Jak je třeba hovořit o Putinovi

28. 2. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Ve středu 26. února večer oddíly syrské opozice s tureckou podporou protiútokem dobyly strategický komunikační uzel Sarakíb v provincii Idlíb - křižovatku syrských dálnic D4 a D5 ZDE. Vymanily tak z třítýdenního obklíčení turecké síly zvláštního určení rozmístěné ve městě. Ty zde podle takzvaných astanských dohod o příměří zřídily pozorovací stanoviště, nicméně během poslední asadistické ofenzívy se ocitly hluboko za bojovou linií. Při protiútoku se povstalci podle zpráv, které nebylo možno ověřit, údajně zmocnili několika režimních tanků. - Kreml pak ve čtvrtek odpoledne oznámil, že Putin již "nepočítá" se schůzkou s Erdoganem, která měla 5. března proběhnout v Istanbulu ZDE.


Co vlastně během posledních jednání Putin Erdoganovi nabídl? V zásadě aby se smířil s tím, že závazky vyplývající pro Asada a Rusko z astanských dohod neváží vůbec nic - a asadisté si v Idlíbu prosadí brutální vojenskou silou výhradně své vlastní záměry. Turecká pozorovací stanoviště zřízená podle těchto dohod měla být zrušena a Ankara se měla připravit na důsledky humanitární katastrofy vyvolané nahnáním dalšího milionu syrských civilistů k turecké hranici - podle asadistických plánů etnických čistek a ruské politiky spálené země nacvičené v Čečensku.

Turecko ovšem při všech slabinách disponuje druhou nejsilnější armádou v NATO. Na rozdíl od českých hasičů a myslivců tato armáda, je-li nutno, může do jisté míry čelit ruské politice vedené z pozice síly - a ukázat, že také ona dokáže "vytvářet fakta" a stavět diplomatického partnera před hotovou věc. - Reakce Kremlu? O diplomacii tam, kde už není 100 % po jeho vůli, ztrácí zájem.

Prohlédnout závoj islamofobie v české kotlině účelově obestírající Ankaru nyní znamená mimo jiné pochopit, že pro Českou republiku, stejně jako třeba pro sousední Polsko, nastal čas urgentního posilování západních bezpečnostních aliancí - a konečně také v dané věci něco podstatného dělat, kromě nesmyslných hamáčkózních řečí ZDE.

Diplomacie ve vztazích se současným Ruskem v zásadě slouží k posvěcení stavu jednostranně výhodného pro Rusko - dosaženého buď prostředky hybridní války, nebo otevřenou vojenskou agresí. Alternativně se jednání Kremlu hodí ještě tak k načasování operační pauzy nutné kvůli přeskupení vojsk, kvůli logistickým limitům nebo přísunu posil. A to je vše.

O Putinovi je třeba hovořit tak, jak jej nyní chápe Erdogan po letech námluv mobilizující podporu v NATO; jak jej vnímá Lukašenko, který se zoufale snaží v poslední chvíli vytrhnout Bělorusko z Eurasijské ekonomické unie a sblížit se s NATO; jak jej poznali lídři středoasijských států volající po posílení amerického vlivu; jak ho zná Ukrajina, která navzdory deeskalační politice prezidenta Zelenského dál čelí nevyhlášené ruské válce - stejně jako za Porošenka.

V zájmu sebezáchovy je zkrátka v prvé řadě nutno sledovat tvrdá fakta - ne ze sebe dělat pokusné králíky k testování akademických teorií některých kremlinologů ZDE.

O hlupácích, kteří v éře obnovené velmocenské politiky ve stylu 19. století právě pokřikují cosi o nutnosti "zastavit NATO" a "dát šanci diplomacii", ani nemluvě.

0
Vytisknout
13337

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2020