Občanská demokratická strana za časů Klausova předsednictví

15. 10. 2018 / Pavel Rybák

čas čtení 17 minut


Když se řekne Občanská demokratická strana, téměř každý si nejspíše vybaví jméno Václava Klause, jeho ješitnost, chorobnou absenci sebekritiky a jeho omyly ohledně ekonomické reformy. Co se týče mne, jsem pravicový občan a volič, nicméně s dávkou sebekritiky a objektivity. Pokusím se ukázat Občanskou demokratickou stranu pod taktovkou Václava Klause, jak jsem ji viděl v devadesátých letech. Také z důvodu, že éra právě pod tímto mužem zásadně promluvila do československých a převážně českých novodobých dějin.

 

Je jistě velmi smutné, že v listopadu “89 obnovená občanská společnost spíše přála politickým přeběhlíkům či kariéristům, kteří si nechtěli v totalitě obtěžovat život, zatímco lidé jako Václav Havel, Petr Pithart či Jiří Dienstbier postupně ztráceli svůj společenský vliv. Chyběla jim klíčová schopnost, která by jim výrazně dopomohla k úspěšné politické kariéře. Vůdcovská role Václava Havla oněch dnů a měsíců bytostně skončila příchodem suveréna Klause do Občanského fóra (i když se směle domnívám, že českým vůdcem nepřestal být vůbec nikdy, ani po zakončení své prezidentské dráhy), které jednou provždy ovládl a následně rozpustil. Hodnota Občanského fóra byla pouze dočasná, neboť bylo významné jen v totalitních časech, sdružovalo politické odpůrce režimu. Tedy nevyjadřovalo jednoznačnou politickou demokratickou variantu společnosti, po pádu komunismu již nemělo smysl tento politický subjekt udržovat, jediný její politický prvek byl antikomunismus.  

Politika není filozofie, ale jistá forma podnikání podle mého názoru. Podnikání ve smyslu konkurenční soutěže politických stran zaujmout voliče (zákazníky) za účelem zisku, v tomto případě jmenování do politických pozic. A takové prostředí nutně přeje dravcům, více praktickým typům, osobám s vizí. Tato charakteristika si přímo vybízí Václava Klause. V porevolučních letech byl člověkem s jednoznačnou vizí v otázce politicko-hospodářských přeměn. A právě takto progresivních politiků měla tato země málo.

První reformní kroky provedla Klausova vláda rychle na způsob šoku nazvané „šokovou terapií“ jako liberalizace cen, energií a tak podobně. Další kroky už nebyly takto liberální, například dlouhodobé oddalování privatizace velkých státních bank a velkých průmyslových podniků, které by ušetřily státu značné peníze (daňovým poplatníkům) a zmíněné ekonomické subjekty by se staly konkurence schopnými. Proč tomu tak bylo?

Byl to právě Václav Klaus, kdo byl známý jako vášnivý čtenář americké odborné ekonomické literatury liberální barvy, nicméně hospodářskou politiku tohoto období bych pojmenoval jako levicovou politiku s pravicovou rétorikou. To znamená, že ekonomickou pravicovost používala ODS pouze v heslech a v mediálních diskuzích. Skutečná politika se podobala spíše středové či středo levicové orientaci. Pan Klaus si určitě uvědomil, že s pokračující liberální politikou z počáteční fáze dosáhne rychlejšího ekonomického růstu a snadnějšího dohánění úrovně vyspělého světa, ovšem za cenu vysoké nezaměstnanosti.

Což s vyhlídkou do dalších parlamentních voleb nechtěl dopustit v žádném případě. Volby v roce 1996 byly podle mého názoru ve znamení oživení sociální demokracie. Známé jsou také jeho poznámky na adresu začínajícího českého podnikání. Například citát typu „český národ nepotřebuje žádné úlevy, je pracovitý a inteligentní“, čímž se rozhodně nezapsal do českých moderních hospodářských dějin jako ryze pravicový reformátor hospodářství. Dalším možným faktorem mohla podle mne být premiérova motivace směrem k Nobelově ceně za ekonomii.

