Stále větší chaos ohledně reálných možností Západu

2. 6. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut
Musím říci, že nejhorší na všech těch debatách o tom, jaké sankce ještě uvalit na Rusko nebo jakými zbraněmi Ukrajině pomoci, je nepřehlednost, různá míjející se nebo přímo proti sobě jdoucí stanoviska expertů i představitelů západních zemí – a pak ještě, což je nejhorší, jejich promítnutí do médií a politiky.

Mnohokrát jsem se na Facebooku snažil v různých debatách dopátrat toho, co si vlastně ještě Západ může dovolit, mnohokrát jsem musel čelit mediálně vyvolaným představám, které jsou podle mne zcela mimo realitu, například: kdyby na Ukrajinu vtrhla polská armáda, Rusy vyžene, nebo: Rusko je už na kolenou a otázkou je pouze to, zda dobýt zpátky i Krym, nebo ne. Na začátku invaze jsem sám hltal zprávy o tom, jak sankce během pár týdnů zničí ruskou ekonomiku a bude klid. Zatím se tak nestalo.

Když uvažuji nad možnostmi Unie, jde mi na prvním místě o to, aby Unie nezničila samu sebe. Velmi pozorně naslouchám tedy argumentaci Komise, že zbavit se úplně ruského plynu bude možné až za pět let a že do konce roku 2022 to budou dvě třetiny. U těch dvou třetin se ale častěji a častěji ptám, zda to není přehnané, aby to vypadalo politicky dobře. V otázkách kolem embarga na ruskou ropu, které vlastně nebude tak úplně embargem na ruskou ropu, se orientuji přes četná mediální vystoupení politiků a analýzy expertů ještě méně – a stále více pochybuji o tom, že cílem je hrát s veřejností poctivou hru. 

Je tam příliš mnoho zájmů, zejména zájmů velkého průmyslu, na které nelze jasně dohlédnout. A velký průmysl samozřejmě souvisí s tím, jak prosperuje Unie jako celek. Pád průmyslu může mít katastrofální následky na životy lidí, na soudržnost společnosti, na politický vývoj. Už nyní se aspoň v Česku zdá, že na podzim dojde k sociální katastrofě tak jako tak. Stále dokola opakuji: pokud by Putin dokázal rozbít Unii a konvertovat ji k fašismu, je to největší vítězství, jakého mohl dosáhnout.  

Je jasné, že ekonomické vazby na Rusko byly motivované soukromým byznysem, který na nich bohatl (a s ním celá společnost). Na tom není nic špatného, naopak. Sám bych dokonce tuto politiku Unii nijak nevyčítal, protože svět před 24. únorem 2022 byl jiný svět. Kdyby došlo k jaderné válce, možná by se vynořilo mnoho lidí, kteří by zuřili, že jsme tu třicet let nestavěli jaderné kryty. Co na to říci? USA za Nixona v dané situaci geniálně vtáhly Čínu do svého světa, nicméně nakonec z ní udělaly v důsledku tohoto tahu největší ohrožení své bezpečnosti, jaké kdy poznaly. Bylo by absurdní to Nixonovi dnes vyčítat. Co by se stalo s Ruskem, kdybychom ho odřízli od unijních peněz třeba v roce 2010? Nedošlo by k válce mnohem dříve? Jsem si tím téměř jist.

Ale zpět k byznysu: i kdyby měl ty nejlepší úmysly, transformace na situaci bez ruské ropy a plynu může být jistě velmi složitá, naprosto objektivně. Někdo říká, že to zvládneme, že lze zastavit kohoutky hned – a ostatně Putin to může kdykoli udělat za nás. Co zbývá politikům, než říkat, že jsou na to připraveni? Ale jsou? Myslím, že unijní veřejnost by v tom měla mít mnohem jasněji. Ale zase je třeba bránit panice. Když někdo říká, že můžeme bez problémů pomáhat mnohem více, mám podezření, že podléhá válečnému rauši, typickému pro Polsko a Česko v této válce, naopak když někdo říká, že pomáhat lze jen omezeně, mám zase pocit, že by rád Ukrajinu prodal Rusům za klid na práci. O zmatku v informacích o dodávkách zbraní, o tom, kdo co slíbil a kdo koho zradil, nemluvě. Lidé jsou dneska ochotni používat velká slova a člověk žasne, jak z konzervativní pravice slyší recyklovanou bolševickou propagandu o tom, jak nás Západ zradil. Komu tyhle teze slouží a na jakém základě vlastně stojí? Západ není žádný deus ex machina, je to entita z reálného světa se svými možnostmi, motivacemi atd. Nemá žádnou metafyzickou povinnost se obětovat. Nepomohl Československu v roce 1968 (a taky reálně nemohl, pokud nechtěl třetí světovou válku), a přesto jsme v roce 1989 chtěli na Západ. 

Aby nebylo nejmenší mýlky: od začátku invaze jsem pro účinnou vojenskou pomoc Ukrajině (a vždy jsem podporoval vojenskou moc USA, americké programy na zbrojení a NATO – u českého zbrojení mám problém s tím, že nevěřím, že se to u nás dá dělat poctově). Považuji situaci na frontě za rozhodující, považuji boj Ukrajinců proti Rusům za boj, který se vede za svobodu a demokracii proti toxickému ruskému režimu, jehož vnitřní patologie je hlavní příčinou této války. Od začátku invaze jsem pro ekonomické sankce, ty nejtvrdší, které nejsou likvidační pro Unii. Od začátku se ale také nejvíce ze všeho bojím rozpadu Unie a nástupu fašismu v zemích současné Unie. 

Těšil jsem se v prvních březnových dnech na základě mediálních pohádek na kompletní odpojení Ruska od SWIFTu. Pak jsem v Českém rozhlase od jedné expertky slyšel, že stačí jedna ruská banka ve SWIFTu, a Rusko to ustojí. A začal jsem pochybovat o tom, co se to vlastně děje, co má být cílem, jaké zájmy jsou ve hře. První fáze odpojení pak zahrnovala jen sedm ruských bank. Podobné je to s tzv. balíčky sankcí. Kolik jich bude? Je to trochu jako s tím klimatem: politici rokují v roce 2100 o klimatu a nad vodou jsou už jen jejich hlavy. V jaké situaci asi bude Ukrajina, až bude Unie přijímat třeba dvacátý nebo třicátý balíček sankcí?

Rozhodně nejde v západní bezradnosti o žádné spiknutí, o nějaké mocné polobohy, kteří v klidu ze zákulisí tahají za nitky. Jde o chaos v době velké krize a lámání toho, čemu říkáme business as usual. Nic není usual, vše se láme a mění, žijeme v novém světě a nevíme, jak bude vypadat. Jen by bylo dobré, kdyby západní veřejnost mohla mít jasněji a zejména nebyla vystavena nereálnému rauši, ani nereálnému defétismu, nýbrž objektivním, férovým pohledům, které lidi spojují na pevné půdě neidealizované reality.

4
Vytisknout
6991

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2022