Uzrál čas na generální stávku

Kdo vlastně řídí zemi: Strakovka, anebo průmyslové koncerny a jejich poskoci?

1. 3. 2021 / Daniel Veselý

Česká republika po chaotickém hašteření celé politické reprezentace vstupuje do děravého třítýdenního lockdownu. Proč děravého? Protože ti, kdo žijí v podzámčí, musí opět zatnout zuby a volky nevolky se novým opatřením podrobit, zatímco průmyslové koncerny a jejich podržtašky včetně prezidenta Zemana mohou slavit triumf. Montovny, kde se viru tak náramné daří, pojedou bez jakýchkoliv omezení dál, jako by se nechumelilo.

Ti, kdo vehementně odmítají tvrdý lockdown, neustále poukazují na ohromné ekonomické škody, které by českému hospodářství totální uzávěra způsobila. Komentátor Petr Holub vyčíslil velikonoční vypnutí továren tak, jak jej navrhl odborový předák Josef Středula, na 70 miliard korun. Neúčinná a polovičatá uzávěra, v níž se Česká republika potácí už několik měsíců, nás přitom každý den připravila zhruba o dvě miliardy korun. Totální lockdown by podle neoliberálního ekonoma Lukáše Kovandy přišel tuzemskou ekonomiku na dvojnásobek. Podle Kovandy bychom tak „vyhubili“ ekonomiku, zatímco porážka viru by zaručena nebyla.

Je vskutku příznačné, že při tak hrozivých počtech infikovaných a zesnulých tu stále panuje falešná dichotomie zdraví a ekonomiky, ačkoli obé spolu úzce souvisí. A jestliže nyní nebyl učiněn radikální řez, za tři týdny na tom můžeme být jen o kapánek lépe, jak soudí René Levínský – což je stále katastrofa. Takže pravděpodobně v omezeném (a nákladném) režimu budeme muset fungovat dál – a netřeba dodávat, co to udělá s akutní nedůvěrou ve vládní opatření, jakož i dlouhodobě zkoušenou psychikou české populace. A k totálnímu lockdownu patrně nakonec stejně dojde, ovšem se zbytečným prodlením, jež si vyžádá další tisíce mrtvých a sadistické natahování zdravotnictví na skřipec.

Koneckonců neexistuje zdravé hospodářství, pokud nemocnice melou z posledního a pokud se desítky či stovky tisíc osob v produktivním věku potýkají nejen s dlouhým covidem, ale i s depresívními a úzkostnými stavy. Úhrnem vzato: bez zdravých lidí zdravá ekonomika nefunguje, jak na Twitteru trefně poznamenal Josef Středula.

Vypnutí továren a dalších průmyslových provozů – třeba na dva týdny – by v kombinaci s masivním navýšením testovacích a trasovacích kapacit (k čemuž mělo dojít už loni na jaře!), zrychlenou vakcinací a cílenými finančními stimuly, mohlo ČR vrátit na mapu civilizovaných států. Vláda by měla stanovit plán, podle kterého by se v dubnu mohlo postupně rozvolňovat, přičemž prioritou by mělo být otevření škol (české školství bohužel nemá tak vlivné lobbisty jako průmysl). Nikdo přece nemůže s vážnou tváří tvrdit, že se průmysl nemůže ani na minutu zastavit, když loni na celých šest týdnů přerušil činnost i největší podnik působící v ČR – Škoda Auto – třebaže důvody odstávky byly ryze praktické.

Hrozí však nebezpečí, že bychom opět mohli předčasně a zbrkle rozvolňovat, jakmile by počet infikovaných začal klesat. Můžeme se inspirovat Novým Zélandem, kde si osvojili strategii nulového covidu. Tamní vláda posílá do týdenní karantény dvoumilionový Auckland jenom kvůli 21letému studentovi, který patrně celý týden šířil nákazu. Pro případné hnidopichy připomínám, že se v lednu na Novém Zélandu uskutečnil koncert pod širým nebem, který navštívilo 20 tisíc osob. Žádné sociální distancování nebylo zapotřebí, protože v této zemi byl virus prakticky vymýcen.

Malou útěchou budiž dobrovolné testování ve firmách, „které by se mělo za několik dní změnit v povinné“; leč známe své pappenheimské a českou realitu, kde „několik dní“ může znamenat cokoliv. Absentuje rovněž legislativa, která by firmám nařizovala zavedení home office aspoň pro 25 procent zaměstnanců. V současnosti na home office pracuje pouhých 15 procent lidí. A všichni moc dobře víme, kde se patogenu tak náramně daří, vynecháme-li rodiny, jejichž interakci nová opatření dramaticky sníží. V Portugalsku, kde se britskou mutaci viru podařilo zkrotit, činil podle Jana Kulveita pokles přítomnosti na pracovištích 47 procent a nyní se drží na 40 procentech. Naopak pokles osob na pracovištích v ČR činí pouhých 24 procent, přičemž neexistuje žádná země, jež by s obdobným poklesem mobility v zaměstnání dokázala Brigitu potlačit.

Suma sumárum: Česká republika je nesvéprávnou montovnou vydanou na milost a nemilost kapitalistickému soukolí, což na tiskové konferenci potvrdil i přední průmyslový lobbista ministr Karel Havlíček. Podle jeho mínění by zastavení montoven připravilo ČR o nasmlouvané zakázky, přičemž korporace by mohly přesunout výrobu do zemí s levnější pracovní silou. Ach jistě; životy a zdraví českých občanů nejsou tak důležité jako vrtochy a maximalizace zisků velkých firem. Mnozí z nás to tušili i v „mírových časech“; avšak pandemie či jiná živelná katastrofa perverzní excesy korporátního kapitalismu jdoucího přes mrtvoly obnažuje v hrůzné nahotě.

Pokud se predikce matematika Levínského a dalších odborníků vyplní, tak se za tři týdny prakticky nic nezmění. Za této tristní situace se objevují apely na generální stávku: dotčení zaměstnanci by jednoduše odmítli nastoupit do zaměstnání. Je to rozumný požadavek. Lidé by si měli uvědomit, že jejich implicitní souhlas (či apatie) s vládnoucí třídou, potažmo ekonomickými giganty, jimž dělá vláda i opozice křoví, jí deleguje moc. Skutečná moc ale spočívá v rukou ovládaných, jak konstatoval britský filosof David Hume, který vyjádřil údiv nad lehkostí, s níž hrstka vládne většině. Je to věru křehká symbióza.

 

0
Vytisknout
4025

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2021