Kvůli barvě pleti mě občas neobslouží v prázdné restauraci, děda by udělal šílenou scénu, říká vnuk Arnošta Lustiga.
Vnuk českého spisovatele Arnošta Lustiga, který prošel Osvětimí a s holokaustem se literárně vyrovnával po celý zbytek života.
Na univerzitě ve skotském Edinburghu loni úspěšně ukončil studium biomedicíny. Cítí se jako poloviční Čech a poloviční Ind, mluví anglicky, francouzsky, česky a španělsky.
Takže maminka je Češka, táta Ind, vy jste se narodil ve Švýcarsku, kromě toho máte po mamince samozřejmě také židovský původ – je vám některá z těchto identit nejbližší, nebo se ve vás smíchaly a vytvořily vaši osobní směs?
Já bych řekl osobní směs. Máma nám říká míchaný vajíčka a takhle se cejtíme. Já se cejtím jako poloviční Čech a poloviční Ind. Jako Švýcar asi moc ne. Kromě toho, že chodím včas.
Indický původ po otci je na vás vidět, zažil jste v České republice rasismus?
V Česku je to docela obvyklý. Někdy je to mírné – třeba v restauraci řeknou, že nám nedají jídlo, protože prý není místo, i když vidíme, že stoly jsou prázdné.
Byl jsem třeba před několika lety na festivalu, který nebudu jmenovat [filmový festival v Karlových Varech, pozn. red.], a jeden sekuriťák mě vzal a chtěl zbít. Měl jsem štěstí, že strýc Josef Lustig vytáhl kartu, že je novinář, a ten sekuriťák, nebo spíš ta opice, se zklidnila.
Šel jsem do restaurace v centru Prahy, sám, chvíli před desátou večer, a požádal jsem číšníka, aby mi dal guláš s sebou, protože jsem viděl, že zavírají. On mi řekl, že kuchyně je zavřená a že už nic nedostanu, přestože jsem viděl, že si bílí turisti objednávají vepřovou krkovičku. To bylo nehorázný.
Ověřil jsem si, že si ti turisti skutečně objednali, a řekl jsem číšníkovi, že je to evidentně rasismus.
A on mi řekl – jestli chceš vidět, co je rasismus, tak pojď ven a já tě zbiju. A pak se přidali další číšníci a venku ještě nějací další lidé. A to bylo v centru Prahy v neděli v deset večer. Nikdo se mě v té restauraci nezastal.
Není to takové všude, ale stává se to. Třeba moji kamarádi z univerzity v Edinburghu, kde jsem studoval, přijeli na prázdniny a na Nový rok. Chtěli jsme do restaurace a stalo se nám to samé na Hradčanech.Jednou byl bratr ve špičkové restauraci v centru Prahy, kterou taky nebudu jmenovat, se svou ruskou přítelkyní. Jeden číšník vedle něj řekl jinému číšníkovi – podívej, taková fajn česká holka, a přivede si sem svýho Kaddáfího. Brácha tomu samozřejmě rozuměl a byl z toho v šoku. Ti lidé předpokládají, že kdo není bílý, nemluví česky.
Dědeček by byl šíleně rozčilenej, šel by do těch restaurací a udělal by z toho velkou scénu.
Češi se uzavírají hlavně zkušenostem, které mohou být velice pestré. Protože od lidí, kteří jsou od nás odlišní, se můžeme hodně naučit. Nejvíc bych doporučil Čechům cestovat, protože to umožňuje potkat hodně lidí v úplně jiném kontextu. Hodně lidem by prospělo, kdyby si jenom rozšířili obzor.
Když jsme byli v Senátu na den památky holokaustu s pratetou Hanou Hnátovou (95 let, sestra Arnošta Lustiga, pozn. red.), dozvěděli jsme se, že mezi Andělem a Újezdem v obchodě, který se myslím jmenuje Naše vojsko, prodávají nacistické předměty, hrnečky, Mein Kampf. Já jsem byl šíleně šokovanej. Jak může Senát zorganizovat den památky, zatímco je tohle legální prodávat?
Když zažívám rasismus, nikdy to není od lidí, kterým je 24 let jako mně. Jsou to lidé, kterým je třeba čtyřicet. Nikdy nebyli mladší než já. Takže si myslím, že se to mění.
Česko by určitě bylo o hodně úspěšnější, kdyby se podařilo integrovat všechny menšiny, které tu jsou. Je tu spousta Romů, Vietnamců, kteří jsou samozřejmě stejně schopní jako my a mají stejný potenciál. Ten bychom měli využít.
Začíná to ve školství. Témata jako tolerance, diskriminace, rovnost by měla být ve výuce integrovaná od samého začátku a společnost by se měla měnit postupně.
Diskuse