3. 3. 2019 / Pavlína Antošová
Kryl
se po změně politického systému chtěl angažovat ve veřejném
životě; mimo jiné přinášel pohled ze zahraničí. Dočkal se
okamžitého zamítnutí – pravděpodobně naneštěstí, ale možná
naopak naštěstí. A odpálkovali jej ne snad proto, kolik funkcí
bylo do toho okamžiku rozdáno, ale proto, že se opět nehodil.
Přitom se svou mediální praxí mohl například výrazně přispět
k podobě svobodných sdělovacích prostředků; pomoci
zajistit, aby si ty nejlepší nenechaly vůbec nic diktovat a aby se
z druhořadého mediálního čtiva nestala džungle. Jako
potomek knihařů sám v dětství zažil v prvé řadě
nikoli zabavování nemovitých statků a movitého majetku, ale
především osekávání či rovnou úplné ničení kulturních
hodnot. Noví hradní činitelé odhadli, že na prahu padesátky by
si za všech okolností dál střežil nezávislost vlastního
kritického myšlení – a právě tady se vyskytl kámen úrazu.
Hradní kancléř mohl několik dní přemýšlet, jak se právě o ožehavém tématu při posledním rozloučení vyjádří. Kdyby řekl, že vedoucí činitelé mladého státu vnímají Krylovy vzkazy jako výzvu, podle níž se pokusí konat, možná by na odpor nenarazil.
Nadřízený Ivana Medka Václav Havel si zaslouží vyvážené hodnocení. Celkovým zatracováním mu mnozí lidé křivdí a idealizací jej někteří jiní zkreslují. I Karla Kryla samozřejmě potřebujeme vnímat jako chybující lidskou bytost – krom jiného s nemalou mírou vnitřní hořkosti, byť mnohdy pochopitelné a často kořeněné vtipem. Jeho pohled na přelomovou dobu (a za všechny stačí zmínit písničku „Demokracie“) však vypovídá víc než většina tehdejších i dnešních politických projevů. Mezeru, která po jeho odchodu zůstala, výrazně pociťujeme dodnes.
Diskuse