Z báchorek do reality

9. 2. 2021 / Boris Cvek


Mnoho postojů, nad kterými člověk dnes už spíše žasne, má původ v mocenských poměrech z dávné minulosti. Například představa, že někdo „ovládá svět“. To nebyla nikdy pravda, ale přece jen si na to dělali někteří lidé oficiální nárok, zejména středověcí papežové.

Samozřejmě také oni byli mocensky závislí na různých aliancích a jejich moc nebyla garantovaná nějakou vlastností světa jako třeba v kartách je eso silnější než král. Papež Bonifác VIII. by o tom mohl vyprávět.

Dějiny středověku nutí člověka k tvrdému vystřízlivění ze všech oficiálních nároků různých králů, vévodů, prelátů. Mocenské nároky jsou především součástí mocenské hry. Nicméně taková hra se pak vtěluje např. do vyprávění o pronikání rozkladné moci zednářů a židů do katolické církve nebo do vyprávění o podobné moci jezuitů namířené proti modernímu světu.

Rozmanitost reálné činnosti a stejné směřování některých proudů na opačné straně pomyslné barikády pak mizí z pozornosti, protože svět přece nemůže být rozmanitý a paradoxní. Když jezuité ve svých redukcích v Jižní Americe chránili domorodé obyvatelstvo proti otrokářům jako svobodné a bělochům rovné lidi, šli ve směru základních myšlenek svobodného zednářství, možná daleko za ně.

Měl by zednář George Washington tak pokrokové názory, že by plesal nad porážkou otrokářů jezuitskou armádou (tvořenou zejména domorodci) na řece Mbororé? Možná ano, sám své otroky nakonec propustil. Jenže bitva u Mbororé není konec 18. století, ale rok 1641.

To samozřejmě neznamená, že jezuité vždy konali dobro. Jejich moc v Latinské Americe byla postavena na podpoře domorodých obyvatel a bez porážky otrokářů by o tuto moc přišli. Jinde a za jiných okolností mohli být v jiné mocenské pozici.

Často má posedlost pomyslnou barikádou kořeny v nějaké emocionální frustraci. Nesouvisí se skutečným bojem o moc, kde se naopak musí uplatnit mnoho cynického realismu, nýbrž s tím, že člověk se fixuje na nějakou představu světa, který je ohrožován těmi druhými. Tak třeba jezuité ničí naši krásnou reformaci a zednáři zase naše krásné tradice hierarchické moci. Stačí se ale podívat trochu blíže a vidíme, že češtinu, jazyk naší reformace, rozvíjí jezuita Balbín, a uvidíme také, že struktura zednářských lóží je inspirována hierarchií středověkých cechů.


Jakmile vám svět začne připadat velmi rozmanitý, dokonce tak, že se nedá vtěsnat to škatulek a jasných barikád, jakmile vám začne být úzko nad bezmocí těch, kdo se tváří, že mají absolutní moc (vybavuje se mi mimoděk Stalin, jehož nezměrné vraždění lze připsat zejména jeho strachu o sebe sama), vězte, že vstupujete z báchorek do reality.



0
Vytisknout
3537

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2021