Švejk je hrdina

4. 3. 2021 / Boris Cvek

Tento měsíc je to rovných sto let od vydání prvního svazku Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Chtěl bych k tomu učinit jen krátkou poznámku v souvislosti s mými články o Boženě Němcové, v nichž vyjadřuji skepsi nad kvalitou české literatury obecně.

Haškovu knihu považuji, a to ve srovnání světové klasické literatury, za geniální. Připomenu, že mezi nejdůležitější díla světové klasické literatury rozhodně počítám Rabelaisovu knihu Gargantua a Pantagruel, Cervantesova Dona Quijota nebo Boccacciův Dekameron. Hašek se svou jadrností až vulgaritou a svým smíchem z této tradice nevymyká. Chápu, že někoho může Haškova kniha pohoršovat, Rabelaise by ale pak snášel ještě hůře (u Rabelaise navíc jde o pro mnohé těžko stravitelnou směs vulgarity a vysoké vzdělanosti, oproti tomu Hašek je takový prosťáček Boží).

Tento text píši ale hlavně proto, že Švejka čtu úplně jinak, než je mezi Čechy běžné. Pro mne je postava Švejka postavou odvážného a velmi inteligentního hrdiny, který se jediný dokáže vzepřít nelidskému netvoru rakouské armády a společnosti a který má obrovskou mravní převahu nad ostatními. Oproti Švejkovi jsou ostatní důležité postavy jen konformní zoufalci nebo přímo trosky. Přitom je ale Hašek líčí s milosrdným nadhledem, se ušlechtilou sympatií pro lidskou malost a znetvořenost. Skutečný osten jeho díla je namířen proti systému. Lidé jsou lidští, systém je nelidský. A pokud se lidé stávají nelidskými, pak tehdy, když přijímají systém. Není to útok proti jakémukoli systému, je to útok proti císařskému Rakousku. Podobný obrázek téhož Rakouska podává ve svém zcela odlišném románu ze zcela jiné perspektivy Robert Musil. Na mysli mám samozřejmě Muže bez vlastností. O Karlu Krausovi a jeho kritice rakouské společnosti nemluvě.

Když Švejk „švejkuje“, dělá to v situacích, kdy mu hrozí velké problémy, dokonce smrt. Jeho „švejkování“ není dáno nějakou leností nebo vychytralostí, ale uvědomělým protestem, který je velmi často doveden až k řezavosti swiftovského sarkasmu. Když Swift navrhuje za dob irského hladomoru Angličanům, aby jedli irské děti (slavný text Skromného návrhu) a dělali z jejich kůže boty, je to stejný sarkasmus, jaký používá Hašek. Třeba zde:

„My padneme za císaře pána a jeho rodinu, za kterou jsme vybojovali Hercegovinu. Z našich kostí se bude vyrábět špódium pro cukrovary, vo tom už nám před lety vykládal pan lajtnant Zimmer. „Vy svinská bando,“ povídá, „vy nevzdělaný kanci, vy zbytečný indolentní vopice, vy těma haxnama pletete, jako by neměly žádnou cenu. Kdybyste padli jednou na vojně, tak z každého vašeho hnátu udělají 1/2 kg špódia, z muže přes 2 kg, hnáty i pazoury dohromady, a budou skrz vás filtrovat v cukrovarech cukr, vy idioti. Vy ani nevíte, jak ještě po smrti budete užitečný svým potomkům. Vaši kluci budou pít kafe voslazený cukrem, kterej šel skrz vaše hnáty, hňupové.“ Já jsem se zamyslel, a von na mne, vo čem přemejšlím. „Poslušně hlásím,“ povídám, „tak si myslím, že špódium z pánů oficírů musí bejt vo hodně dražší než ze sprostejch vojáků.“

Tohle opravdu není jen pitomá legrace, je to promyšlený sarkasmus, který předjímá dokonce samo jádro nacistického myšlení. Jde o život a o smrt. Kontextem je masakr světové války. Hašek přímo útočí na zrůdnost této války a na rakouský společenský systém, který ji umožnil, na jeho pojetí hodnoty lidského života. Proto mi vždy velmi vadí, když se běžně normalizační mentalitě říká „švejkování“. Jistě odpor k systému, k eráru, pohrdání elitami je jak u Švejka, tak v normalizačním přístupu ke státu. Švejk ovšem riskuje svou kůži, říká, co si myslí, a to velmi útočně, přímo do očí důstojníkům. Nedělá žádnou kariéru ani neusiluje o dobré bydlo, o klid někde v soukromí, kde si vychutná to, co si nakradl. Jeho zlodějina a podvádění nejsou jeho morálním principem. Jeho morálním principem je protest, tvrdý střet se systémem.

Je pozoruhodné, že se takto Švejk v Česku nečte. Čte se jako oslava zbabělého chytráctví, podvádění a nihilistického veselí. Dokonce ho tak chápou i lidé, kterým záleží na tom, aby český národ byl statečný a mravně uvědomělý. Ve skutečnosti je ale Švejk asi ten opravdu nejlepší obraz české lidové zkušenosti obrácené v hrdinství. Žižka je jistě oproti Švejkovi skutečný válečník, nicméně jeho morální převaha nad protivníky je mnohem menší než ta Švejkova. Ve Švejkovi taky není prakticky žádný nacionalismus, náboženská nenávist nebo fanatismus, jeho lidové prostředí je humanistické a univerzálně lidské. Asi nejodpornější postavou Haškova románu je Čech, dokonce středoškolský učitel češtiny, poručík Dub. Naopak takový polní kurát Katz (židovské národnosti) je proti Dubovi přes všechnu svou zhýralost naprosto lidský a sympatický člověk.

Na kontrastu Duba a Katze Hašek proniká ještě mnohem hlouběji za geniální sarkastický útok na císařské Rakousko. Zabývá se otázkou skutečné hodnoty člověka, schopnosti lítosti a soucitu, byť je nalézáme na samém dně konvenční morálky. Dub jako farizej a Katz jako celník z podobenství v Lukášově evangeliu. Nicméně ani Dub není Haškem líčen jako nějaké čisté zlo. Je to skutečný omezenec, pitomec, který si potřebuje na něco hrát, ve skutečnosti však malý, obyčejný, bezvýznamný člověk. Chce-li někdo za pitomce a hlupáka považovat Švejka, měl by si ho srovnat se skutečným pitomcem a hlupákem Dubem. Dub svou pitomostí budí výsměch a soucit, Švejk svým sarkastickým hrdinstvím obdiv a úžas.

 

1
Vytisknout
4227

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2021