Žila jsem v Íránu v posledních dnech šáhova režimu. To, co jsem viděla, je teď zvlášť důležité

5. 1. 2018

čas čtení 1 minuta
Samotná myšlenka, že lidová revoluce může být regresívní spíše než pokroková, byla těžko pochopitelná - ačkoliv mnohé revoluce mohou být ve zpětném pohledu považovány za události, které vývoj pozdržely, místo aby jej urychlily, napsala Mary Dejevsky.


K poučením, která jsem si vzala ze svržení šáha a vítězství takřka středověké teokracie, bylo i to, že pokusy uvalit nebo urychlit modernizaci mohou být odsouzeny k neúspěchu, pokud neexistuje dostatečná podpora nebo pochopení, co je třeba, a výhody se nešíří mimo privilegovanou kastu. Otázkou tedy je, zda íránská léta pod ajatolláhy vytvořila podmínky, v nichž alespoň některé z ostrých nerovností zanikly.

To je pro mě otázka vyvolaná protesty z minulého týdne. Odrážejí náhlé a krátké projevy vzdoru, které lze uklidnit několika dovednými dotacemi a pokračujícím uvolňováním v rámci teokratické vlády, skutečnou náladu v zemi? Je tu nyní konsensus ohledně změny, který by snad dovolil Íránu navázat tam, kde náhle přestal, ačkoliv pomaleji a s menším rozsahem umělého westernizujícího vnucování?

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7758

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2018