Čeští islamofobní nenávistníci by se zbláznili

27. 2. 2020 / Jan Čulík

Je ohromující, jak obrovské rozdíly dnes existují v Evropě mezi Východem a Západem. Tak jdu dopoledne po Glasgow University a studenti tam inzerují svého kandidáta na univerzitního zástupce studentů v univerzitním managementu (v Glasgow se mu říká "rector"). Vidím, že je to kandidát z Blízkého východu. Čeští islamofobové by se zbláznili. Zde však nikdo neřeší něčí etnicitu. Na univerzitě studují studenti ze 100 zemí světa. 

Junaid Ashraf,  jak slibuje na plakátu, 

1. Zvýší podporu psychologů pro studenty ve stresu,
2. Bude jednat ve věci klimatické krize,
3. Bude usilovat o rovnost pohlaví na univerzitě,
4. Bude podporovat mezinárodní studenty v pobrexitové atmosféře.

Shodou okolností v pořadu Thought for the Day, pětiminutovém náboženském komentáři, který vysílá každé ráno rozhlas BBC, hovořila muslimská kazatelka o rovnosti pohlaví a o tom, že Korán vyžaduje od všech věřících šíření mírumilovnosti, pokoje a spravedlnosti, i kdyby to mělo být proti zájmům vlastní rodiny. 

Tak trochu jiné, než oněch tisíc článků naplněných vylhanou islamofobní nenávistí a vytvářením neexistující kolektivní viny,  které publikují české servery.

Ovšem v ČR vládne intenzivní rasismus. V databázi Newton jsem o tom našel nedávno publikovaný rozhovor s vnukem spisovatele Arnošta Lustiga, jehož tatínek je Ind. Cituji z něho níže. Ano, mám tytéž zkušenosti: Před lety jsem poslal na rok do Česka studentku bohemistiky, která měla českou maminku a indického tatínka. Co zažila za ten rok v ČR, bylo neuvěřitelné. 

Několik citací z rozhovoru s vnukem Arnošta Lustiga, který přinesl začátkem února Deník N
 


Kvůli barvě pleti mě občas neobslouží v prázdné restauraci, děda by udělal šílenou scénu, říká vnuk Arnošta Lustiga. 

Vnuk českého spisovatele Arnošta Lustiga, který prošel Osvětimí a s holokaustem se literárně vyrovnával po celý zbytek života.

 Na univerzitě ve skotském Edinburghu loni úspěšně ukončil studium biomedicíny. Cítí se jako poloviční Čech a poloviční Ind, mluví anglicky, francouzsky, česky a španělsky.

Takže maminka je Češka, táta Ind, vy jste se narodil ve Švýcarsku, kromě toho máte po mamince samozřejmě také židovský původ – je vám některá z těchto identit nejbližší, nebo se ve vás smíchaly a vytvořily vaši osobní směs?

Já bych řekl osobní směs. Máma nám říká míchaný vajíčka a takhle se cejtíme. Já se cejtím jako poloviční Čech a poloviční Ind. Jako Švýcar asi moc ne. Kromě toho, že chodím včas.

Indický původ po otci je na vás vidět, zažil jste v České republice rasismus?

V Česku je to docela obvyklý. Někdy je to mírné – třeba v restauraci řeknou, že nám nedají jídlo, protože prý není místo, i když vidíme, že stoly jsou prázdné.

Byl jsem třeba před několika lety na festivalu, který nebudu jmenovat [filmový festival v Karlových Varech, pozn. red.], a jeden sekuriťák mě vzal a chtěl zbít. Měl jsem štěstí, že strýc Josef Lustig vytáhl kartu, že je novinář, a ten sekuriťák, nebo spíš ta opice, se zklidnila.

Šel jsem do restaurace v centru Prahy, sám, chvíli před desátou večer, a požádal jsem číšníka, aby mi dal guláš s sebou, protože jsem viděl, že zavírají. On mi řekl, že kuchyně je zavřená a že už nic nedostanu, přestože jsem viděl, že si bílí turisti objednávají vepřovou krkovičku. To bylo nehorázný. 

Ověřil jsem si, že si ti turisti skutečně objednali, a řekl jsem číšníkovi, že je to evidentně rasismus. 

A on mi řekl – jestli chceš vidět, co je rasismus, tak pojď ven a já tě zbiju. A pak se přidali další číšníci a venku ještě nějací další lidé. A to bylo v centru Prahy v neděli v deset večer. Nikdo se mě v té restauraci nezastal. 

Není to takové všude, ale stává se to. Třeba moji kamarádi z univerzity v Edinburghu, kde jsem studoval, přijeli na prázdniny a na Nový rok. Chtěli jsme do restaurace a stalo se nám to samé na Hradčanech.Jednou byl bratr ve špičkové restauraci v centru Prahy, kterou taky nebudu jmenovat, se svou ruskou přítelkyní. Jeden číšník vedle něj řekl jinému číšníkovi – podívej, taková fajn česká holka, a přivede si sem svýho Kaddáfího. Brácha tomu samozřejmě rozuměl a byl z toho v šoku. Ti lidé předpokládají, že kdo není bílý, nemluví česky.

Dědeček  by byl šíleně rozčilenej, šel by do těch restaurací a udělal by z toho velkou scénu.

Češi se uzavírají hlavně zkušenostem, které mohou být velice pestré. Protože od lidí, kteří jsou od nás odlišní, se můžeme hodně naučit. Nejvíc bych doporučil Čechům cestovat, protože to umožňuje potkat hodně lidí v úplně jiném kontextu. Hodně lidem by prospělo, kdyby si jenom rozšířili obzor.

Když jsme byli v Senátu na den památky holokaustu s pratetou Hanou Hnátovou (95 let, sestra Arnošta Lustiga, pozn. red.), dozvěděli jsme se, že mezi Andělem a Újezdem v obchodě, který se myslím jmenuje Naše vojsko, prodávají nacistické předměty, hrnečky, Mein Kampf. Já jsem byl šíleně šokovanej. Jak může Senát zorganizovat den památky, zatímco je tohle legální prodávat?

Když zažívám rasismus, nikdy to není od lidí, kterým je 24 let jako mně. Jsou to lidé, kterým je třeba čtyřicet. Nikdy nebyli mladší než já. Takže si myslím, že se to mění.

Česko by určitě bylo o hodně úspěšnější, kdyby se podařilo integrovat všechny menšiny, které tu jsou. Je tu spousta Romů, Vietnamců, kteří jsou samozřejmě stejně schopní jako my a mají stejný potenciál. Ten bychom měli využít.

Začíná to ve školství. Témata jako tolerance, diskriminace, rovnost by měla být ve výuce integrovaná od samého začátku a společnost by se měla měnit postupně.

1
Vytisknout
7003

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2020