Přes takzvanou českou cestu ekonomického zázraku. Českou cestou rozumím ryze české produkty nebo výmysly, tedy kupónovou privatizaci a neprivatizaci bank a velkých průmyslových podniků, kterou se zapříčinil o velmi nízkou nezaměstnanost. Tato nezaměstnanost se blížila přirozené míře, byla to ovšem nezaměstnanost umělá.

Pravdou je, že volební období první Klausovy vlády bylo doprovázeno pravidelným ekonomickým růstem (kromě let počátečních, které se vyznačovaly nulovým makroekonomickým výkonem a značně vysokou inflační hodnotou, to se ovšem týkalo všech postkomunistických zemí, na tom nebylo neobvyklého). V roce 1995 hospodářství dokonce dosáhlo nejlepšího výsledku od nástupu demokracie vůbec. Dosud nebyl překonán a pravděpodobně ještě několik roků nebude.

V politickém smyslu Klausova premiérování bych poukázal na některé zásadní okamžiky. Rozhodně nešlo o člověka, kterého by se dalo označit jako bojovníka za svobodu či dokonce hrdinu v normalizačním Československu, a to samé platilo o celé ODS, ale také o ostatních demokratických parlamentních stranách. Právě v těchto dobách, raných porevolučních časech, kdy byl ještě stále vysoký revoluční potenciál, bylo učiněno velmi málo pro napravení křivd a nespravedlností způsobených komunistickým režimem.

Myslím, že není na místě posuzovat tyto Klausovy vlády podle toho, kolik komunistických funkcionářů či spolupracovníků s režimem porevoluční soudní moc odsoudila, je to hlavně otázka pro právníky. A tato role mi naprosto nepřísluší.

Jinou věcí je, že tato konzervativně – liberální tvář společnosti obcházela či zpochybňovala jisté etapy komunistického vývoje z pohledu opozice, která by zasloužila většího uznání. Řeč je například o emigrantech či obětech předlistopadového režimu z řad komunistů.

Například československé události z konce šedesátých let byly podceňovány těmito vládami. Je jisté, že v reformním úsilí tehdejších komunistických vůdců nelze spatřit rysy demokratické revoluce, nicméně je nanejvýš vhodné a žádoucí ocenit snahu občanů, ať už nestraníků či bývalých komunistů (od nástupu normalizace), kteří doplatili na svou aktivitu při zavádění socialismu s lidskou tváří. Byla ohrožena či až zničena budoucnost právě těmto účastníkům a jejich rodinám a přátelům. V tomto smyslu je známý Klausův výrok: „Třetí cesta je cestou do třetího světa“. Třetí cestou viděl takovou fázi, která se nejevila jednoznačně demokraticky, ani diktátorsky ve veškerém smyslu.

Rozpadlo se nám Československo, Václav Klaus v něm sehrál zásadní roli, podobně slovenský neméně osobitý politik Vlado Mečiar. Přestože vítězné politické strany ve volbách roku 1992 ODS a HZDS neměly ve svých volebních programech onen rozpad společného státu, vývoj tomu jednoznačně nasvědčoval.

Situace vypadala podle mého názoru následovně. Česká strana sledovala svůj motiv ve víceméně racionálním, tedy ekonomickém smyslu. Především vytváření slovenského hospodářství z českých zdrojů a zejména dotování federálních institucí, byly důvody proč odmítnout federaci dále provozovat. Dále přirozeně motivace Klausovy vlády a premiérovy osobnosti samotné učinit z budoucího českého státu hospodářsky prosperující společnost, čímž by Slovensko bylo nemalou překážkou nejen finanční. Slovenská strana jednou provždy uspokojila tužby svých spoluobčanů mít poprvé v historii své země samostatný stát. Po letech a ústupu emocí můžeme říci, že varianta zániku federace rozhodně prospěla vztahům mezi oběma národy. Česko – slovenské vztahy jsou dnes lepší než v raných devadesátých letech. V mnoha oblastech byla prohloubena ryze česko – slovenská spolupráce.

V roce 1996 přišly po čtyřech letech parlamentní volby, které ukázaly jisté společenské tendence v každém případě přání voličů. Opět zvítězila Občanská demokratická strana, byť na levé straně politického spektra vznikl silný konkurent v podobě Zemanovy sociální demokracie, která se v devadesátých letech pod Horákovým vedením nacházela téměř v rozkladném stádiu. Sociální demokracie právě pod Zemanovým vedením zaujala důležitou pozici v oblasti demokratické levice. Pravda, především typickými „zemanovskými bonmoty“ jako „vykrádání republiky“ či „spálená země“ nebo snad „snědené krámy“, což znepříjemňovalo život vládnímu reformnímu úsilí.

