Lidstvo má půl roku na odvrácení ekologické katastrofy aneb Jsme efektivně ztraceni?

25. 6. 2020 / Daniel Veselý

Patrně neexistuje sporu o tom, že pandemie koronaviru, již lze chápat jako výslednici environmentální devastace, kapitalistické logiky a globalizační mánie, nepředstavuje tak zlověstnou hrozbu, jakou je klimatická krize, či přesněji pozvolný klimatický rozvrat. Již nyní se rýsují obrysy post-pandemického světa, třebaže smrtící patogen zdaleka neřekl poslední slovo. A není to ani v nejmenším pěkná podívaná. Cožpak nás nepoučila exponencialita a narovnávání křivek; cožpak jsme otupěli při sledování nesčetných zpráv o hrozivých klimatických rekordech a eskalující environmentální degradaci, jako by snad šlo o abstraktní riziko na hony vzdálené naší vlastní žité zkušenosti? A nakonec: máme snad ještě nějakou naději, anebo nás spasí kombinace „umu, štěstí a především zásahu shůry“, díky čemuž jsme se během studené války nestali obětí nukleárního holocaustu? 

Ve svých předchozích textech na Britských listech jsem argumentoval, že pandemie koronaviru představuje poslední budíček, jenž má lidstvo, kráčející jako somnambul vstříc ekologické katastrofě, vyburcovat k činu. Koneckonců plošná destrukce vzácných biotopů charakterizovaná těžbou nerostů, kácením lesů a budováním silnic a další infrastruktury, je džinem vypuštěným z lahve, neboť lidé se dostávají do bližšího kontaktu se vzácnými živočišnými druhy, přenášejícími exotické viry. Výzkumníci bez obalu varují, že lidská civilizace vstupuje do éry intenzivnějších a častějších virových epidemií. Jsme na to připraveni? A jsme připraveni se poprat s jednoduchou tezí, že lidská činnost en bloc pozvolna zvyšuje křivku klimatického rozvratu?

I když se v posledních letech o globálním oteplování (což vzhledem k zcela očividným okolnostem vnímám jako zavádějící eufemismus) hovoří intenzivněji než dříve, vyhlídky na razantní globální klimatickou akci stále nejsou na pořadu dne. Naopak se zdá, jako by post-pandemické plánování nebralo globální hrozbu v potaz. Ačkoli sdělovací prostředky přicházejí s jednou klimatickou jobovkou za druhou, selhávají v jedné zásadní věci: nevolají po radikální změně a zdráhají se ukázat prstem na viníka tohoto stavu, jímž je korporátní kapitalismus chronicky závislý na nekonečném rabování přírodních zdrojů a posedlý nekonečným růstem. Energetické korporace, bankovní instituce, lobbisté, mediální impéria a vlády jednotlivých zemí spolu žijí v parazitické symbióze – a po nich potopa.

Ostatně i moderní výzkum soudí, že kapitalismus ničí „bezpečný operační prostor“ pro lidskou civilizaci. Tento systém má hroší kůži i ve fázi úpadku, jak trefně poznamenává Samuel Alexander z Univerzity v Melbourne: „Kapitalismus je moc dobrý v tom, jak se dovede vyhýbat kulkám a jak dovede unikat dočasným výzvám vůči své legitimitě a životaschopnosti. Nicméně se domnívám, že jeho stav je terminální.“

Velkorysé dotace, jež fosilnímu průmyslu poskytují země G20, jsou dalším projevem sebedestruktivního potenciálu lidstva. Přestože světové vlády před pěti lety s velkou pompou ratifikovaly pařížskou klimatickou dohodu, nejbohatší země i nadále z veřejných peněz (sic!) financují anachronický fosilní průmysl rekordními 77 miliardami dolarů ročně. Ani dočasné, leč bolestivé ochromení ekonomik v důsledku hromadných uzavírek, jak se zdá, nepřimělo námi volené politické zástupce k přehodnocení dosavadního kurzu. Vlády na záchranu svých ekonomik implementují stimulační balíčky, aniž by měly na paměti klimatickou hrozbu: více než půl bilionu dolarů má být vyčleněno pro průmyslová odvětví s vysokou uhlíkovou stopou, zatímco nízkouhlíková průmyslová odvětví obdrží jen nepatrný zlomek této částky. Jestliže světové vlády i nyní, kdy byl fosilní průmysl na lopatkách, hodlají ve velkém financovat extrakci fosilních paliv na úkor obnovitelných zdrojů, můžeme hovořit o epochálním zločinu.

Přitom přechod na zelenou ekonomiku reflektuje hluboký hospodářský propad způsobený pandemií, jak ilustruje aktuální zpráva Mezinárodní energetické agentury: tepelná izolace budov, instalace solárních panelů či budování větrných farem může přinést 9 milionů pracovních míst ročně. Podle autora globálního zeleného nového údělu, ekonoma Roberta Pollina, by přechod na obnovitelné zdroje po dobu následujících 20 let generoval 10 milionů pracovních míst ročně. Náklady na radikální transformaci světové energetiky by si vyžádaly 1,5 až 2 procenta světového HDP. Pakatel, když si uvědomíme rozsáhlé škody způsobené čím dál častějšími a intenzivnějšími suchy, povodněmi, hurikány a dalšími zlověstnými projevy klimatické krize.

Minulý týden šéf Mezinárodní energetické agentury varoval, že svět má pouhých šest měsíců na to, aby předešel opětovnému nastartování vysokouhlíkové ekonomiky, což by sabotovalo snahy o zabránění klimatické katastrofě. Kolik varovných predikcí jsme už z úst povolaných slyšeli, aniž by se něco změnilo? Chybí politická vůle, jak běžně slýcháváme, což je kódový terminus technicus pro silný odpor mocných lobbistických kruhů. Ještě ale není vše ztraceno. Jak ukazují zkušenosti z globálních protestů proti rasistické policejní zvůli, jedině vytrvalý masový odpor může mocné přimět k tomu, aby okamžitě začali jednat. 

 

 

3
Vytisknout
4515

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020