Humanismus jako "sionismus": Rozpad západních masových společností

22. 2. 2019 / Karel Dolejší

O víkendu v Paříži antisemitským davem napadený Alain Finkielkraut již před dekádami položil kacířskou otázku, nakolik je odmítnutí tradičního humanistického kosmopolitismu Západu samo o sobě již stvrzením agresívního identitářství vystavěného na předsudcích. 

Kritika kultu partikularity přitom nemířila zdaleka jen do řad západních postmodernistů, ale současně také na sbírku dekolonizačních dokumentů OSN prosazenou v poválečném období novými režimy rozvojových zemí. Existuje vůbec nějaký způsob, jak odvrhnout "imperiální" kult obecné lidskosti, aniž automaticky přitakáme "osvobozujícímu" partikularistickému tmářství? Bude si Západ natolik sypat popel na hlavu za minulé hříchy, až obyvatelům Třetího světa také "přizná právo" v neférových volbách jako statisté povinně hlasovat pro nové vlastní zotročení?, ptal se svého času Finkielkraut.

***

Jiří Pehe v předposledním Salonu Práva (Televizní revoluce v Americe) již analyzuje probíhající rozpad západních liberálně demokratických společností. Po celé poválečné období se kritikové předháněli v nelichotivých popisech "osamělého davu" tvořeného "zvnějšku řízenými lidmi" existujícími "v modu mít, nikoliv být" - davu, který tmelil "kulturní průmysl" v čele s celoplošnými televizemi. Avšak nyní se ukazuje, tvrdí Pehe, že "reálnou liberální demokracii" do značné míry držely pohromadě právě mechanismy masové společnosti - za které dodnes nemáme ani přibližně stejně dobře fungující náhradu. Můžeme sice pohrdat sociálním agregátem aspirujícím na program Johnsonovy "velké společnosti", který kulturně držely pohromadě nanejvýš tak ještě průměrné televizní seriály jako Bonanza či Dallas. Faktem však je, že fragmentující televizní trh sice v některých případech přináší kvalitnější televizní tvorbu - ovšem takovou, která oslovuje jen malý segment publika a společnost jako celek již nijak nespojuje. (Obecný úpadek televize jakožto média u mladšího publika autor eseje netematizuje.)

Ještě relativně nedávno si američtí experti mysleli, že velká celoplošná média v "papyrové společnosti" sice již ztratila kapacitu pro agenda setting, zůstala jí však schopnost agenda meldingu. Ukazuje se, že tito autoři jen považovali jedno z mezistadií pokračujícího rozpadu za konečný výsledek celého procesu. Na ten mnohem přesněji cílí právě Pehe.

Přitom nijak nepochybuje, že mají-li liberální demokracie přežít, musí vzniknout účinná náhrada za někdejší tmelící roli celoplošných televizí, které po několik klíčových dekád v kulturním rozměru držely západní společnosti pohromadě. Zároveň však vůbec nepředstírá, že by věděl, co by se takovou náhradou mohlo stát.

Krize celoplošných médií pomáhá urychlovat rozpad liberálně demokratických společností. Rozvoj médií specializovaných a partikularistických má stejný důsledek - nedokáže generovat širší publikum nutné pro zachování efektivní celospolečenské komunikace, ale vytváří svým způsobem uzavřený "kmen" či fanklub. (Dovedením toho trendu ad absurdum se ovšem stala TV Barrandov.) Protože náhrada za klasická celoplošná média se zatím ani na obzoru nerýsuje, minimálním programem příznivců liberálně demokratické politiky tedy musí být co nejvíce brzdit zánik celoplošných, zejména veřejnoprávních médií - případně jejich přeměnu v nástroj zvlášť vypečeného partikularismu, jenž si je hodlá zprivatizovat.

***

Osa trumpismus-brexitérství-populistický postkomunismus reprezentuje poslední a současně radikalizované zbytky odumírající masové společnosti poválečného období. Její příznivci se však také opírají o partikularizované zbytky kdysi dávno "společných" hodnot, které současné komplexní společnosti již jako obecně závazné přijímat nemohou. Nostalgie modrých límců Rust Beltu za "bílou" dělnickou minulostí symbolizovanou seniorním kandidátem Sandersem (svého času odjel na svatební cestu do Moskvy, kde jej KGB natočila při opileckém hulákání odrhovačky This Land is My Land, kterou v současnosti velmi špatně snášejí afroamerická, hispánská i indiánská komunita...), mýtus "suverénní" Británie bez impéria stojící mimo EU či vzpomínání na "idylu" husákovské normalizace - to vše jsou fakticky "přežitky". Zbytky světa, který přísně vzato už ve své vlastní době existoval nanejvýš ještě v rovině soukromých iluzí či potrhlých aspirací - dokud nebyl politicky exploatován coby krátkodobě užitečný klam.

Populisté ovšem přece jen "na to vyzráli" - reprezentují poslední záchvěv života upadající a současně radikalizované masové společnosti poválečného období, ale také se již bez zaváhání chopili hašteřivé identitářské kmenovosti, jíž, jak věří, patří budoucnost.

Pozdně kapitalistický populismus vytvořil kmenovou, vůči libovolným odlišnostem od "průměru" nesmírně agresívní zbytkovou masu, jejíž ústupový boj o většinové postavení v širší společnosti je z dlouhodobého hlediska předem prohrán.

Masu, která obhájci obecně lidských hodnot Finkielkrautovi spílá do špinavých sionistů.

2
Vytisknout
5958

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019