Nicméně i toto patří do demokratické politiky. A až sociální demokracie vládla, praktikovala více méně totéž, co stávající Klausova vláda. Například také privatizovala, ovšem za mnohem nižší cenu. Způsob sociálně demokratické politiky je dán tím, jaké vyhledává voliče. Převážně voličské spektrum od levicových intelektuálů po voliče s nižší inteligencí, byť s umírněnou levicovou orientací. Z tohoto pohledu je tedy srozumitelný celkem jednoduchý a někdy až vulgární slovník sociální demokracie.

Ukázalo se také to, co se podle mne negativně projevovalo na vývoji Občanské demokratické strany pod předsedou Klausem celou dobu až do jeho konce na postu předsedy. Tedy naprosto negativní rysy Klausovy osobnosti, které škodily jak ODS samotné, tak vládní koalici. A to v době, kdy vláda v čele s ODS se musela spolehnout na pár poslanců z řad svých koaličních partnerů, aby si uhájila většinu ve sněmovně, což se ukázalo jako osudné. Nicméně horší časy Klausovy ODS měly teprve přijít v podobě horší kondice českého hospodářství na konci devadesátých let zapříčiněná světovou finanční krizí. Podle mého soudu ony premiérovy negativní vlastnosti rozhodně také přispěly ke konci této vlády počátkem roku 1998, byť zbabělým způsobem politiků Pilipa a Rumla, když byl předseda vlády mimo republiku plnit své povinnosti.

V tomto volebním období (na podzim po volbách) vznikla druhá komora parlamentu, senát. Domnívám se, že potřeba senátu byla spíše motivem ODS vylepšit si politické skóre než samotné vymoženosti této komory parlamentu, vzhledem k tomu, že některé demokratické země nemají senát. Nemyslím si, že to nějakým zásadním způsobem ohrožuje tamní demokratický vývoj. Také díky tomu, že v předchozím volebním období nejevila česká politická scéna zájem ani potřebu o senát. Domnívám se tedy, že jisté kroky (jako například senát) se zavádějí v české politické scéně jen podle libostí toho či onoho politického subjektu. V konečném důsledku šlo opět o navýšení vysokých státních úředníků a všeho co s tím nutně souvisí, tedy státních výdajů.

V létě 1998 se v České republice opět šlo volit, tentokrát šlo o volby předčasné. Do této situace přivedla zemi vláda odborníků tehdejšího šéfa centrální banky Tošovského, poté co počátkem téhož roku padla druhá Klausova vláda. Akcie Občanské demokratické strany povážlivě klesaly až pod magickou hranici 20 % v průzkumech veřejného mínění. Tentokrát byli ve výhodě sociální demokraté přirozeně. Víceméně všechno podstatné jim hrálo do karet. Od ekonomické krize po rozpolcenou ODS a jejího chorobně ješitného předsedu. A malé středové politické strany, se kterými si málokdo ví rady. Jsou těžko čitelné, nevyzpytatelné či zákeřné. Nakonec ukázaly svou sílu počátkem roku 1998. Mám na mysli KDU – ČSL, ODA a pučisty z US. Snad jedinou nevýhodou klíčové levicové strany byla nezkušenost z vládnutí včetně všech peripetií, se kterými se musí potýkat vládnoucí strana (tvorba frakcí) a podobnost Zemanových negativních vlastností právě s Klausovými. Občanská demokratická strana šla do těchto voleb s úmyslem mobilizovat českou společnost před socialismem, s nadsázkou strašila voliče z návratu země do předlistopadových časů v případě vítězství sociálních demokratů.

