Co dalšího Polsko ukrývá kromě Ukrajince podezřelého ze sabotáže Nord Streamu?

23. 10. 2025

Možná je to proto, že hlavní vyšetřování případu, které probíhalo v režii Německa, vedlo k vrcholným představitelům ukrajinské vlády. 

Minulý týden polský soud vnesl do případu zásadní zádrhel, když zablokoval vydání Ukrajince podezřelého ze sabotáže plynovodu do Německa a nařídil jeho propuštění z vazby. Soudce prohlásil, že jeho údajný zločin byl zákonnou vojenskou akcí, která byla „oprávněná, racionální a spravedlivá“. Polský premiér Donald Tusk toto rozhodnutí považuje za „správné. Případ je uzavřen.“

Je to podivná reakce na útok ve švédské a dánské ekonomické zóně, který ochromil infrastrukturu částečně vlastněnou Evropany (plynovody se nacházely v Baltském moři, dopravovaly ruský zemní plyn do Německa a z 51 % byly vlastněny Ruskem. Zbytek vlastnily společnosti v Německu, Francii a Nizozemsku); útok, který kdysi široce odsoudila většina západního establishmentu. Ale toto je jen nejnovější příklad nezájmu polských úředníků o sabotáž, ne-li přímo její veřejné oslavování.

Pravděpodobně nejznámějším příkladem je nyní nechvalně proslulý (a mezitím smazaný) „tweet“ bývalého ministra zahraničních věcí a nynějšího místopředsedy polské vlády Radosława Sikorského „Děkujeme, USA“, který byl zveřejněn pouze několik hodin po útoku v září 2022 a který byl doprovázen fotografií následků exploze. Ale lze se vrátit ještě mnohem dál.

Ve zveřejněné části diplomatické korespondence USA (díky Wikileaks) je více než půl tuctu kabelogramů, které podrobně popisují odpor polské vlády k Nord Streamu již od roku 2000, včetně těch od samotného Sikorského, který v letech 2007 až 2014 zastával funkci ministra zahraničí.

V jednom z kabelogramů ze září 2007 polští úředníci vyjádřili oficiální stanovisko své vlády, že „Polsko považuje tento projekt za odporující našim zájmům a obecné zásadě evropské solidarity“. Další kabel z listopadu téhož roku popisuje Polsko jako „jedno z nejhlasitějších odpůrců projektu“ a uvádí, že Poláci jej považují za „moderní Molotov-Ribbentropův pakt“, což je odkaz na tajnou dohodu mezi Moskvou a Berlínem z roku 1939 o rozdělení země na dvě části.

Polsko je od té doby neochvějným odpůrcem plynovodu, který považuje za nebezpečný politický projekt, který nejenže odsunuje Polsko a Ukrajinu na vedlejší kolej, ale také zvyšuje závislost Německa a dalších západoevropských mocností na ruské energii.

Není tedy nijak překvapivé, že zatímco většina Evropy vyjádřila pobouření nad zničením plynovodu – zejména proto, že konsensus byl po určitou dobu takový, že Rusko bylo zodpovědné za zničení své vlastní geopolitické trumfové karty – polští představitelé se pohybovali někde mezi oslavami a škodolibostí.

„Zničení Nord Streamu bylo podle mého názoru velmi dobrá věc,“ řekl Sikorski o rok později magazínu The New Statesman. „Problém není v tom, že byl vyhozen do vzduchu,“ napsal na Twitteru polský premiér Donald Tusk na začátku tohoto měsíce. „Problém je v tom, že byl postaven.“

Zatímco Německo pochopitelně usilovně pátrá po tom, kdo je za útok zodpovědný – zastavení ruských dodávek plynu do země, k němuž útok přispěl, vyvolalo otřesy na německém energetickém trhu a urychlilo proces ekonomicky zničující deindustrializace –, Polsko v tomto ohledu není zrovna nápomocné. Když němečtí vyšetřovatelé sledovali stopy důkazů vedoucí k Ukrajině a poté k Polsku, které sabotéři údajně použili jako operační základnu pro plánování a zajištění zdrojů pro operaci, narazili na odpor svých kolegů z členského státu NATO, kteří odmítli zprávy o možné polské spoluúčasti jako pouhou ruskou propagandu.

V září loňského roku rozhořčení němečtí vyšetřovatelé soukromě obviňovali polskou vládu ze sabotáže jejich vyšetřování a „maření spravedlnosti“. Bývalý šéf německé zahraniční zpravodajské služby BND přímo obvinil Polsko, že tak učinilo, aby „zakrylo svou vlastní účast na útoku na plynovody“, protože „operace takového rozsahu jsou nemyslitelné bez souhlasu politických představitelů zúčastněných zemí“.

Jinými slovy, rozhodnutí polského soudu propustit hlavního podezřelého je jen završením této kampaně spočívající v maření německého vyšetřování. Je třeba poznamenat, že soudce, který nařídil uzavření případu, nejednal v rozporu s oficiálním postojem polské vlády, ale v souladu s ním. Polští představitelé, včetně premiéra Tuska, se před vynesením rozsudku opakovaně veřejně vyjadřovali proti vydání podezřelého.

To vše přispívá k rostoucímu napětí mezi oběma spojenci NATO, napětí, které by mohlo ohrozit alianci, pokud by se někdy objevily důkazy, že německý spojenec pomáhal při útoku, který byl v podstatě teroristickým útokem proti Německu. Naštěstí pro všechny zúčastněné osoby je díky propuštění podezřelého Ukrajince velmi nepravděpodobné, že pachatelé útoku budou postaveni před soud, ale také že se svět někdy dozví, které větší mocnosti, pokud vůbec nějaké, za ním stály a z jakého důvodu. Není přehnané se ptát, zda to bylo záměrné.

 

Celý článek v originále ZDE