Následovat šílence

10. 8. 2020

Žijeme ve věku přeháněných výročí, ale nic tak neupozornilo na naši vášeň pro připomínání akutněji, než současné úsilí v té či oné formě opakovat události 2. světové války, napsal Richard Overy.

I když jsme zaměstnáni připomínáním 75. výročí konce války, je tu vlna, která hledí vstříc osmdesátce. Žádná ze čtyř zde recenzovaných knih - Hitler. Downfall 1939-1945 Volkera Ullricha, The Second World Wars Victora Davise Hansona, Mussolini´s War Johna Gooche a Britain´s War Daniela Todmana - není v přísném slova smyslu připomínkou, ale připojují se k vlně knihoven či webů naplněných ještě větším počtem válečných studií.

Přetrvávající zájem o 2. světovou válku není obtížné pochopit. Geopolitická struktura planety byla konfliktem proměněna, položil základy současného postimperiálního věku a vzestupu Asie jakožto světového hráče. Přinesla také zkušenost intenzívního dramatu a podobně jako u nevyčerpatelných studií Shakespearových her historici dál zkoumají všechny perspektivy tragédie, každou podřízenou zápletku, každou důležitější či méně důležitou postavu. Unavený čtenář se může ptát, "co dalšího tu lze ještě říci", ale vždy je tu něco dalšího. Jak se historie stala globalizovanou, mění se i perspektivy. Válčící společnosti bývaly diváky převážně vojenské historie konfliktu. Nyní stojí uprostřed jeviště, jejich mobilizace, utrpení a výdrž mění dobře známou historii války, tak jako u historie 1. světové války.

Tři ze čtyř zde recenzovaných knih se věnují válce v národním kontextu - britském, italském a německém - zatímco Victor Hanson pohlíží na konflikt jako celek, aby odpověděl na otázku, proč jedna strana vyhrála. Důležitá část odpovědi spočívá ve strategických bludech, které ovlivňovaly Mussoliniho a Hitlera, co je tématem dvou vynikajících studií Johna Gooche a Volkera Ullricha. Oba končí svou práci citacemi nespokojených generálů ohledně povahy mužů, které následovali. Mussolini byl "šílený po čtyři roky", nebezpečný dobrodruh, za jehož "nekompetence a nestřídmost" Itálie draze zaplatila. "Můžeme jen vrtět hlavami," poznamenal jeden německý generál, "nad tím, jak jsme všichni následovali tohoto šílence". Takové stížnosti si žádají širší otázky. Jak to, že německé a italské elity i významná část obyvatelstva aktivně podporovaly a libovaly si ve dvou diktátorech, když se pustili do válek, které se rychle ukázaly být nevyhratelnými?

Na povaze diktatury rozhodně záleželo, protože samo o sobě je nepravděpodobné, aby se vojáci a politici v té či oné zemi po bolestné zkušenosti z let 1914-1918 hnali do totální války. Hitler a Mussolini byli oba posedlí myšlenkou životního prostoru pro lid, jejichž kultura a rasová hodnota si ho zasloužila; a protože "prostor" byl ve 30. letech již obsazen, jen válka mohla zajistit jeho rozšíření. Na základě tohoto krutého argumentu se oběma diktátorům podařilo přesvědčit nebo nebo zpracovat širší vojenské a politické vedení, aby je následovalo. V obou zemích již existovaly imperiální vize a národní resentimenty. Ulrich přináší zřejmý, ale důležitý argument, že Hitler nebyl vůči Německu cizí, nežil kdesi "mimo Německo", ale byl dostatečně spojen s delší německou historií na to, aby jeho ambice byly chápány, dokonce i přijaty. Totéž do značné míry platí i o Mussolinim, jehož imperiální apetit nepředstavoval úchylku, ale produkt dlouhé historie Itálie snažící se žít s ustaveným britským a francouzským imperialismem.

Nicméně diktátoři byli hnací silou. Goochův Mussolini je nebezpečný dobrodruh, který sní o válce daleko nad rámec umírněných italských možností. Detailní vojenská historie ukazuje dlouhou křivku strategické neschopnosti. Invaze v Etiopii a zapojení do španělské občanské války ve 30. letech znamenalo nákladné a omezené konflikty, jejichž výsledek zmenšil italské síly. Ve válce proti významnější mocnosti se tato omezení projevila. Gooch se neřídí tvrzením, že Italové jsou beznadějně špatnými vojáky, ale ukazuje, že mizerná štábní práce, fatální propast mezi důstojníky a mužstvem, vážné omezení zdrojů a nedostatečná absence spolupráce mezi jednotlivými zbraněmi přispěly k podkopání toho, čeho by italské síly mohly dosáhnout, pokud by byly lépe vedeny a vyzbrojeny. Klasickým příkladem byla válka proti Řecku. Mussolini dost podcenil chrabrost a odhodlání řeckých ozbrojených sil, když nařídil invazi v obtížném terénu koncem října - v době, kdy by žádný příčetný velitel nepřemýšlel o zahájení větší operace. Tím se z obtížného úkolu stal úkol prakticky nemožný. Italské síly byly ohledně invaze zmateny a mizerně vedeny. Bez německé intervence by Řekové s britskou pomocí mohli vyhrát, i když Gooch to výslovně neříká. Válka v poušti proti silám Britského společenství, jehož vlastní velitelé prokázali takřka stejně špatné pochopení pro operační skutečnosti, by bez německé pomoci rychle skončila.

V době bojů u Alamejnu (1942) došlo k jistým zlepšením, ale Gooch ukazuje, že během několika dní většímu italskému komponentu (příliš často ze standardních západních vyprávění vynechávanému) došly munice, jídlo a voda nedokázal dále bojovat. Zřejmě nic nevystihuje potrhlý svět obývaný Mussolinim lépe než jeho reakce na porážku v Severní Africe, jak ji cituje Gooch: "V létě se znova chopíme iniciativy velkým ofenzívním podnikem do Alžírska [a] Maroka a znovudobytím Libye". Nejspíše nepřekvapí, že italští generálové o pár týdnů později spustili spiknutí s cílem svrhnout a zatknout jejich umíněného velitele. V červenci 1943 hra skončila, když byl Mussolini svržen. Ale není příliš jasné, proč Gooch zde své vyprávění končí. Musssolini žil, aby mohl bojovat o den později, jako lídr Italské sociální republiky založené s německou pomocí o několik měsíců později. Italové pokračovali v boji a Mussolini je dál vedl. Přežila i fantazie, protože to byl Mussolini, kdo v dubnu 1945, několik dní před svým zabitím, přemýšlel o proměně Milána v "italský Stalingrad".

Hitler byl mnohem nebezpečnějším fantastou než Mussolini, protože se těšil přímější podpoře a měl k dispozici masivní vojenskou moc a nelítostné bezpečnostní síly. Výsledkem byly jeho fantazie o německém impériu sahajícím do Eurasie, daleko větší a mnohem nákladnější než fantazie Mussoliniho. Ulrich právem považuje "životní prostor" a etnickou restrukturalizaci Východu za klíčové prvky Hitlerova světonázoru. Ve druhém díle jeho biografie ukazuje, jak se Hitler snažil změnit fantazii v realitu, s malým ohledem dokonce i na německý lid, který vedl. Ulrich se úpěnlivě snaží ukázat, že by Hitler neměl být podceňován, ani jako diktátor, ani jako vojenský velitel - a je jistě pravda, že po určitou dobu byla vítězství považována za důkaz jakéhosi intuitivního vojenského génia, dokonce i mezi kariérními generály. Omezení postihující dosahování jeho strategických cílů byla stejně tak vnější jako vnitřní. Masivní vojenská mobilizace, technické a vědecké průlomy a ochota spojeneckých lídrů spolupracovat sdílením zdrojů a společného cíle, to vše sehrálo svou roli při zajištění porážky Osy. Mussolini a Hitler se neporazili sami, ale bylo třeba je porazit.

Ulrich se nicméně distancuje od nedávné vlny hitlerovských studií, které považují Hitlera za naprosto centrální faktor. To obzvláště platí v případě jeho zacházení s druhou válkou, kterou Hitler vedl - válkou proti Židům. Ulrich ukazuje, že Hitler ještě v létě 1941 uvažoval o přesídlení evropských Židů na Madagaskar nebo na Sibiř - a teprve v říjnu ho neproveditelnost plánu přiměla k radikálnějšímu kurzu.

Dan Todman v druhém svazku výjimečného narativního výčtu britského válečného úsilí představuje roli Británie (a širšího impéria) v porážce Osy. Považuje tuto roli za podstatnou, ačkoliv volba narativních struktur mu stěžuje analýzu nutnou k prokázání tohoto závěru. Trvalo velmi dlouho, než se britské síly naučily působit nějaké reálné škody. Todman si všímá, že pod vlivem dlouhé války se britská společnost počínaje rokem 1943 stala, slovy novináře, který se stal výcvikovým pilotem, "svižnou a účelnou a tvrdou".

Samozřejmě, že pro civilisty se průběh války stal méně nebezpečným, jakmile skončil blitz (období, kdy se německá Luftwaffe snažila zlomit Británii "strategickým bombardováním" civilních cílů - KD) a zmizela hrozba německé invaze. Todman ukazuje, jak vojenské ztráty na druhé straně eskalovaly v letech 1944-1945, zejména v armádě. Šlo také o období, kdy důvěra v Churchilla upadala, USA se v mnoha ohledech staly přinejlepším nevrlým partnerem a válečný pokrok v Evropě byl pro veřejnost příliš pomalý.

Todmanův pohled se neřídí konvenčním angloamerickým narativem o posledních třech letech války. Právem považuje imperiální dimenzi za kritický faktor formování britské strategie a jeden z hlavních důvodů napětí v britskoamerických vztazích. Churchill byl vášnivým imperialistou, což vysvětluje, proč bylo tolik úsilí věnováno Blízkému východu a Středomoří. Ironie druhého Todmanova svazku leží v nesouladu mezi chrabrým úsilím vynaloženým na zajištění vítězství a náhlým úpadkem geopolitického postavení Británie v letech bezprostředně následujících. Možná, že právě v tomto protikladu leží příčina vystupňovaného zájmu o výročí konce války.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2526

Diskuse

Obsah vydání | 13. 8. 2020