Tyto volby dopadly podle mého názoru podle předpokladů s tím, že ODS stáhla náskok socialistů. Výsledkem se stala menšinová vláda Zemanovy strany na základě opoziční smlouvy s ODS. Tento premiérový fenomén na způsob „tolerančního patentu“ v české politické scéně se dá hodnotit různě. Na jedné straně Václav Klaus jednoznačně zradil pravicové voliče tím, že je nalákal na svou antisocialistickou volební kampaň a poté se dohodl se Zemanem. Současně s tímto postojem si získal prestiž předních světových deníků. Podle nich provedl geniální strategický tah. A na druhou stranu s odstupem emocí se dá s tehdejší ODS souhlasit v tom smyslu, že zablokovala opoziční smlouvou možnost politickým subjektům, které položili druhou Klausovou vládu, podílet se na exekutivě.

Čtyřleté premiérské působení Miloše Zemana se vyznačovalo oživením hospodářství deficitním financováním, nárůstem byrokracie například v ukázce reformy veřejné správy. Snad výhodou této reformy byl fakt, že městští politici měli snadnější cestu do politiky centrální. Jeden z klíčových kroků, kterými sociální demokraté vyhráli volby kromě tíživé ekonomické situace, byla „Akce černé ruce“. Tímto způsobem chtěla demokratická levice ukázat pravici, jak zatočit s hospodářskou kriminalitou.

Tento nosný pilíř sociálně demokratické politiky skončil podle mého názoru neúspěšně, na to, jak mohutně ho Zemanova strana vnucovala celé společnosti. Stála přirozeně další“ penízky“ z kapes daňových poplatníků. Místo toho, aby odsoudila skutečné viníky, spíše zlomila vaz jejich iniciátorům v podobě sociálně demokratického ministra financí. Také v tomto smyslu se dá nalézt rozdíl v přístupu sociálně demokratické a konzervativně liberální koncepce. Zatímco sociálně demokraté se předváděli celá devadesátá léta jak snadno a rychle vymýtit hospodářskou kriminalitu z České republiky a v podstatě se jim nepodařilo nic, kromě toho, že dovedli k odpovědnosti některé majitele sportovních klubů a především vlastní iniciátory. Pravicoví politici již nebyli tak aktivní s touto problematikou u voličů jako levice, nicméně se jim podařilo odsoudit minimálně jednu „velkou rybu“ Líznera.

S vyhlídkou do parlamentních voleb v roce 2002 přivedli podle mého názoru sociální demokraté oživené hospodářství, nicméně s většími deficity a mohutnější byrokracií, než tomu bylo u obou Klausových vlád. S tímto vysvědčením měl vzejít poměrně jednoznačný vítěz voleb, ODS. Nicméně nestalo se tak. Tyto volby skončily podobným patem jako minulé či předminulé.

Série několika po sobě jdoucích volebních porážek ODS vyžadovala posouzení takové situace. Ovšem analýzy mají smysl, pokud jsou objektivní, při Klausově chorobné ješitnosti, neschopnosti uznat vlastní chyby a případně intolerance vůči vlastní opozici se dalo velmi těžko dojít k objektivnímu zhodnocení situace v ODS. Kandidatura Václava Klause na prezidenta přišla podle mého názoru jako živá voda v oáze. Na jedné straně určitě Klaus toužil po prezidentském postu a na straně druhé bylo potřeba nalézt inteligentní způsob, jak „odklidit“ Klause na z ODS, v tomto případě na „hrad“, neboť domnívám, že čím déle by setrval v ODS jako předseda, tím hůře by se vedlo této politické straně. Nabízí se srovnání s některým vrcholovým sportem, kde dlouholetý trenér spotřeboval potenciál, který byl přínosem do určitého času pro jeho tým. A je potřeba jej nahradit jiným, neboť již nemá co nabídnout a jen škodí svému týmu. A v případě Václava Klause v ODS měl takový krok nastat nejpozději mezi léty 1996-98.

Etapu ODS za svého prvního předsedy Klause hodnotím jak pozitivně, tak negativně. Václav Klaus byl v počátku transformace člověkem s vizí, jakých bylo rozhodně málo na počátku devadesátých let. Jednoznačně se zasloužil o pozitivní vývoj nejen českého hospodářství. Nicméně při existenci svých negativních vlastnosti nejen zbrzdil transformaci a dynamiku ekonomiky, také byl podle mého názoru přibližně od poloviny devadesátých let své straně především na škodu. Na druhou stranu, kdo nic nezkusí, nic nezkazí.

0
Vytisknout
9457

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2018