PŘEČETLI JSME:
1. 1. 2018 / Jiří Pehe
Když se ale tak daří a dokonce prý „bude líp“, proč se tedy většina národa tolik bojí? Proč u nás vítězí (na rozdíl od západní Evropy, kde jen posílily) politické strany a hnutí, které obchodují se strachem z migrantů, Evropské unie, globalizace a vlastně všeho cizího? Kde se stala v našem národním pelíšku chyba?
Za malebným obrázkem ekonomicky prosperující země, se skrývají jevy o
poznání méně pozitivní, o kterých politici neradi mluví. Netýká se to
přitom nezbytně jen největší spotřeby některých návykových látek na
světě, chátrající dopravní infrastruktury, nevýkonné byrokracie, excesů
soudní i policejní moci, ubohé politické kultury, nebo skutečnosti, že v
údajně prosperující zemi je téměř milión lidí v exekuci.
Česká republika je tím, co ze společného státu „zbylo“. Je to společnost krčící se ustrašeně ve své kotlině.
(Pod)průměrnost ve srovnání s prudce pádícím světem je doprovázena sebeuspokojením společnosti provinciálně ponořené do sebe. V televizích se pořád dokola promítají „ikonická“ díla české seriálové i filmové tvorby (z nichž si národ vylovil svoje oblíbené „hlášky“). Společnost je většinově vystavena nekonečnému oblbujícímu proudu „estrádní“ popkultury, jejíž „špičky“ neobstojí ani ve srovnání s tím, s čím je člověk konfrontován třeba na newyorské ulici. Je zcela symptomatické, že nejúspěšnějším českým uměleckým žánrem je pohádka.
To vše je paradoxně doprovázeno jakousi neoficiální, zcela falešnou ideologií národní výjimečnosti.
Přišel čas dospět! Je třeba se vážně zamyslet, jak se dostat z ubíjející národní průměrnosti a strachu ze světa.
Existují příklady srovnatelně velkých zemí, které to dokázaly, a staly se synonymy technologické inovativnosti, vynikajících kulturních počinů, skvělého vzdělání. Možná bychom si měli vzít z nich vzít příklad.
Celý článek ZDE
Diskuse