29. 4. 2024
"Opakujte po mně!" volá a dav studentů – je jich nejméně stovka – začíná skandovat podle instrukcí.
"Máme sionisty!"
"Kteří vstoupili do tábora!"
"Vytvoříme lidský řetěz –"
"Tam, kde stojím –"
"Takže..."
"Neprojdou tudy!"
"A nenaruší naše soukromí!"
"A nepokusí se narušit naši komunitu!"
Studenti spojí ruce a pohybují se jako jeden. "Jeden krok vpřed!" volá vůdce a oni náležitě poslechnou, zatímco se ozývají stovky hlasů: "Jeden krok vpřed!"
Nemám žádný normativní úsudek, který bych mohl vynést o samotných protestech. Tohle je Amerika, studenti jsou zapojeni do chráněného výkonu svých práv podle prvního dodatku ústavy a je jejich výsadou v tom pokračovat v rámci parametrů zákona, ať už to bude mít nebo nebude mít dopad na věc, proti které protestují. (Nebude.) Rozhodně nesouhlasím s rozhodnutím rektora Kolumbijské univerzity vyslat newyorskou policii, aby zatýkala účastníky; to bylo přehnané a také divoce kontraproduktivní, vzhledem k tomu, jak to očividně podnítilo pocit hrdinské oběti skupiny a způsobilo exponenciální nárůst jejich řad.
Ale video stojí za diskusi. Robotické skandování, přizpůsobivost v těsném kroku, způsob, jakým se vůdce v růžových crocsech pošklebuje a hihňá, když jeho skupina postupuje ke dvěma studentům, které z neznámých důvodů identifikoval jako sionisty. "Máš dost videí?" zavrčí. "Protože vypadám moc hezky."
Ti, kteří sympatizují s protesty, jsou samozřejmě toho názoru, že videa, jako je to výše uvedené, nereprezentují obecný charakter věcí – stejně jako pošetilé odvádění pozornosti od skutečného problému. Ilhan Omar, jejíž dcera byla suspendována z Kolumbie za svou účast na protestech, napsala na X: "V průběhu historie byly protesty kooptovány a upraveny tak, aby vypadaly špatně, aby je policie a veřejní vůdci umlčeli. To je to, co nyní vidíme na Kolumbijské univerzitě... Veřejní činitelé a média, která to dělají kvůli čemukoli jinému, situaci rozdmýchávají a požadují vrátit klid a zdravý rozum." Mezitím sami protestující vydali prohlášení, v němž si stěžují, že jejich aktivismus je nespravedlivě spojován s činy několika zlomyslných idiotů: "Jsme frustrováni odváděním pozornosti médií zaměřené na pobuřující jedince, kteří nás nereprezentují... Naši členové byli špatně identifikováni politicky motivovaným davem."
Na tomto nepravém skotském smanningu je něco trochu zvláštního, vzhledem k tendenci těch samých protestujících zacházet s každým židovsky vyhlížejícím člověkem, který nenosí kufíju a neskanduje pro intifádu, jako se zástupcem Netanjahuova režimu. Je to také bizarní forma zvláštní obhajoby; rozhodně si nevzpomínám, že by někdo bral vážně myšlenku, že například asi 100 protestujících s pochodněmi, kteří křičeli "Židé nás nenahradí" na shromáždění Unite the Right v roce 2017, nereprezentovalo věc, ke které se připojili.
Ale ať tak či onak, pochybuji, že na tom záleží. Pokud na vás křičí, plivají na vás a říkají vám, abyste se "vrátili do Polska" na ulicích Upper West Side, jak moc vás zajímá, jestli lidé, kteří to dělají, jsou certifikovaní kreténi s rodokmenem z Ivy League, nebo jen obyčejní kreténi? Jediný rozdíl, který by to mohlo znamenat, je pro samotnou Columbii, a to jen proto, že pokud se jedná o studenty, dalo by se očekávat, že s tím škola něco udělá.
