
Proč Česko zůstává věrným spojencem Izraele?
12. 9. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Rozhodnutí
České republiky zdržet se hlasování v OSN o rezoluci podporující
dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu může na první pohled
působit jako drobný procedurální krok. Ve skutečnosti však otevírá okno
do mnohem hlubšího národního příběhu – stoletého vzorce sympatií,
paměti a identity, který nadále utváří českou zahraniční politiku.
České ministerstvo zahraničí zdůvodnilo své zdržení výzvou k vyjednanému míru a ocenilo arabské státy za odsouzení útoků Hamásu. Zároveň však kritizovalo, že rezoluce vznikla bez účasti Izraele. Tato kombinace – slovní podpora míru spojená se skepsí k jednostranným deklaracím – přesně zapadá do dlouhé české tradice tiché, ale stálé blízkosti k Izraeli.
České ministerstvo zahraničí zdůvodnilo své zdržení výzvou k vyjednanému míru a ocenilo arabské státy za odsouzení útoků Hamásu. Zároveň však kritizovalo, že rezoluce vznikla bez účasti Izraele. Tato kombinace – slovní podpora míru spojená se skepsí k jednostranným deklaracím – přesně zapadá do dlouhé české tradice tiché, ale stálé blízkosti k Izraeli.
Tato morální blízkost se proměnila ve strategii v letech 1947–49, kdy Československo dodávalo zbraně a školilo piloty pro nově vzniklý stát Izrael – životně důležitou pomoc, na kterou Izraelci dodnes vděčně vzpomínají. Pak ale přišel studenoválečný zvrat. Po komunistickém převratu v roce 1948 se Praha vydala po boku Moskvy na proarabský kurz a po šestidenní válce v roce 1967 přerušila s Izraelem diplomatické styky. Oficiální rétorika se stala proarabskou, avšak pod povrchem si mnoho Čechů – zejména disidenti – uchovávalo obdiv k malé demokracii vzdorující nepřátelskému okolí.
Sametová revoluce roku 1989 umožnila těmto skrytým sympatiím znovu vyplout na povrch. Václav Havel a další představitelé nové demokracie vnímali Izrael jako spřízněného ducha: společnost, která si cení svobody a čelí existenčním hrozbám. Diplomatické vztahy byly obnoveny v roce 1990 a od té doby patří česká politika k nejvíce proizraelským v Evropě.
Sociologie tento historický příběh posiluje. Češi se vidí jako malý národ obklopený většími, někdy hrozivými mocnostmi. Trauma nacistické okupace a komunistické nadvlády vede k instinktivní empatii s lidem, který rovněž poznal pronásledování a boj o přežití. Paměť holokaustu tuto vazbu ještě prohlubuje. A na rozdíl od západní Evropy hraje roli i velmi malá muslimská populace, takže vnitřní tlak ve prospěch palestinské strany je minimální.
Politické elity tento postoj odrážejí i upevňují. Od Havla přes Václava Klause až po dnešního prezidenta Petra Pavla vyjadřují představitelé různých ideologických proudů trvalou podporu Izraeli. Mediální prostředí tento konsensus převážně sdílí; kritické hlasy existují, ale zůstávají okrajové.
Tato blízkost není jen sentimentální. Spolupráce v obranném průmyslu, kybernetické bezpečnosti a zpravodajství dává vztahu praktickou váhu. Vývoz zbraní do Izraele v letech 2024–25 prudce vzrostl, i když válka v Gaze eskalovala. Zatímco Německo či Francie se snaží balancovat mezi podporou Izraele a kritikou jeho politiky, Praha a Budapešť vynikají atlantickou jednoznačností.
Tato jednoznačnost má ovšem svou cenu. S rostoucími civilními oběťmi v Gaze a s obviněními z porušování mezinárodního práva se český postoj dostává pod stále ostřejší mezinárodní kritiku. Praha trvá na právu Izraele na sebeobranu, ale riskuje, že bude působit slepě k humanitární katastrofě.
Zdržení při hlasování v OSN tedy není odklonem od minulosti, ale jejím výrazem. Udržuje dlouhou českou tradici opatrné, loajální podpory Izraele a zároveň ponechává rétorický prostor pro dvoustátní řešení – výsledek, který je však v dnešní realitě vzdálenější než kdy dřív. V době, kdy se morální příběhy střetávají s geopolitickými zájmy, připomíná český příklad, že zahraniční politika není jen otázkou strategie, ale také paměti, identity a tichého tahu historických sympatií.
488
Diskuse