
Gaza je varšavským ghettem našeho století
25. 7. 2025 / Fabiano Golgo
V zimě roku 1940 německé úřady uzavřely část Varšavy, vtěsnaly do ní stovky tisíc židů a systematicky je zbavily prostředků k přežití. Příděly jídla byly záměrně pod hranicí životních potřeb. Ghetto bylo zapečetěno. Nemoc a hlad nebyly vedlejšími účinky – byly nástrojem. Svět to věděl – a většinou odvracel zrak.
V létě roku 2025, za ploty a
zdmi pásma Gazy, oblasti o velikosti Bruselu, žije přes dva miliony
Palestinců. Většina z nich jsou uprchlíci nebo jejich potomci. Nemohou
odejít. Nemohou volně dovážet zboží. Nesmějí rybařit v moři, Izrael jim to zakázal a zatýká kohokoli, kdo se vydá s rybářskou lodí na moře.. Elektřina kolísá. Voda je převážně nepitná. Léky
chybí. Jídlo se zadržuje. Děti chřadnou, jejich těla jsou kostnatá a
křehká. Humanitární pracovníci sami omdlévají hlady. A stejně jako ve
Varšavě, i tady je lidem uvnitř podsouváno, že za svou zkázu si mohou
sami.
Jenže architekti zkázy dnes žijí za zdmi.
Izrael
kontroluje hranice Gazy, její vzdušný prostor i pobřeží. Kontroluje
veškerý pohyb zboží. Určuje, které kamiony projedou, které potraviny
jsou „povolené“, kolik kalorií smí překročit hranici. Podle OSN více než
6 000 kamionů s jídlem, vodou a léky čeká na povolení na straně Egypta a
Jordánska. Nejsou obětí logistiky ani náhody. Jsou vězni rozhodnutí.
Stejně
jako nacisté nutili Judenrat k ponižující spolupráci, je dnes OSN
tlačena k tomu, aby fungovala v rámci humanitárního systému navrženého
Izraelem – systému, který umisťuje potravinové sklady do bojových zón,
omezuje přístup k bezpečným koridorům a poté se „diví“, že lidé
hledající jídlo jsou zastřeleni.
Tohle není humanitární pomoc. To je její karikatura. A svět se opět dívá jinam.
Ve
Varšavě byl hlad předehrou ke konečnému řešení. V Gaze není
koncentrační tábor. Není tu pec. Ale logika – pomalé, byrokratické
škrcení života – je děsivě podobná. Moderní krutost nosí uniformu a nese
tablet. Mluví jazykem nařízení: „bezpečnostní prověrky“, „koordinace
přepravy“, „alternativní distribuční mechanismy“. Vždy tvrdí, že se jen
brání.
A přesto děti dál umírají.
Izrael totální blokádou, systematickým
odpíráním a proměněním hladomoru ve zbraň dosahuje něčeho, co dříve vyžadovalo
otevřenou válku: přeměny lidí v trosky. V „chodící mrtvoly“, jak je
nazývají i samotní humanitární pracovníci.
Pokud Gaza není ghettem
podle jména, je jím podle podstaty. Je výsledkem ideologie, která v
každém Palestinci vidí potenciálního nepřítele, v každém dítěti hrozbu a
v každé matce vedlejší škodu.
V Americe a Evropě je dnes módní
vyhýbat se „přehnaným srovnáním“. Říká se, že holocaust je posvátný – že
jej nelze použít jako příměr. Ale co je posvátné, musí být také
varováním. Varšavské ghetto nebylo jen zločin – bylo to memento.
Upozornění, co se stane, když je populace uzavřena, démonizována a
zbavena života – nikoli pro to, co udělala, ale pro to, kým je.
Porovnávat
Gazu s Varšavou není zlehčování historie. Je to přiznání, že jsme se z
ní nepoučili. Kdy se z „nikdy více“ stalo fráze beze smyslu? Kdy se náš
smutek pro mrtvé změnil v lhostejnost k umírajícím?
Blokáda Gazy
musí skončit. Okamžitě a bez podmínek. Proud jídla, vody a léků nesmí
být blokován. Pracovníci humanitárních organizací musí být chráněni,
nikoli zadržováni. Děti musí být krmeny, ne fotografovány po jejich
smrti. A svět musí najít odvahu říci, co to je: ne humanitární krize,
ale záměrné vyhladovění.
V Gaze nejsou dobytčí vagóny. Nejsou tu
plynové komory. Ale jsou tu zdi. Je tu ostnatý drát. Je tu přídělový
systém, zužování života a svět, který sleduje – a diskutuje.
Chodící
mrtvoly Gazy nežádají náš soucit. Žádají naši paměť. Ptají se, zda
historie, která už jednou zaklepala, musí klepat znovu.
Diskuse