Rovnost jako způsob prezentace nadřazenosti

9. 2. 2021 / Vojtěch Růžička

čas čtení 7 minut


Začnu odvážným tvrzením zvláště pro dnešní dobu: „Nejsme si všichni rovni!“ Prostě jsem na vyšší úrovni než černoši. Mám od přírody predispozice být téměř ve všem lepší než ženy. Přestože se doba změnila, stejně to místo dají raději mně než homosexuálovi. Holt to tak je. Jsem vítězem biologické loterie, jelikož jsem bílý heterosexuální muž. Dá se říci, že mám modrou krev. Jsem na vrcholu potravního řetězce. Jsem potřeba seberealizace na Maslowově pyramidě potřeb. Jaroslav Flegr mezi evolučními biology…

 

Avšak je to správné? Nejde ani tak o to, zdali je to správné, problém spatřuji v tom, že to podle většiny není fér. Ostatním nevýjimečným lidem vadí, že je utlačujeme svou přirozenou nadřazeností, a volají po rovnosti všech lidí. Ale já se táži, jak by si to představovali? Opravdu si někdo myslí, že najednou všichni začneme hrát život na střední obtížnost? Úplně to vidím. Všichni se narodíme do středně velkého města matce sekretářce a tátovi automechanikovi. Základku vystudujeme s trojkama a půjdeme na obchodu. Pak budeme pár let pracovat, následně založíme rodinu a koupíme si chalupu u Domažlic. Své životy dožijeme obklopeni vnoučaty a nedoplacenými hypotékami. Prostě idylka.

To se ale nestane. Už po prvním nadechnutí každý dostane karty, se kterými musí po zbytek života hrát. A jen hrstce se povede se od nich zcela oprostit.

Věřím, že jsou tu teď tací, kteří se doposud bavili mým pokusem o sarkastické odhalení ničeho, jelikož celou dobu vědí, že to, v čem jsme si rovni, je nalezitelné pouze rozumem. Samotná schopnost přemýšlet je nám všem přece totožná. Avšak omyl! I zde je rovnost pouze domnělá. Nebo snad, ctěný čtenáři, bys byl ochoten připustit jistou myšlenkovou podobnost své maličkosti s například nedávno propuštěným panem Baldou? Já odmítám tvrzení, že naše schopnost přemýšlet je jen vzdáleně příbuzná, natož snad totožná.

Jiní si bláhově myslí, že před zákonem jsme si všichni rovni. To my ale vážení vysvětlete jak to, že Vráťa Minářů dostal pokutu za zabijačku a Přemek od nás z vesnice ne?! Pokud si už tuhle do nebe volající nespravedlnost nepomatujete, vzpomeňme na nedávnou kauzu. Jak je možné, že Klauzovic Vašek dostal pokutu za nenošení roušek a Boženka od naproti ji posledně neměla ani v naší Hrušce?! Říkejte si, co chcete, ale zákon přehlíží přešlapy chudých a bezvýznamných. Naopak bohaté a slavné perzekvuje za každou maličkost.

Tam, kde je nerovnost nejvíce patrná, je úroveň schopností, dovedností a fyzických atributů. Někdo dokáže nadprůměrně dobře řešit nastalé problémy, jiný dokáže famózně tančit a další se narodil s postavou, kterou by mu i řečtí bohové záviděli. Vidíme-li takovéto jedince, přejeme si být jako oni. Obdivujeme ten vrchol lidské populace. Avšak na druhou stranu pohrdáme těmi, kteří jsou vrcholu vzdáleni nejvíce. Nevadí nám průměrnost, avšak podprůměr v nejlepším možném případě pouze tolerujeme. A většinou ani to ne. Nikdo nechce být v ničem podprůměrným. Je super, když si vás kapitán při vybíjené ve školní družině vybral jako prvního do týmu. Cítili jste se jako ti nejsilnější a nejdůležitější.