Nevyhnutelným a nešťastným rysem tohoto a dalších protestů v kampusu je také to, že mají tendenci přitahovat značný kontingent, který není ani tak propalestinský, jako spíše protiizraelský – a konkrétněji proti kterémukoli židovskému člověku, který má tu smůlu, že je na dosah křiku. Zatímco aktivisté z Columbia mohou věřit, že to není pravá duše jejich protestu, výše odkazované video naznačuje opak. Pokud je smyslem protestu proti válce v Gaze protest proti válce v Gaze, proč jeden z vůdců hnutí plýtvá byť jen špetkou energie na zastrašování dvou náhodných, zcela nesouvisejících lidí z veřejného trávníku za zločin podpory další existence Izraele? Zpěv, spojené paže, soustředění: To není odvádění pozornosti od pravidelného programu. Je to program.
A přinejmenším u některých z těchto lidí – určitě u těch ve videu – mám silné podezření, že to je celá pointa.
To neznamená, že studenti, kteří jsou zde zadrženi, jsou antisemité, i když jsou zapojeni do toho, co je pravděpodobně antisemitské obtěžování. Se vší pravděpodobností většina z nich nikdy příliš nepřemýšlela o Židech, Palestincích nebo Izraeli předtím, než se válka v Gaze stala kauzou dne; nejsem si jistá, jestli o tom mnoho z nich od té doby moc přemýšlelo. Ať už jsou tyto demonstrace jakékoliv, jsou největší společenskou událostí na akademické půdě – ve světě, kde společenské akce v kampusu v posledních třech letech v podstatě neexistovaly.
Mezi zpěvem, tancem a... No, ať už je to cokoli, je těžké vinit děti z toho, že se chtějí připojit k něčemu, co je ve všech ohledech večírkem. Je také těžké jim vyčítat, že jsou poněkud zmateni, když večírek skončí tím, že jejich vlastní univerzita zavolá policajty, kteří je na oplátku donutí rozejít se požární hadicí. Nejde jen o brutalitu; připadá mi to jako porušení smlouvy. Jak poznamenal spisovatel a akademik Tyler Austin Harper, Columbia a další podobné univerzity explicitně zdůrazňují svou historii jako inkubátoru politického aktivismu s výslovným cílem přilákat určitý typ mladých lidí, pro které se protesty a večírky zdají být jednou a tou samou věcí.
Domnívám se, že to je důvod, proč tyto akce působí dojmem performance, nebo dokonce parodie: Fotogenická, na vibracích založená faksimile radikálního aktivismu namísto věci samotné. Nejde jen o to, že jejich údajný cíl "odprodeje" – v tomto případě od ETF, které zahrnují akcie podniků s vazbami na Izrael – je kategoricky nemožný; řada demonstrantů v kampusu otevřeně přiznává, že nevědí a nezajímá je, proti jaké konkrétní politice demonstrují. Důležité je, že jsou součástí něčeho, tradice kampusového aktivismu, která sahá sto let zpátky. Pro studenty, které přitahuje značka "Univerzity sociální spravedlnosti" na Kolumbijské univerzitě, není protest ani tak o výsledcích, jako spíše o účasti, je to jakési institucionálně schválené představení, jako jedno z těch interaktivních teambuildingových cvičení, kde máte za úkol vyřešit vraždu, utéct z vězení – nebo v tomto případě ulovit čarodějnici.
Což mě přivádí zpět k videu a skandování "Jeden krok vpřed!", které někteří přirovnávají k filmu Kukuřičné děti – slasheru z roku 1984, ve kterém maniakální dětský kazatel zorganizuje masakr všech dospělých ve městě. Jiní si všimli, že skupina lidí, kteří spojují ruce, aby vytlačili Židy z veřejného prostoru, má, ehm, zvláštní konotace. Mně však tato scéna nejvíce nepřipomínala horory nebo učebnice dějepisu, ale střední školu. Společensky souhlasné úšklebky, kterými na sebe děti ve videu blikají, jsou tytéž, které by se rozvlnily na tvářích obyvatelek mé školy, když pronásledovaly nějaké méně oblíbené dítě od obědového stolu, sedadla autobusu, koupelny. Byla to šikana, to ano, ale důležitější bylo, že to bylo stmelovací cvičení. Nic nespojí skupinu lidí tak, jako vytlačení jiné.
A děti ve videu, se sepjatýma rukama, se samolibými úsměvy? Můžete vidět, co je v tuto chvíli oživuje, a není to kauza. Je to kamarádství. Spojení. Kamery. To byla vysokoškolská zkušenost, která jim byla slíbena – a je vším, čím doufali, že bude.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse