Gaza ve stručných souvislostech a třech paralelách

4. 11. 2023 / Jan Darmovzal

Odhadem 70% obyvatel Gazy jsou uprchlíci nebo jejich potomci, kteří museli opustit své domovy v roce 1948 při vzniku státu Izrael. Gaza má několik smutných primátů a jedním z nich je, že se jedná o nejhustěji obydlené místo na světě.

Od roku 2007 (po volbách, které vyhrálo hnutí Hamás) čelí izraelské blokádě ze vzduchu, moře i země a až na jednotky případů Gazu nesmí nikdo opustit nebo se do ní dostat.

Dalším smutným faktem je, že jako výsledek izraelské nelegální blokády se nezaměstnanost pohybuje kolem 50% a mezi mladými dosahuje 64%, což je opět nejvyšší procento nezaměstnanosti na světě.

Veškeré dodávky jídla, elektřiny, vody, pohonných hmot, stavebního materiálu a dalších komodit jsou bytostně závislé na Izraeli, který kontroluje většinu pozemní hranice, celou námořní hranici a vzdušný prostor nad Gazou.

Mnohé mezinárodní organizace opakovaně varovaly před situací, která v Gaze panuje ohledně dlouhodobého nedostatku potravin. Během sedmnáctileté blokády nota bene, že izraelská armáda si ráda přezdívá jako „nejhumánnější armáda na světě“ byla období, kdy Izrael vypočítal kalorický příjem na každého obyvatele Gazy a nechal proudit jen takové množství potravin, aby to bylo těsně nad úrovní hladovění.

Konec konců, vidíme i dnes, že izraelská armáda nedovoluje dostatečné množství potravin pro více než 2 miliony strádajících lidí. Nemluvě o naprosto katastrofální situací s vodou, elektřinou a dalšími komoditami nutnými pro alespoň přežití místních obyvatel.

Ovšem Izrael nikdy neměl civilisty moc na zřeteli a dlouhodobě se na nich dopouští válečných zločinů (dle nedávného vyjádření hlavního žalobce mezinárodního soudního tribunálu Ahmada Karima Khana), kdy za tři týdny stihl povraždit více než 8000 civilistů a schválně zdržuje humanitární pomoc, která má do Gazy proudit v násobně vyšším množství.
Ale tyto reálie jsou pouze jednou stranou mince, které Gazané musí den co den čelit. Ta druhá a nutno podotknout, že ještě horší jsou časté válečné kampaně, které Izrael na pásmo Gazy s děsivou pravidelností podniká.

Od roku 2007 jich bylo tolik, že vyjmenovat a popsat všechny by zabralo zbytek místa vyčleněného pro tento článek a tak zmíním pouze dvě nejzásadnější.

Od 26. prosince 2008 do 17. ledna 2009 probíhala operace „Cast lead“, která stála život 1400 lidí z toho 350 dětí. Bylo zničeno 6000 domů a veškerá důležitá infrastruktura v pásmu Gazy.

V roce 2012 následovala operace „Pillar of defense“, která měla obdobné zničující účinky. Ovšem o dva roky později v průběhu července a srpna 2014 následovala operace „Protective edge“. Tehdy bylo zabito 2200 lidí z toho 550 dětí, Izrael kompletně zdevastoval 18 000 domů a celková destrukce Gazy byla naprosto bezprecedentní.

Když po tomto izraelském řádění navštívil Gazu tehdejší prezident Mezinárodního výboru červeného kříže, Peter Maurer, jehož primárním úkolem je jezdit do oblastí, které jsou zasaženy konflikty, tak se k situaci v Gaze vyjádřil následovně: „za celou svou kariéru jsem nikdy neviděl takovou devastaci jako v Gaze“.

Následovala řada vyjednávání a na nátlak mezinárodní společenství, aby Hamás vyzkoušel jiné cesty než ozbrojený konflikt, tak v březnu 2018 tyto snahy vyústily v organizaci tzv. Great march of return (Velký pochod za návrat), což byla akce obyvatel Gazy, která byla během prvních šesti týdnů naprosto nekonfliktní a klidná.