Ti, co jsou vybráni následně, nikoho nezajímají. Jsou tam jen do počtu, aby si zahráli. Ale pak přijde ta „spodina“ – Jiřík, který váží v 10 letech 90 kilo a ještě při výběru dojídá chleba s máslem a Lucinka, která má dioptrie tak silné, že by spálily nejedno mraveniště a rozhodně se nekamarádí s prostorovou orientací. Ti podprůměrní hráči. Dává smysl, že tito hráči zbyly na výběr jako poslední. Ale každý občan, který nemá emoce na úrovni kamene, si dokáže představit, jak se tito dva cítí. Přáli by si být alespoň průměrnými.

Zamyslíme-li se každý nad sebou samým, určitě každého z nás napadne hned několik věcí, v čem zaostává za ostatními. Mnozí z nás by vyměnili všechny své znalosti o Quinovi za to, abychom v tom byli alespoň průměrní. Opravdu bych si přál alespoň průměrně tancovat, či zaběhnout úsek v odhadovaném čase. Bylo by fajn, kdyby můj nos byl alespoň středního vzrůstu a klidně bych byl tu a tam oplácanější než si tu a tam nahmatal kost…

Jde-li o podprůměrné atributy, voláme a přejeme si rovnost. Avšak když chceme rovnost, jsme ochotni ji i něco obětovat? Dokážeme se vzdát nadprůměrnosti v určitých oblastech? Já tedy rozhodně ne! Mou nadprůměrnou výšku mi nikdo nevezme! Užívám si tu moc, kterou mi dává. Mou každodenní kratochvílí je dívání se na lidi shora. Užívám si, jak ke mně ostatní vzhlíží i tu nadvládu nad vrchními regály v obchodech. A od té doby, co bydlím s mojí přítelkyní, pouze já rozhoduji, kdy budeme jíst a kdy ne. Nedosáhne totiž, titěra, na talíře ve vrchním šuplíku. Zkrátka mé vysoké postavení a můj nadhled jsou mé dominantní rysy a v žádném případě nehodlám být průměrně vysokým mladíkem.

Nejen, že si tedy nejsme rovni, ale myslím si, že v jádru duše po tom ani netoužíme. Posledním příkladem může být mé sportovní dětství. Když jsem byl dítě a musel jsem na tělocviku, stejně jako ostatní, běhat tisíc metrů. Světe div se, neuběhl jsem to a pravděpodobně to stále neuběhnu. Ale jelikož jsem nechtěl být poslední, protože ten vždycky dostal nějaký trest, domluvil jsem se svými podobně fyzicky obdařenými kamarády, že to budeme bojkotovat a doběhneme/dojdeme do cíle zcela společně, což v mé dětské Nietzschem nezkažené mysli vyvolávalo neutuchající pocity radosti a škodolibosti. Představoval jsem si roztrpčený výraz tělocvikáře, když uvidí, jak jsme s tím závodem vyběhli. Chápete vyběhli se závodem. Legrace. Ale stalo se nevyhnutelné. Moji krysí přátelé těsně před koncem zrychlili a nechali mě v prachu smutku a osamění. Došel jsem poslední.

Dostal jsem sice trest, ale získal jsem cenné ponaučení. Lidé jsou ochotni přijmout mizérii, avšak pouze za předpokladu, že v ní nejsou sami. Jsou-li v něčem nejhorší, intuitivně usilují o to dostat se mezi ty průměrné. Avšak, když se jim to podaří, obvykle se s tím po nějaké době nespokojí. Chtějí víc. Být lepšími než jiné. Mít hezčí dům, rychlejší auto, vyšší plat, partnerku s většími ňadry… A všechny ty povídačky o rovnosti jsou vlastně jen určitý způsob, jak jistí lidé ukazují jiným, jak hodní a tolerantní jsou, neboť ukazují všem, jak jsou lepší než ostatní…



0
Vytisknout
3684

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2021