Proměny Williama Hogartha v Národní galerii

15. 12. 2014 / Michal Giboda

Ibn Chaldún ve své knize Čas království a říší. Mukaddima konstatuje, že civilizace mají tendenci hromadit kapitál, touží po přepychu a blahobytu a všechny jejích zisky jdou na jejích výdaje. Lidé se oddávají lhaní, podvádění, lstem, krádeží, křivé přísaze a o těchto neřestech se veřejně hovoří bez jakýchkoli zábran.

Lidé tomu nemohou uniknout, neboť jsou ovládaní svými zvyky a jsou jejích otroky – stávají se nuznými a chudoba se jich zmocňuje. Pohnout horami je snazší než ovlivnit duše lidí.

Michel de Montaigne, nejvýznamnější renesanční skeptik zavedl nový literární žánr – esej a stejný je i titul jeho nejznámější knihy. Některé úryvky z ní dosvědčují, jak jsme se nezměnili od dob renesance: Změna lidského charakteru, nestálost v citovém životě je přirozenou vlastností člověka. Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnějším a nejkřehčím ze všech tvorů je člověk, i když zároveň nejnadutější. Trest se rodí už v samotném páchání hříchu.

Vědění nečiní člověka lepším nebo šťastnějším, vždyť díky nevědomosti a jednoduchosti lze dosáhnout pokoje v duši lépe a snadněji než dovozováním příčin. Opilství se příčí spíše vkusu než přesvědčení. Pokládám totiž ožralství sice za neřest zbabělou a pitomou, ale méně zlomyslnou a méně škodlivou, než jsou neřesti ostatní, které téměř všechny poškozují přímo veřejný prospěch společnosti.

Mahátma Gándhí odsuzuje civilizaci, která odsunuje duchovní svět a věk civilizace považuje za věk temnoty, věk satana, plnou drog a zvěrstev. Sepsal sedm sociálních hříchů: politika bez zásad, blahobyt bez práce, rozkoš bez svědomí, vzdělání bez charakteru, obchod bez mravnosti, věda bez lidskosti a úspěch bez pokory. Společným jmenovatelem názorů všech třech velikánu duchem je, že společenský proces se řídí určitými zákonitostmi, které nemají tak absolutní platnost jako přírodní zákony, ale jsou přece jen poměrně stálé a působí, že stejné podmínky vyvolávají stejné následky.

Vzestup zpustlíka >

Co bylo předtím napsáno, to Angličan William Hogarth (1697-1764), otec satirické karikatury a první velký anglický umělec, jemuž se dostálo uznání i za hranicemi Anglie, svou dobu zpodobuje jazykem vizuálním. Začal tvořit satirické kresby a rytiny, které karikovaly život „lepší společnosti“, svět londýnských divadel a plesů i veřejné dobové skandály.

Obrazy, ale zejména rytinami, pranýřoval různé zlořády soudobé anglické společnosti, jako snobismus, korupci, pouliční hluk nebo týrání zvířat. Svými sériemi sarkastických obrazů o životě například prostitutky, zhýralce nebo o nešťastném manželství karikuje zejména soudobý Londýn, jenž v čase Hogartha byl jedním z nejvíce pokleslých a nebezpečných měst.

Založil tradici britského satirického malířství, která se stala předchůdcem karikatury i komiksu. Témata grafického díla Hogarthova jsou si podobná třem předešlým geniům. Neřestí, úpadek morálky, násilí na lidech a zvířatech, krutost, podvody se táhnou lidskými dějinami bez ohledu na průmyslovou revoluci, která v Anglii odstartovala již v poslední třetině 18. století. „Vědění nečiní člověka lepším nebo šťastnějším“ napsal Michel de Montaigne!

Svědectví o tvorbě Anglického umělce předkládá výstava Proměny Williama Hogartha, Nezřízenost bídy, kterou připravila Národní galerie v Praze v Konírně paláce Kinských, (od 5. 12. 2014 do 8. 3. 2015) na níž je anglický umělec představen české veřejnosti poprvé ve své historii. K výstavě vyšla doprovodní publikace mapující dosah Hogarthova díla nejen v Čechách od kurátorky výstavy Evy Bendové a Ondřeje Váši s anglickým resumé, 203 stran, cena 450 Kč.