Trumpův pozdně-sobotní výpad na Truth Social nebyl jen obviňující – byl to opus capslockového rozhořčení. Představte si detektiva v ošoupaném trenči (metaforicky řečeno), jak narazí na temné spiknutí: faktury! Platby! Odměny za služby! To hrůza!  Truth Details | Truth Social

Podle našeho samozvaného „šéfa vyšetřování celebritních podpor“ inkasovala Beyoncé nehorázných 11 milionů dolarů za to, že na mítinku v Houstonu „nezazpívala ani jedinou notu“, což údajně vyvolalo „nesouhlas a vztek“ publika. (Tvrzení, jež videozáznamy a sama Beyončina matka Tina Knowlesová – která 11milionovou částku jednoduše označila za „lež“ – důrazně popírají. Oficiální záznamy uvádějí, že její produkční společnost obdržela 165 000 dolarů za vystoupení).

Oprah podle žaloby „vysála“ 3 miliony za tajemné „výdaje“. Lze si představit zlaté mikrofony, luxusní křesla či flotily vozů převážejících pozitivní vibrace. Skutečnost doložená ve finančních zprávách kampaně je střízlivější: její firma dostala 1 milion za produkci streamovaného town hall – logisticky náročné akce vyžadující techniku, tým a ano, výdaje.

Reverend Al Sharpton byl pak označen za „mizerného televizního ‚moderátora‘“ a „naprostého světáka“, který prý obdržel 600 000 dolarů za „naprosté NIC!“. Záznamy však hovoří o 500 000 dolarech pro jeho National Action Network na mobilizaci voličů – tedy něco konkrétního.

A hlavní mozek této údajné finanční mašinérie? Viceprezidentka Kamala Harrisová, samozřejmě.

Jádro Trumpovy právní argumentace, přednesené s jemností beranidla, je převratné: „NENÍ DOVOLENO PLATIT ZA PODPORU. JE TO NAPROSTO PROTIZÁKONNÉ!“ Následoval kolektivní úlek volebních právníků po celé zemi, kteří horečně hledali tento neznámý paragraf. Zákon je však jasný: kampaně musí platit tržní ceny za služby jako vystoupení či produkci akcí. Zaplatit Beyoncé za zpěv? Běžná legální praxe. Platit jí jen za větu „Podporuji vás“? To by byl nelegální dar… kdyby se to stalo. Což se podle záznamů a zdravého rozumu nestalo.

Nejde o Trumpův první výpad do „Rodea celebritních podpor“. Dříve na Truth Social zařadil do seznamu „viníků“ Bruce Springsteena a Bona Voxe ze skupiny U2. Důkaz proti „Bossovi“? Údajně „mizerné“ vystoupení a pálčivá otázka: „PROČ BY TENHLE PENÍZ BRAL, KDYŽ JÍ TAK FANDÍ?“ (což naznačuje, že opravdoví fanoušci mají pracovat jen za poděkování). Záznamy? Neuvádějí žádnou platbu Springsteenovi. Bono? Harrisovou ani nepodpořil. Žaloba proti nim je tenčí než papír jejich neexistujících faktur.

Jádro komičnosti tkví v propasti mezi obviněním a realitou: Trumpova údajná 11milionová platba Beyoncé versus skutečných 165 000 není jen nadsázka – je to ekonomická fantazie na úrovni tvrzení, že kafe stojí tisíc dolarů. Jeho ztotožňování „placení za služby“ s „placením za podporu“ odhaluje nepochopení základů obchodu. Dle této logiky je i květinář dodávající kytice na pódium viníkem z úplatku za „květinovou podporu“.

Představa, že Beyoncé – ikona preciznosti – byla vypískána za ne-zpěv, je natolik absurdní, že patří do satiry, ne do obžaloby. Oprahiny „výdaje“ vyvolávají představy přepychu, ne realitu produkčních nákladů. A degradace reverenda Sharptona – osobnosti desetiletí bojů za práva – na „mizerného moderátora“ není argument, ale bombastická zkratka.

Vrcholem ironie je pak Trumpův zděšený výkřik: „Představte si, kdyby politici začali platit za podporu! To by byl konec světa!“ Drzost této věty v kontextu jeho vlastní politické kariéry visí ve vzduchu jako zralý camembert.

Trumpův požadavek na stíhání tak nepůsobí jako věrohodná žaloba, ale jako noční můra přenesená na internet. Je to divadlo, kde on hraje osamělého bojovníka proti spolku předražených celebrit a intrikující viceprezidentky – postavené na číslech z říše snů a nepochopení zákona. Jediný „konec světa“, který hrozí, je kolektivní úlek pozorovatelů politiků a Beyoncé fanoušků. .