-augustové se sešli v Miláně (Mediolanum) a zahájili v nejednom směru dramatičtější toleranci křesťanů; s naléhavou směrnicí zároveň urychleně jim vracet předtím případně zabavené majetky ("restituce" z roku 313; mj. píši o tom ve svém Křesťanství v perspektivě 1700-letého výročí milánského "ediktu"). Když se císař Konstantin jako jeden ze signatářů dopisu z Milána zbavil konečně (vraždou) jako svého posledního konkurenta také původně druhého signatáře tolerančního "ediktu" z roku 313, císaře Licinia (roku 324), svolal vzápětí jednání, z něhož dějiny později učinily "první" ekumenický koncil, ten nikajský ("nicejský"; z r. 325; k sjednocení víry, především ustavením dogmatu o Boží Trojici). Státní církví se křesťanství stalo od roku 380 (hned nato došlo císařem Theodosiem I. ke svolání dalšího koncilu; opět ke sjednocení víry, roku 381).

Nu a zrovna před dvěma lety nebylo možné přehlédnout, že v česko-slovenském prostoru se vzpomínalo zaokrouhleného a již 1150. výročí od příchodu slovanských věrozvěstů na Moravu. I tehdy, k roku 863, mělo rozhodnutí knížete Rostislava svůj politický podtext (dokonce na pomezí vlivů především Říma, nikoli bezprostředně Byzance).

Když o několik dalších století, a to na počátku 15. století, v té římskokatolické větvi křesťanské víry, došlo kupodivu také ke zcela anomální situaci dokonce na papežském trůně (schizma již od roku 1378!), byl posléze svolán koncil do Kostnice (1414-18). Je v našem českém prostředí snad dostatečně známo, že právě tímto koncilem byli odsouzeni k upálení dva mistři pražského Vysokého učení, Jan Hus roku 1415 a o rok později i Jeroným Pražský. Oba se cítili být katolíky, i když byli odsouzeni jako heretikové. Je přinejmenším zvláštní, že se ani po šesti stoletích ještě v Římskokatolické církvi zatím nenašla cesta k žádoucí (aspoň dodatečné) revizi nejen těchto případů. Vždyť našima později rozmanitě snad již poučenýma očima nahlíženo šlo tu přece o mučedníky víry. Už příští rok budeme vzpomínat 600-letého výročí tragické smrti Jana Husa. (Nebylo by zrovna to zaokrouhlené výročí vhodnou příležitostí k revokaci těch kostnických rozhodnutí, když před sto lety, už za 1. světové války, možná ještě "nebyla k tomu vhodná příležitost"? I když je pochopitelné, že nějaké slavnostní deklarace v tomto směru se stěží dočkáme. Ale Jan Hus i Jeroným Pražský byli přece mučedníky víry? Nemělo by být překážkou, že se stali oběťmi své víry nastrojenými z vlastního věroučného tábora. K čemu jinému je institut pokání?)