Co následovalo popisuje zpráva Rady pro lidská práva (orgán OSN), která uvádí, že Izrael začal cíleně zabíjet děti, zdravotnický personál, novináře a lidi s fyzickým postižením.

Z historických faktů tedy vyplývá jedna jediná věc, o které se v České republice vůbec nemluví a ve veřejném prostoru je víceméně tabu. Obyvatelé Gazy jsou v této otevřené věznici potažmo koncentračním táboře odsouzeni k tomu, aby tam živořili a zahynuli.

Pro Gazu mezinárodní společenství za poslední téměř dvě dekády neudělalo nic hmatatelného, co by reálně zlepšilo budoucí vyhlídky pro obyvatele Gazy. Nelegální izraelská blokáda zůstala neporušená a pouze slib následoval slib, což nestačí a nikdy stačit nebude.

To co se stalo 7. října v Izraeli bylo dostatečně zmedializováno, zdokumenováno a faktická stránka tohoto neštěstí byla postupem času odkryta. Ovšem i tato věc má ostatně dvě dimenze. Vedle dimenze faktické stojí dimenze morální, díky které bychom se měli ptát jak se vlastně postavíme k činu, který spáchali příslušníci Hamásu? Unilaterálně odsoudit Hamás, tak jak to udělaly téměř všechny západní země není tak jednoduché jak by se na první pohled mohlo zdát.
Otázky, nad kterými je třeba se zamyslet jsou následující: Můžeme odsoudit lidi, kteří se narodili do koncentračního tábora za to co udělali? Jaké další možnosti mladí muži, ale všeobecně vzato všichni obyvatelé Gazy mají, když po celý život nevidí nic jiného než pouze bombardování, smrt, devastaci...žádnou naději, žádnou perspektivu do budoucna?

Jistou odpověď můžou poskytnout paralely z minulosti. Například v době otrokářství na americkém kontinentě otroci také neměli na výběr podmínky, do kterých se narodí. Stávali se z nich nevolníci od narození, kteří neměli žádná práva, žádnou perspektivu a žádnou naději.

Ovšem i tehdy existovaly hlasy, které hlasitě volaly po zrušení otrokářství. Jedním z nich byl i hlas Johna Browna, který usiloval o zrušení otrokářství i za cenu ozbrojeného konfliktu a za cenu toho, že budou umírat civilisté.

Tehdejší prezident Abraham Lincoln, jenž sám tacitně podporoval zrušení otrokářství se o Johnu Brownovi vyjádřil jako o „nebezpečném fanatikovi“. Ovšem spoustu dalších ho obdivovalo a stále obdivuje jako statečného člověka, kterému záleželo na lidské hodnotě, důstojnosti a jeho vlastních ideálech více než na vlastním životě.

V den jeho smrti 2. prosince 1859 poslední Brownova slova byla následující „zločiny této vinné země nebudou nikdy odstraněny jinak než krví, dlouho jsem žil v iluzi, že bez velkého krveprolití by to mohlo jít“.

Ani nejprominentnější americký novinář v té době William Lloyd Garrison nezkritizoval počínání Johna Browna, ale pouze detailně popsal reálie v jakých se situace, kdy se John Brown spolu s několika otroky, kteří se k němu přidali zmocnil skladu zbraní v Harper´s Ferry v tehdejší Západní Virginii. Okolnosti, které je k tomu vedly byly primárně motivovány vidinou svobody a rovnoprávnosti.

Usilovalo snad ozbrojené křídlo ANC (Umkhonto we Sizwe) v 70. a 80. letech pod vedením Nelsona Mandely o něco jiného?

I v tehdejší Jihoafrické republice za dob apartheidu byly mírové prostředky beznadějně vyčerpány a tak tehdejším lídrům ANC nic jiného než ozbrojený konflikt nezbývalo.

A i přes zatčení většiny lídrů odporu proti režimu apartheidu a jejich dlouhodobému pobytu za mřížemi (Mandela 27 let) se jim nakonec podařilo dosáhnout svého a diskriminační vláda bílé menšiny nakonec v roce 1993 musela skončit. Nemělo by zůstat bez povšimnutí, že až do roku 2008 byl Nelson Mandela veden v USA jako terorista.

Společným jmenovatelem ve výše uvedených příkladech je zcela jasně boj za svobodu, důstojnost a občanská práva. Nelson Mandela tak jako John Brown jsou pro většinu svobodného světa vnímáni jako hrdinové. Silné lobbistické zájmy a česká mediální disbalance se rozhodla Hamás postavit stranou a dát mu „nálepku“ terorismu. I sám šéf OSN Guterres nedávno prohlásil, „že to co se příhodilo musí být dáno do kontextu a nikoliv začat psát historii 7. října 2023“, což je samozřejmě pravda.

Nikdo z nás si neumí představit jaké je to žít v uzavřeném ghettu jako je Gaza. To, co se odehrávalo v předvečer před útokem v hlavách těch 1500 ozbrojenců z Hamásu je těžké odhadovat. Ale jedno je téměř jisté.

Pro každého z nich to bylo poprvé co opustili území 8x40 km a dostali se mimo území Gazy, na kterém byli celý život uvězněni. Museli vědět, že jdou téměř na jistou smrt. Ale dost možná jim hlavou proběhl obrázek blízkých a rodinných příslušníků, kteří zahynuli při předešlých brutálních izraelských vojenských kampaních, kterých Gaza již zažila nespočet.

Vzpomeňme si tedy ještě na třetí historickou paralelu, která je zde dle mého soudu relevantní. Byl 19. duben 1943 a začalo povstání ve varšavském ghettu.

A stejně tak jako příslušníci Hamásu při útoku 7. října 2023 tak těch 700 židů, kteří se tohoto povstání aktivně účastnili museli vědět, že smrt je blízko tak jako tak. Dost pravděpodobně v maximální možné míře racionality tito židé usoudili, že „s sebou“ vezmou alespoň několik nacistů, kteří byli za jejich utrpení zodpovědní.

V době varšavského povstání tito židé nebyli v ghettu ani tři celé roky, Palestinci jsou v Gaze uvězněni již téměř osmnáct let. A nikdo z nás nemůže vyloučit, ba dokonce může považovat za pravděpodobné, že před touto sebevražednou misí si řekli to stejné: „pokud máme zemřít, vezmeme jich několik s námi“.

Ať už se na to podíváme z jakéhokoliv úhlu, je třeba přiznat, že terorismus v podání Islámského státu byl diametrálně odlišný, takže obdobné paralely z českých médií naprosto pozbývají smyslu. O terorismus se nejedná, jedná se o iracionální uvažování, beznaděj a nulovou reakci ze světa, která by dala naději na lepší život, nejen Palestincům v Gaze, ale i na Západním Břehu.

Na místě je proto slovníková definice Williama Lloyda Garrisona, v komentáři na John Brownovo povstání černých otroků, kteří se zmocnili zbraní v Harper´s Ferry a povraždili hodně civilistů „že se jednalo o masakr, který stál život spoustu lidí“, ovšem jejich počínání nikdy neodsoudil. Stejně tak, bychom my dle nejlepšího vědomí a svědomí neměli odsoudit těch 1500 bojovníků za činy 7. října 2023.

To co provedl Izrael, 8000 mrtvých civilistů a z nich téměř 40% dětí a 6000 svržených bomb během prvních šesti dní války se musí definovat jako válečný zločin, který je navíc rozhodně mimo vymezenou definici „proporcionality a přiměřenosti“, které válečné právo vyžaduje.

Reakce ze světa na podporu Palestiny jsou tak pouze známkou toho, že neomezená imunita pro Izrael a dvojí standardy (Izrael vs zbytek světa) musí skončit a stejně tak musí skončit stále brutálnější válečné zločiny páchané Izraelem.