Německé sebezpytování
7. 3. 2025
Nemáte v poslední době dojem, že se naše éra starých jistot chýlí ke konci? Vítejte v drsné realitě! Protože my, Němci, jsme byli jediní, kdo se s mnohým vývojem odmítl smířit. Zejména ti z nás, kterým bylo dopřáno vyrůstat v superpohodlné bonnské republice, píše Thomas Tuma.
Dnes toto Německo připomíná zábavní park z osmdesátých let. Co se týče souběžnosti historických převratů, věci prostě houstnou.
Americký prezident zpochybňuje transatlantické spojenectví. Čína nás hospodářsky předbíhá. A my už nechceme levný plyn z Ruska, protože Putin napadl Ukrajinu a nyní hrozí zpustošení Evropy. A pak EU, která obvykle nemá sklony k nadměrnému utrácení, dává dohromady dluhový balíček v hodnotě bilionu eur?
„Konec dějin“, jak předpověděl americký politolog Francis Fukuyama po rozpadu východního bloku v roce 1989, byl už tehdy chimérou. Ale provází nás jako maskot našeho způsobu vidění světa: Všichni se mají rádi, pění si cappuccino s ovesným mlékem, třikrát ročně létají na dovolenou a trochu se stydí za klimatické změny.
Tolik k sebeklamu made in Germany. Nechtěli jsme přijmout svět s jeho neustálými překvapeními a domněnkami, ale při zpětném pohledu jsme všechno věděli předem. Mohli jsme tušit, co přijde. I to, co jsme s pokrčením ramen vnímali jako „pád zdi“, znamenalo pro 18 milionů (východních) Němců zhroucení řádu. Naše poděkování: solidární plat a státní svátek. Dnes se divíme, že AfD má všechny nové spolkové země pod kontrolou.
Například od roku 2015 jsme se stále neúspěšněji snažili o naši „kulturu vítání“. Sociální přetížení, běsnění a vraždy nožem už nikdo nechce počítat, protože nám ukazují jen naše vlastní selhání. A přesto se i existenční otázka neregulérní migrace v předvolebním zavazadle CDU/CSU nyní dostává na vládní stůl jen o vlásek.
Zbytek světa mezitím sklouzl výrazně doprava. Autokraté si zajistili moc. A Trump se opět stal prezidentem USA - ne navzdory, ale díky své egomaniakální neústupnosti. Není náhodou světových dějin, ale jejich výsledkem. A dokonce i Parlament EU se v poslední době stal mnohem konzervativnějším.
V tomto ohledu byla semaforská koalice a především Zelení v této vládní noční můře posledním majákem oné městské, vždy tak usilovně dobře míněné „zasrané buržoazie“, kterou popisuje autor „Weltu“ Ulf Poschardt ve své stejnojmenné knize. Motto: všechny to nauč, ale sám toho moc neuděláš.
A teď? Politický pragmatismus i vstřícné a rozhodné formulování zájmů státu by měly nahradit dosavadní tápání. Měli bychom přestat naříkat a konečně začít jednat.
Naše jistoty nezmizely. Jsou naprosto v pořádku, jen je třeba je čas od času překalibrovat. Morálka, slušnost a dobré mravy zůstávají dobrou věcí, jak se můžeme poučit od současné vlády USA, která v tomto ohledu vykazuje jisté deficity.
Diskuse