Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Příběh Jana Rady a selhání českých institucí

17. 8. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut

Dostal jsem e-mail od pana Jana Rady, který mě žádá o pomoc s jeho situací. Jako bývalý šéfredaktor časopisu pro bezdomovce Nový Prostor mě jeho případ zajímá ze dvou důvodů: bezdomovectví a schizofrenie. A nespravedlnost. Ze strany státu a soudnictví. Rada se obrátil na veřejnost prostřednictvím svého e-mailu a dokumentů, které přiložil jako přílohy, s prosbou o novinářskou účast a zájem o jeho případ. Jeho výpověď a úřední záznamy, které poskytl, ukazují na dlouhodobý a komplikovaný konflikt s institucemi státu – především justicí a orgány činnými v trestním řízení – v němž se cítí být obětí systematického zkreslování, nespravedlnosti a šikany.

Ve svém dopise Rada zdůrazňuje, že jeho původní stížnosti směřovaly na závažné obtěžování ze strany okolí, sousedů či rodiny, včetně tvrzení, že mu rodiče bez jeho vědomí podávali psychiatrické léky. Podle jeho verze událostí tyto stížnosti nebyly vyšetřeny věcně a nezávisle, ale naopak přispěly k zahájení řízení o omezení svéprávnosti. Tvrdí, že podání státní zástupkyně JUDr. Sylvy Krützner byla plná zkreslení a nepodložených závěrů, které posunuly těžiště jeho stížností z oblasti občanského obtěžování do oblasti podezření z extremismu či dokonce terorismu.

Ve svých komentářích k úřednímu záznamu z roku 2022 (OSZ pro Prahu 6) poukazuje na to, že formulace státní zástupkyně byla podle něj nejen fakticky mylná, ale i právně nedostatečná, jelikož nesplňovala požadavky zákona o zvláštních řízeních soudních. Považuje proto její jednání za úmyslnou šikanu, která měla za cíl umlčet jeho stížnosti a zatížit jej vleklým soudním řízením

Jeho dopis Obvodnímu soudu pro Prahu 3 z října 2023 doplňuje další dimenzi příběhu. Rada v něm zpochybňuje svou psychiatrickou diagnózu z roku 2009, která se stala jedním z pilířů pozdějších právních kroků proti němu. Tvrdí, že diagnóza paranoidní schizofrenie byla stanovena ukvapeně, hned při příjmu do nemocnice, a to na základě laických informací od rodičů.

Podle něj se tehdy jeho psychické problémy daly vysvětlit spíše náboženským zápalem a osobní nezralostí, nikoliv chronickou duševní poruchou. Zpochybňuje také metodiku tehdejší psychiatrické péče – krátké konzultace, minimální terapeutické vedení – a tvrdí, že mu byly podávány nevhodné medikamenty. Diagnóza podle něj mohla být ovlivněna i rodinným kontextem, který byl v minulosti vystaven tlaku státních orgánů, což mohlo vést ke zkresleným závěrům
.
Další část jeho dopisu soudu přináší i zvláštní svědectví o okolnostech, které podle něj přispěly k jeho stigmatizaci. Popisuje své setkání s Martinem Holeňou, mužem, kterého podezřívá ze spolupráce s tajnými službami už v době normalizace, a jejich následný konflikt ohledně osobního chování. Rada má za to, že právě toto osobní napětí mohlo později sehrát roli v šíření pomluv a v tlaku na jeho osobu. Zmiňuje i svého známého, učitele hudby Petra Macha, který měl podle něj čelit podobně problematickým obviněním a nátlaku. Tyto příběhy chápe jako doklad širšího mechanismu skrytého nátlaku a manipulace, které na něj i jiné osoby dopadají
.
Z obou dokumentů vyplývá, že Jan Rada se necítí pouze obětí konkrétních nespravedlivých kroků – neodůvodněného návrhu na omezení svéprávnosti či zkreslených úředních záznamů – ale že vnímá svou situaci jako součást širšího, organizovaného a zapíraného systému šikany, který se zaměřuje na „nepohodlné“ jednotlivce. Zdůrazňuje, že i kdyby skutečně trpěl duševní nemocí, státní instituce selhaly v zacházení s ním: namísto řádného a spravedlivého vyšetření jeho stížností mu připravily další zásahy do života, které považuje za nespravedlivé a nezákonné.

Jeho apel má několik rovin: žádá spravedlnost, veřejnou pozornost a reflexi pochybení institucí; volá po osobní pomoci, jelikož sám žije na hranici společnosti, často bez domova; a konečně hledá i pochopení pro svůj duchovní a lidský rozměr, který cítí být umlčován.

V jeho slovech zaznívá vědomí, že jeho situace je složitá, že některé jeho úvahy mohou být vnímány jako kontroverzní, a že jeho minulost je zatížena lékařskou diagnózou. Přesto trvá na tom, že podstata jeho sdělení – systematická nespravedlnost ze strany úřadů a způsob, jakým jsou marginalizováni lidé v podobné situaci – má obecný a společenský význam.

Příběh Jana Rady není snadné číst ani vykládat. Balancuje mezi osobní výpovědí, kritickým pohledem na státní instituce a prvky, které mohou působit kontroverzně či nejasně. Právě proto by však měl být brán vážně – nejen jako individuální případ, ale jako výzva k tomu, aby byla zkoumána transparentnost postupů orgánů, přístup k občanům, kteří upozorňují na pochybení, a aby byl nastaven dialog mezi jednotlivcem a státem, v němž ani slabší strana nemá být umlčena.

Ve společnosti — i v médiích — přetrvává hluboce zakořeněné stigma vůči psychiatrickým zařízením, jako jsou známé Bohnice, které dlouhodobě čelí negativní veřejné pověsti. Kritici často upozorňují na atmosféru připomínající vězení, nedostatek lidskosti a zastaralé prostředí. Jeden návštěvník napsal, že procházet areálem Bohnic bylo nejdepresivnější, co zažil — připomínal mu vězení, nikoli léčebnu. Častá jsou i přirovnání k fiktivní Arkham Asylum – známému místu pro duševně choré z komiksového světa, což symbolizuje společenský pohled, plný úzkosti a nedůvěry.

Nepříznivé zkušenosti pacientů a jejich rodin jsou často veřejně sdílené. Jedna matka například popisovala léčbu syna na pavilonu 27 jako „jedním slovem vězení“, obvinila personál z nezájmu a odtržení od pacientů. Ačkoli se najdou i pozitivní ohlasy — někdo oceňuje přístup zdravotního týmu či denní program — převládá pocit izolace, dehumanizace a nedostatečné podpory.

Toto stigma se zrcadlí i v širší problematice schizofrenie, onemocnění, které je často spojováno s marginalizací. Podle dostupných dat je schizofrenie významným zdrojem invalidity: přibližně 85 % osob se schizofrenií je nezaměstnaných, mnozí čelí chudobě i bezdomovectví. Vysoký je také podíl pacientů, kteří žijí s trvalým postižením a čelí opakovaným relapsům. Bez adekvátní ambulantní, krizové a komunitní péče jsou tito lidé vystaveni riziku pádu na okraj společnosti.

V České republice navíc chybí solidní síť komunitních služeb — terénních týmů, krizových center a denních stacionářů –, jež by podchytila klienty dříve, než se ocitnou bez domova. Reformní snahy existují, ale realita je pomalá a nedostatečná.

Jan Rada není pouhou individuální obětí úřadů, ale je součástí širšího sociálního problému — bezdomovectví, stigmatizace duševních nemocí, zmar komunitní péče a přežívání v systému, který marginalizuje ty, kteří volají o spravedlnost.